Přechod věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí jako překážka privatizace tohoto majetku
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud České republiky,
rozhodl v senátě, za souhlasu
účastníků bez ústního jednání, ve věci ústavní stížnosti města
Karlovy Vary, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 10
Co 28/96, ze dne 13.2.1996,
t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 10 Co 28/96, ze dne
13.2.1996, se z r u š u j e . O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel se svou včas podanou stížností domáhá, s odvoláním
na porušení čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina"), zrušení rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 13. února 1996, sp. zn. 10 Co 28/96, a rozsudku
Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 11. 1995, sp. zn. 16 C 194/95. Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal také návrh
na zrušení ustanovení § 11 odst. 2 zákona ČNR č. 427/1990 Sb.,
o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické
nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů, a to s účinností
ode dne vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů ČR. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech jako soudem I. stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jíž se domáhal určení,
že provozní dům, konkrétně prodejna čp. 8 v v k.ú. K.V. na parcele
č. 1216/13 a č. 1216/14, jsou jeho vlastnictvím, tedy vlastnictvím
města Karlovy Vary. Svůj návrh odůvodnil tak, že dne 1.6.1991
Okresní komise pro privatizaci v Karlových Varech zařadila do
dražby výše uvedenou nemovitost, a to protiprávně, neboť uvedená
nemovitost přešla již předtím jako tzv. historický majetek ve
smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona ČNR č. 172/1991 Sb. dnem 24. května 1991 do vlastnictví stěžovatele. Žalobu jako nedůvodnou
zamítl Okresní soud v Karlových Varech poté, co dospěl k závěru,
že žalobce neprokázal ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř. naléhavý
právní zájem na určení, zda tu právní vztah je či není. Proti
rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel včas odvolání. Krajský
soud v Plzni jako soud odvolací sice na rozdíl od soudu I. stupně
dospěl k závěru, že na straně stěžovatele je dán naléhavý právní
zájem na určení jeho vlastnického práva k předmětným nemovitostem
ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., přesto však rozsudek
soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil. Jak plyne
z odůvodnění jeho rozhodnutí učinil tak proto, že za základní
moment považoval to, že se A. V. - vedlejší účastník - stal
vlastníkem sporných nemovitostí na základě dražby konané dne
1.6.1991 v Karlových Varech podle zákona č. 427/1990 Sb., který
v § 2 odst. 3 vyjmenovává věci (provozní jednotky), které nemohou
být předmětem převodu vlastnictví podle zákona č. 427/1990 Sb.,
aniž mezi nimi vyjmenovává případ historického majetku. Navíc
považoval pro své rozhodnutí odvolací soud za významné, že
vlastnictví k nemovitým věcem, vydražených při prodeji ve veřejné
dražbě podle zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
se nabývá nikoli smlouvou, ale na základě jiné skutečnosti uvedené
zákonem, kterou je v daném případě udělení příklepu licitátora.
Stěžovatel (město Karlovy Vary) je přesvědčen, že pravomocným
rozsudkem Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 10 Co 28/96, ze dne
13. února 1996, bylo porušeno jeho základní právo, a to právo
zakotvené v čl. 11 odst. 1 a odst. 4 a čl. 36 Listiny. V daném
případě došlo k protiprávnímu zásahu do jeho již konstituovaného,
tedy nikoliv pouze tvrzeného, vlastnického práva, k jehož vzniku
došlo dnem 24. května 1991 na základě zákona ČNR č. 172/1991 Sb.,
o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví
obcí. Stěžovatel zdůrazňuje, že zákon č. 427/1990 Sb. nepřipouští
možnost, aby předmětem dražby mohly být jiné věci než věci patřící
vlastnicky České republice, a proto soud za situace, kdy
akceptoval jako správný postup, jímž bylo podle zákona č. 427/1990 Sb. odňato vlastnické právo jiné osobě než České
republice, porušil čl. 11 Listiny. Tímto postupem současně podle
názoru stěžovatele odvolací soud porušil čl. 36 odst. 1 Listiny,
neboť toto ustanovení Listiny zaručuje každému soudní ochranu jeho
práv, a to za naprostého dodržení čl. 95 Ústavy ČR, podle kterého
je soudce při rozhodování vázán zákonem. Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření k obsahu ústavní
stížnosti v podstatě odkázal na své právní závěry, vyslovené
v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, a dále
uvedl, že podle jeho názoru nelze souhlasit s koncepcí a obsahem
ústavní stížnosti, když ve svém rozsudku pouze zdůvodnil, proč se
danou problematikou nemohl zabývat ve smyslu zákonných ustanovení
občanského práva hmotného. V žádném případě při svém rozhodování
nemínil rozhodovat ve prospěch jednoho z účastníků, stranit
žalovanému (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi),
jak se v odůvodnění ústavní stížnosti uvádí. Rozhodně také nemínil
tomuto účastníkovi "poskytnout větší ochranu" a ani nemíní
"schvalovat postup", když zároveň ve svém rozhodnutí poukázal na
nedostatky právní úpravy, konkrétně zákona č. 427/1990 Sb. Vedlejší účastník A. V. se k obsahu ústavní stížnosti,
zaslané mu Ústavním soudem, nevyjádřil. Ústavnímu soudu nesdělil,
že se svého postavení vedlejšího účastníka vzdává. Ústavní soud si dále vyžádal od Okresního soudu v Karlových
Varech spis, který byl v předmětném sporu veden, sp. zn. 16
C 194/95, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru,
že ústavní stížnost je důvodná. Především je třeba uvést, že obecné soudy nezpochybnily, že
by ve smyslu § 2 odst. 1 zákona ČNR č. 172/1991 Sb. nedošlo ve
vztahu k předmětným nemovitostem k jejich přechodu jako majetku
"historickému" na město Karlovy Vary. K tomuto přechodu došlo ve
smyslu platné právní úpravy ex lege ke dni 24.5.1991. Podle § 8
zákona ČNR č. 172/1991 Sb. byly obce povinny do jednoho roku od
nabytí vlastnictví k nemovitým věcem podle tohoto zákona učinit
návrh na zápis těchto nemovitých věcí do evidence nemovitostí.
Lhůta stanovená v tomto ustanovení je však pouze lhůtou pořádkovou
a vlastní zápis vlastnického práva do evidence nemovitostí (dnes
katastru nemovitostí), k jehož přechodu na obce došlo ex lege ke
dni 24.5.1991, má účinky deklaratorní. Vlastníkem předmětných
nemovitostí stát tedy přestal být dnem 24.5.1991. Především z této
skutečnosti je třeba vyjít při řešení otázky, zda byla Česká
republika, resp. orgány ji reprezentující v procesu realizace
veřejných dražeb podle zákona č. 427/1990 Sb., oprávněna předmětný
majetek zařadit do privatizace. Krajský soud jako soud odvolací
aplikoval na řešení této otázky § 2 odst. 3 zákona č. 427/1990
Sb., podle něhož předmětem převodu vlastnictví nemohou být
provozní jednotky, na které se vztahuje zákon o zmírnění následků
některých majetkových křivd, a to po dobu, po kterou trvá nárok
oprávněných osob na jejich vydání, a dále provozní jednotky, které
přešly z vlastnictví fyzických osob a obchodních společností,
jejichž společníky byly výhradně fyzické osoby, do vlastnictví
státu podle předpisů vydaných po 25. únoru 1948, popřípadě
z jiných důvodů po tomto dni, dokud majetkové nároky těchto osob
nebudou upraveny zvláštními předpisy. Ze skutečnosti, že v tomto
ustanovení není jmenovitě uveden případ majetku později zákonem č. 172/1991 Sb. označeného jako majetek historický, krajský soud jako
soud odvolací dovodil, že použití právního režimu zákona č. 427/1990 Sb. není ve vztahu k historickému majetku obcí vyloučeno. Podle názoru Ústavního soudu je možno tento právní názor
krajského soudu akceptovat pouze pro období od účinnosti zákona č. 427/1990 Sb. do 24.5.1991, kdy došlo ex lege k přechodu
historického majetku obcí z majetku České republiky na obce. V tomto okamžiku došlo k zániku vlastnického práva státu - České
republiky, a tudíž stát již nemohl předmětný majetek převádět na
jiné osoby. Zákon ČNR č. 172/1991 Sb. je třeba respektovat jako
zákon zvláštní a pozdější ve směru k zákonu č. 427/1990 Sb.,
a tudíž pokud na základě něho došlo k přechodu určitého majetku do
vlastnictví obcí ex lege, byla tím znemožněna jeho následná
privatizace podle zákona č. 427/1990 Sb., protože - jak již bylo
uvedeno výše - nebyl v okamžiku realizace veřejné dražby ve
vlastnictví státu. Výše uvedenému závěru ostatně odpovídá i obsah
zákona ČNR č. 172/1991 Sb., který v § 4 vyjmenovává věci
z vlastnictví České republiky, které do vlastnictví obcí
nepřecházejí, aniž by v tomto výčtu - jako zákon pozdější, při
jehož zpracování byl zákon č. 427/1990 Sb. již účinný - uváděl
majetek podléhající privatizaci, a to jak "malé" podle zákona č. 427/1990 Sb., tak event. "velké" podle zákona č. 92/1991 Sb.
K další části argumentace krajského soudu, týkající se povahy
veřejné dražby a příklepu licitátora, pak je třeba uvést, že ke
vzniku vlastnického práva vydražitele k vydražené věci sice
dochází příklepem licitátora, jak uvádí krajský soud, to však
pouze při splnění základní podmínky zákona č 427/1990 Sb., totiž
že předmětem dražby byla věc, kterou stát skutečně vlastnil. Stát
podle tohoto zákona nemůže převádět - jakkoliv by byl jeho postup
formálně bezchybný - vlastnická práva k věcem, která sám nemá. V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné zdůraznit, že
na rozdíl od názoru krajského soudu plynoucího z odůvodnění jeho
rozhodnutí zastává názor, k němuž se kloní část odborné
literatury, totiž že veřejnou dražbou, uskutečňovanou podle zákona
č. 427/1990 Sb., dochází ke smluvnímu převodu vlastnictví
k vydražovaným věcem, a proto i v těchto případech je třeba
respektovat zásadu, že nikdo nemůže převést na jiného více práv,
než má sám. Pokud tedy Krajský soud v Plzni v dané věci vydal
rozhodnutí, které vycházelo z opačných názorů, odepřel tak ochranu
vlastnickému právu stěžovatele v rozporu s čl. 36 odst. l Listiny
a ve svých důsledcích pak také zasáhl do práva stěžovatele na
ochranu vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny. Proto byl
z uvedených důvodů napadený rozsudek zrušen (§ 82 odst. l , odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. Na závěr je pak třeba dodat, že návrhem stěžovatele na
zrušení ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 427/1990 Sb. se Ústavní
soud zabývat nemohl. Stěžovatel totiž k návrhu na zrušení
uvedeného ustanovení není aktivně legitimován [§ 64 odst. 1 písm. d) a § 74 zákona č. 182/1993 Sb.] s ohledem na to, že toto
ustanovení nebylo obecnými soudy aplikováno. P o u č e n í : Proti nálezu Ústavního soudu ČR se nelze odvolat. V Brně dne 7. dubna 1997