Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Koláčkem, advokátem, sídlem Lidická 2006/26, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. března 2023 č. j. 14 Co 171/2022-530 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. března 2022 č. j. 12 Nc 26003/2019-357, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a S. K. G. a nezletilých A. K. a A. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že soudy jimi "bezprecedentním způsobem zasáhly do jeho základního práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života" zaručeného v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") "a práva vychovávat a pečovat o své dítě zaručeného v čl. 32 odst. 4 Listiny ve spojení s právy nezletilých vedlejších účastníků podle čl. 3 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte" (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že první vedlejší účastnice (dále jen "matka") se návrhem u Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") domáhala úpravy práv a povinností k nezletilým vedlejším účastníkům (dále jen "děti") tak, aby jí byli svěřeni do péče a stěžovateli (dále jen "otec") bylo stanoveno výživné. Posléze podal u okresního soudu návrh na úpravu práv a povinností k dětem i otec, též se domáhal svěření dětí do jeho péče. Okresní soud po provedeném dokazování napadeným rozsudkem svěřil děti do péče matky (I. výrok), včetně doby po rozvodu (IV. výrok), otci uložil povinnost přispívat na jejich výživu a uhradit nedoplatek (II., III. a V. výrok), rozhodl o úpravě styku otce s dětmi (VI. výrok), o nákladech řízení (VII., VIII. a XI. výrok), o předběžné vykonatelnosti výroku o úpravě styku (IX. výrok) a zastavil řízení o návrhu otce (X. výrok). V odůvodnění zdůraznil, že jakékoliv jiné rozhodnutí, než svěření dětí do péče matky, by nyní jejich zájmu neodpovídalo, a při rozhodnutí vyšel ze závěrů dvou znaleckých posudků. Úpravou styku umožnil jeho širší rozsah, což podpořil rozhodnutím o předběžné vykonatelnosti. Rozhodnutí o výživném odůvodnil majetkovými poměry účastníků, potřebami dětí a zohlednil zvýšené náklady otce, které mu vznikají v souvislosti s vyzvedáváním a vracením dětí do místa bydliště matky.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali otec i matka odvolání, kterými napadali specifikované výroky (vyjma IX. a X. výroku). Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") po přezkoumání rozsudku okresního soudu v napadených výrocích a doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání otce není důvodné, ale je důvodné odvolání matky do výroků o výživném, uzavřel, že rozhodnutí o výlučné péči matky lze považovat za věcně správné, že však okresní soud poněkud podcenil možnosti a schopnosti otce k placení výživného, a proto napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu v I. a IV. výroku o péči matky, změnil ho ve výrocích o výživném a ve výroku o styku otce s dětmi (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (II. až IV. výrok).
4. Podle stěžovatele oba soudy bezdůvodně upřednostnily právo matky na péči o děti před zájmem nezletilých dětí na péči otce. Připomíná, že je třeba vycházet z obecného principu, že práva obou rodičů na péči o dítě mají stejnou váhu a dítě má zároveň právo na péči obou rodičů rovnocenně, odkazuje na řadu nálezů Ústavního soudu o kritériích pro rozhodování obecných sudů při úpravě péče o děti, přičemž namítá, že oba soudy judikaturní závěry Ústavního soudu nerespektovaly.
5. Stěžovatel upozorňuje na závěry znaleckého posudku o tom, že matka u dětí vytváří negativní vztah k jeho osobě, s úzkostnou až fabickou akcentací, že se snaží eliminovat výchovu otce, resp. ho z výchovy dětí zcela vyloučit. Obecné soudy tyto znalecké závěry nevzaly v potaz a rozhodnutí o svěření dětí do výlučné péče matky odůvodnily závěrem znalce, který nebyl ničím podložen nebo zdůvodněn, že by svěření dětí do střídavé péče s ohledem na současnou výchovnou situaci a prožívání dětí, představovalo pro děti neúměrné vystavení napětí, úzkosti a obavám, s možností vzniku četné psychopatologické symptomatologie.
6. Posléze stěžovatel hodnotí skutková zjištění krajského soudu o poměrech dětí v místě jejich současného bydliště a jejich aktivitách a tvrdí, že zájem dětí na zdravém citovém vztahu s oběma rodiči musí stát nad zájmem dětí na chození do stejné základní školy a stejného turistického oddílu. Je bytostně přesvědčen, že je v nejlepším zájmů dětí jejich svěření do jeho péče, což nejlépe zajistí lepší předpoklad jejich zdravého a úspěšného vývoje, včetně zlepšení jejich vztahu k němu, neboť je schopen se s matkou domluvit právě na takovém styku matky s dětmi, které nejlépe vyhoví potřebám dětí.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ke stěžovatelovu tvrzení o porušení základních práv dětí podle čl. 3 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy (viz výše sub 1.) Ústavní soud dodává, že pro jejich účastenství nebyly splněny procesní předpoklady vzhledem k předmětu řízení, jde-li o věc, ve které proti sobě stojí zájmy obou rodičů vůči jejich dětem. Nezletilý v takovém případě musí mít opatrovníka a musí být zastupován na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem. Nezletilý, o jehož postavení vůči rodičům je veden rodiči spor, nemůže být vtažen do řízení jedním z nich na jeho straně.
Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je přitom s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže de facto je rozhodováno o úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, ke které Ústavní soud dospěl (viz níže), nebylo nutno uvedené procesní úkony učinit [srov. usnesení ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3374/20
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní", instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a do jejich rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasáhnout jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Výklad a použití podústavního práva bývají stiženy takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (nebo vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
11. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování ve věcech péče o dítě, včetně výživného. Posuzování těchto věcí je především v kognici obecných soudů, které mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě, či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně stanovení styku, jakož i o vyživovací povinnosti rodičů. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol spočívá pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15
(U 5/76 SbNU 957)].
12. Ve stěžovatelově věci Ústavní soud neshledal v postupech a rozhodnutích obecných soudů žádné relevantní pochybení, jež by mohlo být z výše uvedených hledisek posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a mělo by vést ke zrušení napadených rozsudků. Oba soudy ve věci provedly dostatečné dokazování a zabývaly se podstatnými kritérii pro svěření dětí do péče matky, úpravu styku stěžovatele s dětmi a určení výše výživného. Ke stěžovatelovým námitkám Ústavní soud doplňuje následující zjištění a závěry.
13. Těžiště stěžovatelovy ústavní stížnosti se soustřeďuje na kritiku skutkových zjištění obecných soudů o předpokladech svěření dětí do péče matky, hodnocení důkazů provedených soudy, zejména hodnocení jednoho ze znaleckých posudků krajským soudem, a na polemiku s jejich právními závěry o vhodnosti zvoleného způsobu výkonu rodičovské odpovědnosti na dobu před rozvodem a pro dobu po rozvodu. Ústavní soud si z napadených rozsudků ověřil, že oba soudy prováděly podrobné a obsáhlé dokazování za účelem zjištění poměrů účastníků, a to též zadáním znaleckých posudků, důkazy náležitě vyhodnotily a vyvodily z nich odpovídající zjištění, na jejichž základě formulovaly příslušné právní závěry (srov. body 44. až 48. odůvodnění rozsudku okresního soudu a body 16. násl. odůvodnění rozsudku krajského soudu, zejména shrnutí zařazeno do bodu 22.). Z ústavněprávního hlediska nelze oběma soudům vytknout žádnou tzv. kvalifikovanou vadu (viz výše).
14. Ústavní soud vyzývá oba rodiče, aby se - třeba i za pomoci odborníků - snažili nastalou situaci řešit vzájemnou dohodou. Žádný soud nemůže jejich vztahy upravit ideálním způsobem, ani napravit vztahy již narušené. Svým rozhodnutím, vedeným přednostním zájmem dítěte, se soud pouze může snažit do budoucna vyloučit další důsledky konfliktního vztahu rodičů a jejich negativní dopad na nezletilé. Je totiž především záležitostí rodičů, aby upřednostnili své zájmy před osobními antipatiemi, netraumatizovali je vlastními osobními konfliktními postoji a vytvořili jim nestresující prostředí umožňující jejich zdravý vztah k oběma z nich (viz konstatování stavu po vydání rozsudku okresního soudu v bodě 21. i. f. odůvodnění rozsudku krajského soudu).
15. V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení napadených rozsudků v celém rozsahu, tudíž i výroků o jeho vyživovací povinnosti k dětem a výroků, vůči nimž nebylo podáno odvolání, avšak v jejím obsahu žádné námitky vůči těmto výrokům neformuluje.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozsudky byla porušena základní práva stěžovatele, a proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu