Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti AC Line a. s., v likvidaci, sídlem Kaprova 42/14, Praha 1 - Staré Město, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. března 2024 č. j. 3 Afs 222/2022-70, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisů vedlejšího účastníka řízení a Městského soudu v Praze vyplývá, že Finanční úřad pro hlavní město Praha vydal ve dnech 6. 9. 2018 a 7. 9. 2018 dodatečné platební výměry, kterými stěžovatelce vyměřil daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období let 2012 až 2014, přičemž daň stanovil dokazováním. Stěžovatelka za předmětná zdaňovací období realizovala dva developerské projekty (Líně, Na Klínech a Železná Ruda, Hotel Šumava).
3. K odvolání stěžovatelky doplnil vedlejší účastník spisový materiál a dospěl k odlišnému právnímu názoru než správce daně, jelikož měl za to, že jsou splněny zákonné podmínky pro stanovení daně podle pomůcek. O tomto odlišném právním názoru písemně stěžovatelku informoval v "Seznámení se zjištěnými skutečnostmi a výzvě k vyjádření se v rámci odvolacího řízení" ze dne 6. 3. 2020 (dále jen "seznámení") a stanovil 15 denní lhůtu k vyjádření. Dne 9. 3. 2020 podala stěžovatelka žádost o prodloužení lhůty, které vedlejší účastník vyhověl a prodloužil ji o dalších 15 dnů, tj. do 7. 4. 2020. Stěžovatelka dne 24. 3. 2020, v reakci na seznámení, požadovala zohlednit náklady vynaložené při prodeji nemovitostí. Konkrétně do zdaňovacího období roku 2012 náklady na provedení díla (stavební úpravy) podle smlouvy o dílo, která byla součástí kupní smlouvy jedné z nemovitostí. Dále požadovala zohlednit náklady související s úpravou veřejné komunikace k developerskému projektu Líně. Vedlejší účastník ve sdělení dne 6. 4. 2020 informoval stěžovatelku, že náklady částečně uznal a provedl úpravu vypočteného základu daně za rok 2012. Výpočet ještě upřesnil ve sdělení ze dne 8. 4. 2020. Stěžovatelka na tyto písemnosti odpověděla podáním ze dne 8. 4. 2020 (tedy po lhůtě stanovené vedlejším účastníkem), kde požádala o vysvětlení, jakým způsobem dospěl vedlejší účastník ke svým závěrům, a o stanovení další lhůty pro své vyjádření. Vedlejší účastník stěžovatelku ve sdělení ze dne 9. 4. 2020 upozornil, že o způsobech a podkladech, použitých pro stanovení daně podle pomůcek, byla informována již v seznámení a zároveň poskytl stěžovatelce lhůtu k vyjádření do 27. 4. 2020. Stěžovatelka dne 27. 4. 2020 reagovala podáním, v němž požádala o poskytnutí dokladu (kontrolního posudku ze dne 18. 6. 2019 č. 66a-2019, vyhotoveného správcem daně ke zjištění ceny nemovitostí pořízených v obci Železná Ruda podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku) a stanovení lhůty k vyjádření. Vedlejší účastník žádosti vyhověl, posudek zaslal datovou schránkou a poskytl lhůtu pro vyjádření stěžovatelce do 6. 5. 2020. Posudek byl do datové schránky zástupce stěžovatelky dodán dne 29. 4. 2020, přičemž doručen byl až 7. 5. 2020 přihlášením zástupce stěžovatelky.
4. K odvolání stěžovatelky vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 11. 5. 2020 č. j. 17390/20/5200-11431-706012, změnil platební výměry tak, že daň stanovil za rok 2012 ve výši 45 980 Kč, za rok 2013 ve výši 587 860 Kč a za rok 2014 ve výši 98 990 Kč, přičemž daň stanovil podle pomůcek.
5. Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 29. 8. 2022 č. j. 5 Af 27/2020-49, zamítl. Stěžovatelka se stanovením daně podle pomůcek souhlasila, pouze nesouhlasila s tím, jakým způsobem byla daň za použití pomůcek stanovena, a namítala, že daň byla stanovena v nesprávné výši. Městský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník ve svém rozhodnutí jasně a srozumitelně popsal, jaké pomůcky využil pro stanovení daně z příjmů, včetně toho, jak vypočetl výnosy a náklady za příslušné roky pro účely stanovení daně tímto způsobem. Městský soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že s ní vedlejší účastník dostatečně nespolupracoval a neposkytl jí dostatek prostoru pro vyjádření před vydáním rozhodnutí.
6. Proti rozhodnutí městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud aproboval závěry městského soudu.
7. Stěžovatelka namítá, že vedlejší účastník řízení ji seznámil se změnou právního názoru, tj. že daň má být stanovena podle pomůcek, až v době, kdy se blížilo uplynutí lhůty pro stanovení daně. V seznámení určil vedlejší účastník daňovou povinnost nesrozumitelným způsobem (tabulkami). Proto byla stěžovatelka nucena opakovaně žádat o vysvětlení, jak k údajům v tabulkách vedlejší účastník dospěl. Vedlejší účastník nedal stěžovatelce žádný prostor na zaslaný posudek reagovat, neboť mu byl doručen až dne 7. 5. 2020, přičemž lhůta stanovená pro vyjádření se a navržení případných důkazů uplynula již 6. 5. 2020.
8. Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") podle stěžovatelky dovodil, že u znaleckých posudků a odborných vyjádření musí podústavní pravidla umožnit účastníkům řízení účinnou obranu proti nim. Účastník řízení musí být postaven na roveň státu při argumentaci k posudku a státní orgány musí postupovat v souladu se zásadou rovnosti zbraní, tj. umožnit kvalifikovanou obranu. Stěžovatelka nedostala prostor pro účinné zpochybnění závěrů kontrolního posudku ani v soudním řízení, neboť jí předložený posudek (ze dne 14. 1. 2014) nebyl správními soudy proveden s odkazem na to, že měl být uplatněn v daňovém řízení.
9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Ústavní soud připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu či aplikace podústavního práva v oblasti veřejné správy jen z důvodu ochrany ústavnosti [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03
(N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikaturu]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
11. Obsah ústavní stížnosti stěžovatelky představuje polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek uplatněných již v předchozích řízeních a vypořádaných správními soudy. Tím stěžovatelka nepřípustně staví Ústavní soud do role další přezkumné instance. Právní závěry prezentované správními soudy jsou podle Ústavního soudu ústavně konformní, přičemž stěžejní skutečností v dané věci je, že stěžovatelka byla řádně seznámena s tím, jakým způsobem a na základě jakých podkladů vedlejší účastník stanovil daňovou povinnost stěžovatelky podle pomůcek.
12. Stěžovatelka nerozporuje stanovení daňové povinnosti podle pomůcek, nýbrž namítá, že neměla možnost se seznámit s kontrolním posudkem a vyjádřit se k němu. Ústavní soud ověřil, že vedlejší účastník v seznámení ze dne 6. 3. 2020 informoval stěžovatelku v bodech 44. a 51. (týkající se zdaňovacího období 2013) a v bodech 62. a 67. (týkající se zdaňovacího období 2014), o tom, že údaje pro své výpočty čerpal (mimo jiné) z kontrolního posudku. Od 6. 3. 2020 tedy byla stěžovatelka s existencí kontrolního posudku seznámena a nic jí nebránilo, aby si jej při pochybnostech o způsobu výpočtu daňové povinnosti, vyžádala.
Stěžovatelka s vedlejším účastníkem následně aktivně komunikovala, avšak její podání se týkala požadavku zohlednění nákladů za zdaňovací období 2012, čemuž vedlejší účastník částečně vyhověl a vždy jí prodloužil lhůtu k vyjádření. Stěžovatelka až v podání ze dne 8. 4. 2020 žádala objasnit, jakým způsobem dospěl vedlejší účastník ke svým závěrům v tabulkách, přičemž nelze pominout, že v seznámení byl postup stanovení daňové povinnosti, s odkazem na kontrolní posudek, jasně uveden. Stěžovatelka až dne 27.
4. 2020 požádala o zaslání kontrolního posudku, který byl dodán do datové schránky jejího zástupce dne 29. 4. 2020.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud konstatuje, že v daném případě nebyl princip rovnosti zbraní porušen. Vedlejší účastník postupoval v souladu se zásadou spolupráce a vstřícnosti, když stěžovatelku řádně seznámil se svými zjištěními i závěry, poskytl jí opakovaně lhůtu k vyjádření a vyčkal s vydáním konečného rozhodnutí. Nelze tedy souhlasit se stěžovatelkou, že jí poskytnutá lhůta pro vyjádření se ke kontrolnímu posudku do 6. 5. 2020, je zjevně nepřiměřená, neboť již v seznámení ze dne 6.
3. 2020 vedlejší účastník uvedl veškeré skutečnosti a podklady, k nimž při stanovení daně přihlédl, včetně podkladů k hodnotám uvedeným v tabulkách. Kontrolní posudek neobsahoval ve vztahu k těmto informacím nic zásadně nového. Svého práva na seznámení se s podklady vedoucími k rozhodnutí vedlejšího účastníka, nevyužila stěžovatelka řádně, přičemž nelze odpovědnost za nevyjádření se ke kontrolnímu posudku a tedy nemožnost hájení svých práv, přenášet na vedlejšího účastníka. Na uvedeném nemohou nic změnit ani nálezy Ústavního soudu a ESLP, na které stěžovatelka odkazuje, neboť měla dostatečný časový prostor si kontrolní posudek vyžádat a vyjádřit se k němu.
14. K tvrzení stěžovatelky, že správní soudy neprovedly navrhovaný důkaz znaleckým posudkem, čímž porušily požadavky spravedlivého procesu, Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu k otázce tzv. opomenutého důkazu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní. Soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, musí však o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal.
V opačném případě zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost [např. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02
(N 109/27 SbNU 213)].
15. Ústavní soud konstatuje, že neprovedení stěžovatelkou navrhovaného důkazu znaleckým posudkem je v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněno jak v napadeném rozsudku (body 42. a 43.), tak i v předcházejícím rozsudku městského soudu (body 68. až 71.).
16. Nejvyšší správní soud se s námitkami stěžovatelky náležitě a přesvědčivě vypořádal a Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky.
17. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu