Přechod věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí jako překážka privatizace tohoto majetku
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud České republiky, rozhodl v senátě, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, ve věci ústavní stížnosti města Karlovy Vary, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 10 Co 28/96, ze dne 13.2.1996, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 10 Co 28/96, ze dne 13.2.1996, se z r u š u j e . O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel se svou včas podanou stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. února 1996, sp. zn. 10 Co 28/96, a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 11. 1995, sp. zn. 16 C 194/95. Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal také návrh na zrušení ustanovení § 11 odst. 2 zákona ČNR č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů, a to s účinností ode dne vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů ČR.
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech jako soudem I. stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jíž se domáhal určení, že provozní dům, konkrétně prodejna čp. 8 v v k.ú. K.V. na parcele č. 1216/13 a č. 1216/14, jsou jeho vlastnictvím, tedy vlastnictvím města Karlovy Vary. Svůj návrh odůvodnil tak, že dne 1.6.1991 Okresní komise pro privatizaci v Karlových Varech zařadila do dražby výše uvedenou nemovitost, a to protiprávně, neboť uvedená nemovitost přešla již předtím jako tzv. historický majetek ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona ČNR č. 172/1991 Sb. dnem 24.
května 1991 do vlastnictví stěžovatele. Žalobu jako nedůvodnou zamítl Okresní soud v Karlových Varech poté, co dospěl k závěru, že žalobce neprokázal ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř. naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah je či není. Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel včas odvolání. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací sice na rozdíl od soudu I. stupně dospěl k závěru, že na straně stěžovatele je dán naléhavý právní zájem na určení jeho vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., přesto však rozsudek soudu I.
stupně jako věcně správný potvrdil. Jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí učinil tak proto, že za základní moment považoval to, že se A. V. - vedlejší účastník - stal vlastníkem sporných nemovitostí na základě dražby konané dne 1.6.1991 v Karlových Varech podle zákona č. 427/1990 Sb., který v § 2 odst. 3 vyjmenovává věci (provozní jednotky), které nemohou být předmětem převodu vlastnictví podle zákona č. 427/1990 Sb., aniž mezi nimi vyjmenovává případ historického majetku. Navíc považoval pro své rozhodnutí odvolací soud za významné, že vlastnictví k nemovitým věcem, vydražených při prodeji ve veřejné dražbě podle zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se nabývá nikoli smlouvou, ale na základě jiné skutečnosti uvedené zákonem, kterou je v daném případě udělení příklepu licitátora.
Stěžovatel (město Karlovy Vary) je přesvědčen, že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 10 Co 28/96, ze dne
13. února 1996, bylo porušeno jeho základní právo, a to právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 a odst. 4 a čl. 36 Listiny. V daném případě došlo k protiprávnímu zásahu do jeho již konstituovaného, tedy nikoliv pouze tvrzeného, vlastnického práva, k jehož vzniku došlo dnem 24. května 1991 na základě zákona ČNR č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Stěžovatel zdůrazňuje, že zákon č. 427/1990 Sb. nepřipouští možnost, aby předmětem dražby mohly být jiné věci než věci patřící vlastnicky České republice, a proto soud za situace, kdy akceptoval jako správný postup, jímž bylo podle zákona č. 427/1990 Sb. odňato vlastnické právo jiné osobě než České republice, porušil čl.
11 Listiny. Tímto postupem současně podle názoru stěžovatele odvolací soud porušil čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť toto ustanovení Listiny zaručuje každému soudní ochranu jeho práv, a to za naprostého dodržení čl. 95 Ústavy ČR, podle kterého je soudce při rozhodování vázán zákonem. Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti v podstatě odkázal na své právní závěry, vyslovené v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, a dále uvedl, že podle jeho názoru nelze souhlasit s koncepcí a obsahem ústavní stížnosti, když ve svém rozsudku pouze zdůvodnil, proč se danou problematikou nemohl zabývat ve smyslu zákonných ustanovení občanského práva hmotného.
V žádném případě při svém rozhodování nemínil rozhodovat ve prospěch jednoho z účastníků, stranit žalovanému (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi), jak se v odůvodnění ústavní stížnosti uvádí. Rozhodně také nemínil tomuto účastníkovi "poskytnout větší ochranu" a ani nemíní "schvalovat postup", když zároveň ve svém rozhodnutí poukázal na nedostatky právní úpravy, konkrétně zákona č. 427/1990 Sb. Vedlejší účastník A. V. se k obsahu ústavní stížnosti, zaslané mu Ústavním soudem, nevyjádřil.
Ústavnímu soudu nesdělil, že se svého postavení vedlejšího účastníka vzdává. Ústavní soud si dále vyžádal od Okresního soudu v Karlových Varech spis, který byl v předmětném sporu veden, sp. zn. 16 C 194/95, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Především je třeba uvést, že obecné soudy nezpochybnily, že by ve smyslu § 2 odst. 1 zákona ČNR č. 172/1991 Sb. nedošlo ve vztahu k předmětným nemovitostem k jejich přechodu jako majetku "historickému" na město Karlovy Vary.
K tomuto přechodu došlo ve smyslu platné právní úpravy ex lege ke dni 24.5.1991. Podle § 8 zákona ČNR č. 172/1991 Sb. byly obce povinny do jednoho roku od nabytí vlastnictví k nemovitým věcem podle tohoto zákona učinit návrh na zápis těchto nemovitých věcí do evidence nemovitostí.
Lhůta stanovená v tomto ustanovení je však pouze lhůtou pořádkovou a vlastní zápis vlastnického práva do evidence nemovitostí (dnes katastru nemovitostí), k jehož přechodu na obce došlo ex lege ke dni 24.5.1991, má účinky deklaratorní. Vlastníkem předmětných nemovitostí stát tedy přestal být dnem 24.5.1991. Především z této skutečnosti je třeba vyjít při řešení otázky, zda byla Česká republika, resp. orgány ji reprezentující v procesu realizace veřejných dražeb podle zákona č. 427/1990 Sb., oprávněna předmětný majetek zařadit do privatizace.
Krajský soud jako soud odvolací aplikoval na řešení této otázky § 2 odst. 3 zákona č. 427/1990 Sb., podle něhož předmětem převodu vlastnictví nemohou být provozní jednotky, na které se vztahuje zákon o zmírnění následků některých majetkových křivd, a to po dobu, po kterou trvá nárok oprávněných osob na jejich vydání, a dále provozní jednotky, které přešly z vlastnictví fyzických osob a obchodních společností, jejichž společníky byly výhradně fyzické osoby, do vlastnictví státu podle předpisů vydaných po 25.
únoru 1948, popřípadě z jiných důvodů po tomto dni, dokud majetkové nároky těchto osob nebudou upraveny zvláštními předpisy. Ze skutečnosti, že v tomto ustanovení není jmenovitě uveden případ majetku později zákonem č. 172/1991 Sb. označeného jako majetek historický, krajský soud jako soud odvolací dovodil, že použití právního režimu zákona č. 427/1990 Sb. není ve vztahu k historickému majetku obcí vyloučeno. Podle názoru Ústavního soudu je možno tento právní názor krajského soudu akceptovat pouze pro období od účinnosti zákona č. 427/1990 Sb. do 24.5.1991, kdy došlo ex lege k přechodu historického majetku obcí z majetku České republiky na obce.
V tomto okamžiku došlo k zániku vlastnického práva státu - České republiky, a tudíž stát již nemohl předmětný majetek převádět na jiné osoby. Zákon ČNR č. 172/1991 Sb. je třeba respektovat jako zákon zvláštní a pozdější ve směru k zákonu č. 427/1990 Sb., a tudíž pokud na základě něho došlo k přechodu určitého majetku do vlastnictví obcí ex lege, byla tím znemožněna jeho následná privatizace podle zákona č. 427/1990 Sb., protože - jak již bylo uvedeno výše - nebyl v okamžiku realizace veřejné dražby ve vlastnictví státu.
Výše uvedenému závěru ostatně odpovídá i obsah zákona ČNR č. 172/1991 Sb., který v § 4 vyjmenovává věci z vlastnictví České republiky, které do vlastnictví obcí nepřecházejí, aniž by v tomto výčtu - jako zákon pozdější, při jehož zpracování byl zákon č. 427/1990 Sb. již účinný - uváděl majetek podléhající privatizaci, a to jak "malé" podle zákona č. 427/1990 Sb., tak event. "velké" podle zákona č. 92/1991 Sb.
K další části argumentace krajského soudu, týkající se povahy veřejné dražby a příklepu licitátora, pak je třeba uvést, že ke vzniku vlastnického práva vydražitele k vydražené věci sice dochází příklepem licitátora, jak uvádí krajský soud, to však pouze při splnění základní podmínky zákona č 427/1990 Sb., totiž že předmětem dražby byla věc, kterou stát skutečně vlastnil. Stát podle tohoto zákona nemůže převádět - jakkoliv by byl jeho postup formálně bezchybný - vlastnická práva k věcem, která sám nemá.
V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné zdůraznit, že na rozdíl od názoru krajského soudu plynoucího z odůvodnění jeho rozhodnutí zastává názor, k němuž se kloní část odborné literatury, totiž že veřejnou dražbou, uskutečňovanou podle zákona č. 427/1990 Sb., dochází ke smluvnímu převodu vlastnictví k vydražovaným věcem, a proto i v těchto případech je třeba respektovat zásadu, že nikdo nemůže převést na jiného více práv, než má sám. Pokud tedy Krajský soud v Plzni v dané věci vydal rozhodnutí, které vycházelo z opačných názorů, odepřel tak ochranu vlastnickému právu stěžovatele v rozporu s čl.
36 odst. l Listiny a ve svých důsledcích pak také zasáhl do práva stěžovatele na ochranu vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny. Proto byl z uvedených důvodů napadený rozsudek zrušen (§ 82 odst. l , odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. Na závěr je pak třeba dodat, že návrhem stěžovatele na zrušení ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 427/1990 Sb. se Ústavní soud zabývat nemohl. Stěžovatel totiž k návrhu na zrušení uvedeného ustanovení není aktivně legitimován [§ 64 odst. 1 písm. d) a § 74 zákona č. 182/1993 Sb.] s ohledem na to, že toto ustanovení nebylo obecnými soudy aplikováno.
P o u č e n í : Proti nálezu Ústavního soudu ČR se nelze odvolat. V Brně dne 7. dubna 1997