Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele J. T., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Máchou, Blanická 25, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, č.j. 18 C 27/2004-62, ze dne 25. 11. 2004, a proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 35 Co 298/2005-98, ze dne 18. 11. 2006, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Výše uvedenými rozhodnutími mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatele, jež jsou mu garantována čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o ÚS).
Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření k ústavní stížnosti neobsahovalo žádné nové tvrzení, způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebylo toto zasláno stěžovateli k replice.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá porušení základního práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93
Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudů tak nedošlo. Podle obsahu soudního spisu stěžovateli nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva domáhal. Soudy obou stupňů postupovaly při řešení sporu zcela v souladu s procesními pravidly, přičemž jejich postup byl řádně odůvodněn, a ani v jejich argumentaci, která je dostatečná a jasná, Ústavní soud neshledal porušení zákonných ustanovení procesních.
Ústavní soud rovněž neshledal na straně obecných soudů ani přístup svévolný, ani tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry, jež z nich soudy vyvodily, na straně druhé. Napadené rozsudky jsou logické, přesvědčivé a dostatečně srozumitelné a z ústavněprávního hlediska plně přijatelné. V této souvislosti Ústavní soud zejména odkazuje na odůvodnění odvolacího soudu, který se již shora uvedenými námitkami stěžovatele zabýval v rámci odvolacího řízení a vypořádal se s nimi způsobem, kterému nelze nic vytknout.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že obecné soudy se nedostaly v souvislosti s projednáváním předmětné věci do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Závěr plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení splnění podmínek ustanovení § 91 odst. 2 zákona o rodině o přiznání výživného nerozvedené manželky, nelze hodnotit jinak, než že byl součástí nezávislosti soudního rozhodování.
Podle přesvědčení Ústavního soudu tedy napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, č.j. 18 C 27/2004-62, ze dne 25. 11. 2004, a rozsudkem Městského soudu v Praze, č.j. 35 Co 298/2005-98, ze dne 18. 11. 2006, k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo. S ohledem na okolnosti výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. prosince 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu