Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti LIVE NATION CZECH REPUBLIC, s. r. o., sídlem U Slavie 1540/2a, Praha 10 - Vršovice, zastoupené JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Pankráci 449/11, Praha 4 - Nusle, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. března 2023 č. j. 10 Afs 141/2021-62 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2021 č. j. 9 Af 37/2018-60, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na ochranu majetku (sc. vlastnictví) podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na spravedlivý proces (sc. soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen "správce daně") doměřil stěžovatelce daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za leden a srpen 2016 ve výši nadměrného odpočtu. Stěžovatelka v kontrolovaných obdobích pořádala kulturní akce (koncerty), přičemž poskytovala obchodní společnosti ECHO PROMOTION, s. r. o. (dále jen "společnost E. P.") vstupenky v hodnotě 0 Kč a stěžovatelka z předmětných vstupenek neodvedla daň na výstupu, jelikož plnění byla poskytnuta pro účely nesouvisející s uskutečňováním jejích ekonomických činností, avšak z plnění vztahujících se k předmětným vstupenkám byl stěžovatelkou uplatněn plný nárok na odpočet daně na vstupu. Správce daně proto dvěma platebními výměry stanovil daň na výstupu, na základě čehož snížil nadměrný odpočet o 404 389,67 Kč.
3. Proti platebním výměrům podala stěžovatelka odvolání, které vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 31. 7. 2018 č. j. 34316/18/5300-21444-712153 zamítl a platební výměry potvrdil. V odůvodnění připomenul, že hlavní ekonomickou činností stěžovatelky bylo v předmětném období pořádání kulturních akcí (koncertů) a hlavním zdrojem jejích příjmů byl mimo provize i prodej vstupenek a reklamy. Při daňové kontrole bylo zjištěno, že na řadu koncertů pořádaných stěžovatelkou bylo distribuováno celkem 2 246 ks vstupenek v hodnotě 0 Kč za měsíc leden 2016 a 905 ks vstupenek v hodnotě 0 Kč za měsíc srpen 2016. Vstupenky měly být poskytnuty společnosti E. P., která pro stěžovatelku zajištovala prodej reklamy na kulturní akce. Z předložených důkazních prostředků podle vedlejšího účastníka nevyplynulo, že by součástí "komplexní reklamní služby" mělo být poskytnutí takového množství vstupenek na kulturní akce pořádané stěžovatelkou v hodnotě 0 Kč, a stěžovatelka neprokázala, že cena fakturovaná za reklamní služby společnosti E. P. obsahovala i část představující hodnotu poskytnutých vstupenek, a že za jejich poskytnutí byla odvedena DPH. Zavázala-li se společnost E. P. poskytnout bezúplatně vstupenky svým partnerům, jde o právní vztah založený výhradně mezi těmito osobami.
4. Stěžovatelka se žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhala zrušení výše uvedeného rozhodnutí vedlejšího účastníka. Městský soud žalobu shledal nedůvodnou a napadeným rozsudkem ji zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění se vypořádal s jednotlivými žalobními body, a to tvrzenou nepřezkoumatelností, okamžikem nabytí vědomosti o důvodech rozhodnutí (tj. o důvodech posouzení zdanitelného plnění orgány finanční správy), nesouhlasem se spojením obou odvolacích řízení proti platebním výměrům a námitkami tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení skutkového a právního stavu v důsledku nesprávného hodnocení důkazů.
5. Následnou stěžovatelčinu kasační stížnost shledal Nejvyšší správní soud nedůvodnou, a proto ji napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění zejména zdůraznil, že ani podle jeho názoru stěžovatelka věrohodně neprokázala, že poskytla společnosti E. P. vstupenky v souvislosti s uskutečňováním své ekonomické činnosti. Z předložených smluv neplyne závazek stěžovatelky poskytovat společnosti E. P. vstupenky v hodnotě 0 Kč úplatně při zajišťování komplexních reklamních služeb, natož ve zjištěném rozsahu. Na tomto závěru pak nemohou nic změnit ani smluvní závazky společnosti E. P. k jejím partnerům. Neobstojí proto ani tvrzení stěžovatelky, že DPH za vstupenky odevzdala z protiplnění, které přijala od svých obchodních partnerů. Jelikož stěžovatelka neprokázala, že vstupenky poskytovala úplatně a pro účely související s uskutečňováním své ekonomické činnosti, bylo podle Nejvyššího správního soudu namístě posoudit věc v souladu s § 14 odst. 3 písm. a) a odst. 4 písm. b) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH") jako poskytnutí služby plátcem bez úplaty pro jiné účely než související s uskutečňováním jeho ekonomických činností a stěžovatelce doměřit DPH.
6. Stěžovatelka namítá, že správce daně v daňovém řízení dospěl k nelogickým a nesprávným závěrům, na jejich základě jí byla vyměřena vyšší daň oproti jí (správně) tvrzené dani, a že postupoval nepředvídatelně, rozhodnutí vydal podle jiného zákonného ustanovení, než bylo daňové řízení vedeno, a proto jí byla odňata možnost se účinně bránit tvrzení správce daně. V dané souvislosti stěžovatelka rovněž upozorňuje, že prosadil-li by se postup uplatňovaný vůči ní orgány daňové správy i pro ostatní zdaňovací období, mohlo by to mít pro stěžovatelku jako obchodní společnost citelné ekonomické důsledky.
7. Správní soudy podle přesvědčení stěžovatelky nenapravily pochybení správce daně, a proto v postupu správce daně a správních soudů spatřuje porušení svých procesních práv na účinnou obranu svých oprávněných zájmů a v konečném důsledku i porušení jejích zaručených práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných (zde správních) soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Takové vady Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
10. K argumentaci stěžovatelky Ústavní soud především dodává, že se neztotožňuje s jejím tvrzením formulovaným v úvodu ústavní stížnosti, že rozhodnutí správce daně je nelogické, nesprávné a nepředvídatelné. S nedůvodností této námitky se městský soud dostatečně srozumitelně a přesvědčivě vypořádal, proto Ústavní soud pro stručnost odkazuje na body 34. až 36. odůvodnění rozsudku městského soudu.
11. Přesvědčivost závěrů správních soudů o meritu věci je podpořena i tím, že v napadených rozsudcích důsledně odkazují na relevantní judikaturu. Tento poznatek Ústavní soud zmiňuje v návaznosti na stěžovatelčinu námitku, že měl-li by se uplatňovat výklad orgánů daňové správy, s nímž se správní soudy v napadených rozhodnutích ztotožnily, i pro jiná zdaňovací období, mohlo by to mít pro stěžovatelku závažné ekonomické důsledky. Stěžovatelka však dostatečně nevysvětluje, proč přistoupila ke snížení své daňové povinnosti právě prostřednictvím vstupenek v hodnotě 0 Kč, respektive z čeho dovozovala, že jí zvolený postup bude orgánům daňové správy právě i s ohledem na odkazovanou judikaturu vyhovovat.
Řečeno jinak, stěžovatelka se sama dobrovolně rozhodla pro snížení své daňové povinnosti, když si musela být zároveň vědoma případného rizika dodatečného doměření daně. Za takové situace nemůže obstát její tvrzení, že doměření daně ve správné výši pro ni může mít - s ohledem na další zdaňovací období - závažné ekonomické důsledky.
12. Podle Ústavního soudu nemá právní význam stěžovatelčino tvrzení, že DPH ve svém důsledku uhradila ve správné výši, neboť ji odvedla při zdanění plateb za služby jí poskytnuté. Takto však nelze uvažovat, neboť - zjednodušeně řečeno - DPH za plnění, která byla poskytnuta stěžovatelce, je daň na vstupu, kterou musí odvést dodavatelé stěžovatelky. Poskytla-li stěžovatelka obchodnímu partnerovi vstupenky v hodnotě 0 Kč, ač k tomu - jak připomenuly správní soudy v napadených rozsudcích - nebyla povinna, pak jde o daň na výstupu. V napadených rozsudcích není zpochybňováno, že uvedené vstupenky stěžovatelka společnosti E. P. skutečně poskytla, není ani zpochybňováno stěžovatelčino tvrzení, že ve svém důsledku jde o běžnou obchodní praxi, a to zvláště v západní části ekonomicky aktivního světa.
13. Konečně podle Ústavního soudu nemůže obstát ani tvrzení stěžovatelky o překvapivosti postupu orgánů daňové správy, které původně odkazovaly na § 13 zákona o DPH, ale k doměření daně došlo na základě § 14 téhož zákona. Byť jde skutečně o pochybení (tedy konkrétně o záměnu mezi tím, zda předmětné vstupenky představují dodání zboží nebo poskytnutí služeb), stěžovatelka ani v ústavní stížnosti dostatečně nespecifikuje, v čem by spočívala její argumentace, kdyby k této záměně postupem orgánů daňové správy nedošlo.
14. Ani námitka o neprovedení stěžovatelkou navrhovaného důkazu výslechem jednatele jednoho z jejích obchodních partnerů není důvodná, neboť z napadených rozhodnutí plynou důvody, pro které jeho výslech nebyl proveden (viz výslovně bod 76. odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu), včetně konstatování, že stěžovatelka posléze uvedla, že na jeho výslechu netrvá.
15. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. července 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu