Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Miloslavy Tománkové, zastoupené Mgr. Jakubem Radilem, advokátem, sídlem Hlinky 126/48, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2024 č. j. 24 Cdo 187/2024-1367, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. září 2022 č. j. 18 Co 289/2021-1, zastoupené251 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10. května 2021 č. j. D 1253/2003-1156, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČSAD Uherské Hradiště, a.
s., sídlem tř. Maršála Malinovského 874, Uherské Hradiště, Dušana Maňáska, Finančního úřadu pro Zlínský kraj, územní pracoviště ve Zlíně, sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, obchodní společnosti MONETA Money Bank, a. s., sídlem Vyskočilova 1442/1b, Praha 4 - Michle, JUDr. Marie Cilínkové, advokátky, sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1 - Nové Město, obchodní společnosti Česká spořitelna, a. s., sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4 - Krč, MUDr. Jiřího Špatenky, Okresního soudu ve Zlíně, sídlem Dlouhé díly 351, Zlín, Ladislava Kadlece, obchodní společnosti ELDANSONE, a.
s., sídlem K Hájku 91, Praha-Královice, obchodní společnosti Česká vymáhací, a. s., sídlem Nová výstavba 218, Obrnice, Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, Krajské pobočky pro Zlínský kraj, územní pracoviště Zlín, sídlem Zarámí 160, Zlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a práva podle čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a Ústavním soudem vyžádaného dovolání stěžovatelky se podává, že Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") v dědickém řízení po zůstaviteli Zdeňku Tománkovi napadeným usnesením rozhodl o odměně notářky, jako pověřené soudní komisařky (I. výrok), a o rozvrhu výtěžku likvidace dědictví (II. výrok).
3. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") neshledal důvodným, a proto napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu (I. výrok), jako věcně správné, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok).
4. Usnesení krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, jehož přípustnost odůvodnila skutečností, že míří proti rozhodnutí odvolacího soudu podle § 236 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přičemž závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena podle § 237 o. s. ř., a dovolání není nepřípustné podle § 238 o. s. ř. (II. část dovolání). Dále stěžovatelka shrnula podání a předložené důkazy z řízení před okresním soudem (III. část dovolání), koncentrované na zpochybnění pohledávky jedné z vedlejších účastnic (obchodní společnosti ELDANSONE, a. s.), formulovala dovolací návrh (IV. část dovolání), navrhla odložení vykonatelnosti usnesení krajského soudu (V. část dovolání) a informovala, že krajský soud v poučení o opravném prostředku uvedl, že lze dovolání lze podat prostřednictvím Městského soudu v Brně, ač bylo prvoinstanční rozhodnutí vydáno okresním soudem, z důvodu procesní opatrnosti podává dovolání k oběma těmto soudům. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Odmítnutí odůvodnil zjištěním, že dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., a konstatoval, že pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat. V odůvodnění dále uvedl, že jelikož bylo dovolání odmítnuto v přiměřené lhůtě, nerozhodoval o akcesorickém návrhu na odklad vykonatelnosti.
5. Stěžovatelka po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy namítá vůči usnesení Nejvyššího soudu, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, především na jeho závěr, že rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce. Připomíná též význam tzv. opomenutých důkazů a příkrý nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry. Podle stěžovatelky bylo její dovolání přípustné, jelikož se krajský soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu.
6. K porušení práva na spravedlivý proces došlo i tím, že jí nebyly v rozporu s právními předpisy připuštěny předložené důkazy, přestože šlo o nové důkazy, které nemohla předložit dříve, a také zvýhodněním obchodní společnosti ELDANSONE, a. s.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka proti němu neměla již žádný zákonný procesní prostředek ochrany svých práv (k přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesením krajského soudu a okresního soudu viz níže).
8. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 9. až 11.), posléze proti usnesením krajského soudu a okresního soudu (body 12. a 13.).
9. Stěžovatelka v průběhu řízení před obecnými soudy napadla usnesení krajského soudu dovoláním, jehož text si Ústavní soud vyžádal k posouzení jejích námitek vůči postupu Nejvyššího soudu při posuzování přípustnosti dovolání (IV. a V.1. část ústavní stížnosti). Z obsahu dovolání Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v něm vymezila přípustnost dovolání způsobem rekapitulovaným výše (sub 4. i. p.). K problematice využití dovolání Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Budiž připomenuto, že občanský soudní řád po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb. stanovuje předpoklady přípustnosti dovolání v § 236 až 239.
Samotná mimořádnost tohoto opravného prostředku se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně upravených předpokladech jeho přípustnosti. Občanský soudní řád nejprve stanoví obecně množinu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné (§ 236 odst. 1), což pak blíže pozitivně upřesňuje významem řešené otázky hmotného nebo procesního práva reflektující její roli pro judikaturní praxi a odpovídající postavení Nejvyššího soudu v této oblasti (§ 237, s doplňky v § 238a) a negativně prostřednictvím výluk, např. zájmem na nezpochybnitelnosti pravomocných rozhodnutí, bagatelní výší peněžitého plnění aj.
(§ 238). Z této právní úpravy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon [viz též nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17
(N 47/88 SbNU 633)].
10. V závěru Nejvyššího soudu, že stěžovatelčino dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, Ústavní soud nezjistil žádné ústavněprávní vady. Z obsahu dovolání je podle Ústavního soudu patrné, že stěžovatelka, resp. její právní zástupce, nevzala v úvahu předepsané obsahové náležitosti dovolání (viz § 241a odst. 2 o. s. ř.) a nerespektovala vymezení předpokladů jeho přípustnosti. Ústavní soud shledal, že závěr Nejvyššího soudu, že pro vadu dovolání nelze v dovolacím řízení pokračovat, je přiléhavý, a dodává, že stěžovatelka v ústavní stížnosti proti důvodům odmítnutí jejího dovolání žádné relevantní argumenty nepředkládá.
11. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud dodává, že v době podání dovolání (v lednu 2023) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání podle novelizované právní regulace existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce (jejímu právnímu zástupci) poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07).
12. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění jeho obsahových náležitostí má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesením krajského soudu a okresního soudu.
13. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatelky důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o. s. ř., nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě nelze ústavní stížnost - v části směřující proti usnesením krajského soudu a okresního soudu - považovat za přípustnou.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle § 43 odst. 1 písm. e) zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu