Zásada kontradiktornosti v řízení o stížnosti proti usnesení o zajištění věci
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Burián & Penka, insolvence, v.o.s., sídlem Středova 94/1, Brno, zastoupené Mgr. Davidem Konopkou, advokátem, sídlem Středova 94/1, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2025 sp. zn. 3 To 16/2025, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Odůvodnění:
I.
Podstata věci
1. V tomto nálezu se Ústavní soud zabývá zásadou kontradiktornosti v řízení o stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zajištění věci. Obecný soud tuto zásadu porušil, neboť rozhodl o stížnosti, aniž stěžovatelce umožnil vyjádřit se k argumentaci, kterou proti její stížnosti vznesl policejní orgán a státní zástupce. II.
Popis věci a jejího procesního vývoje
2. Stěžovatelka je insolvenční správkyně v insolvenčním řízení dlužnice obchodní společnosti A. Souběžně s insolvenčním řízením je vedeno trestní řízení proti třem fyzickým osobám pro spáchání trestného činu podvodu a neoprávněného podnikání. Jedním z obviněných je jednatel dlužnice. Trestné činnosti se měly tyto osoby dopustit tím, že jako zástupci investiční skupiny zaštítěné společností B. po dobu několika let bez příslušného oprávnění nabízely veřejnosti investiční příležitosti. Od nejméně 584 klientů přijaly peněžní prostředky ve výši celkem cca 1,5 mld. Kč, které ale nevyužily k investicím, jak ujednaly s klienty, ale k úhradě provozních výdajů investiční skupiny, vlastní spotřebu, vyplácení provizí a vyplácení prostředků pouze vybraným investorům (tzv. Ponzi schéma). Tím měly způsobit škodu v přibližné výši 1,1 mld. Kč.
3. V lednu 2025, v průběhu trestního řízení, zjistil policejní orgán, že součástí majetkové podstaty v insolvenčním řízení je hardwarová peněženka obsahující kryptoměny v odhadované hodnotě kolem 250 mil. Kč, které by mohly být výnosem z trestné činnosti. Policejní orgán vyzval stěžovatelku, aby sdělila, jak se dozvěděla o existenci kryptoměn, a aby doložila související podklady. Následně ji vyzval k vydání hardwarové peněženky. Stěžovatelka ji vydat odmítla. Policejní orgán proto 14. 1. 2025 usnesením zajistil peněženku s kryptoměnami jako výnosy z trestné činnosti podle § 79a trestního řádu. Zajištění učinil bez předchozího souhlasu státního zástupce jako úkon, který nesnese odkladu, jelikož od 13. 1. 2025 do 21. 1. 2025 měly v insolvenčním řízení probíhat veřejné dražby. Pakliže by byly kryptoměny převedeny na třetí osoby, mohl by být zmařen účel trestního řízení.
4. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, kterou Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl. Uvedl, že obviněný stál v čele skupiny společností (jejichž součástí je dlužnice), které využíval k páchání trestné činnosti. Z údajů poskytnutých kryptoburzou plyne, že zajištěné kryptoměny byly zaslány z peněženek patřících obviněnému na kryptopeněženky obchodní společnosti 4HAFU a.s., která je jednou z poškozených v trestním řízení a současně věřitelkou dlužnice v insolvenčním řízení.
Dlužnice kryptoměny z nejasných důvodů poskytla stěžovatelce. Existuje důvodné podezření, že kryptoměny byly nakoupeny za prostředky vylákané z podvedených klientů dlužnice. Kryptoměny měly v době převodu na 4HAFU v roce 2022 hodnotu cca 100 mil. Kč. Lze předpokládat, že takto vysoká částka byla získána od poškozených klientů, a proto mohou být kryptoměny výnosem z trestné činnosti. Není rozhodné, že kryptoměny jsou nyní součástí majetkové podstaty v insolvenčním řízení, klíčové je, že lze důvodně předpokládat, že pochází z trestné činnosti.
5. Zajištění kryptoměn považoval vrchní soud za přiměřené. Zajištěním dochází k omezení dispozice s věcí, nikoli k jejímu odnětí. Ačkoli byla stěžovatelka coby insolvenční správkyně obeznámena s probíhajícím trestním řízením a vyzvána k vydání kryptoměn, bez vědomí policejního orgánu připravovala jejich vydražení. Policejní orgán tedy správně považoval zajištění kryptoměn za úkon, který nesnese odkladu, a kryptoměny zajistil bez předchozího souhlasu státního zástupce. Stěžovatelčiny domněnky, že trestní řízení bude trvat řadu let, během kterých se může snížit hodnota kryptoměn, nejsou ničím podložené. Zahájení insolvenčního řízení neznemožnilo využití zajišťovacích institutů v současně probíhajícím trestním řízení; tato možnost vyplývá z insolvenčního zákona (viz např. jeho § 283 odst. 3).
6. Stěžovatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí porušilo její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny. Konkrétně proti napadenému rozhodnutí vznáší čtyři námitky. Zaprvé, vrchní soud se nezabýval řádně vlastnictvím kryptoměn. Dlužnice získala prostředky na koupi kryptoměn od společnosti 4HAFU, která proto kryptoměny nyní vlastní. Nevlastní je nikdo z obviněných. Otázku vlastnictví vrchní soud neřešil (a to ani na základě námitky vznesené stěžovatelkou), a proto je napadené rozhodnutí nedostatečně odůvodněno.
Zadruhé, vrchní soud porušil kontradiktornost řízení tím, že umožnil policejnímu orgánu a státnímu zástupci vyjádřit se ke stížnosti (a z těchto vyjádření čerpal), ale stěžovatelce neumožnil na tato vyjádření reagovat. Zatřetí, kryptoměny jsou součástí majetkové podstaty v insolvenčním řízení, a proto s nimi může nakládat jen insolvenční správce podle insolvenčního zákona. Konečně, zajištění není přiměřené. Policejní orgán zajistil kryptoměny v době, kdy se jejich hodnota pohybovala na historickém maximu.
Byli tak poškozeni věřitelé v insolvenčním řízení. Zajištění nelze považovat za případ, který nesnese odkladu, aby mohlo být učiněno bez souhlasu státního zástupce.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu) a též vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona); ústavní stížnost je tedy přípustná.
8. Ústavní soud si vyžádal relevantní části trestního spisu a vyzval vrchní soud a Vrchní státní zastupitelství v Praze k vyjádření k ústavní stížnosti.
9. Vrchní soud ve vyjádření nesouhlasil se stěžovatelkou, že by policejnímu orgánu a státnímu zástupci poskytl možnost vyjádřit se ke stížnosti. Již z poučení napadeného usnesení plyne, že stížnost se podává prostřednictvím policejního orgánu státnímu zástupci a rozhoduje o ní soud. Stížnost se tak policejnímu orgánu a státnímu zástupci dostala procesní cestou předpokládanou v § 146a odst. 2 trestního řádu. V praxi je běžné, že policejní orgán a státní zástupce předkládají stížnost i se svým stanoviskem.
Vrchní soud se dosud nesetkal s tím, že by tento postup vzbuzoval pochybnosti. Ve stížnostním řízení, na rozdíl od řízení odvolacího (§ 251 odst. 3 trestního řádu), nestanoví trestní řád povinnost orgánu, proti jehož rozhodnutí stížnost směřuje, doručit stejnopis stížnosti procesním stranám. V této věci navíc nejde ani o opravný prostředek, ale o repliku k němu, jejíž další rozesílání se nepředpokládá, byť jistě nic nebrání tomu, aby byla stranám rozeslána. Pokud by byla námitka stěžovatelky o nedostatku kontradiktornosti relevantní, mohla by být v praxi připuštěna vyjádření k replikám, k nimž by pak mohla být požadována další vyjádření.
Právo procesních stran v řízení vystupovat je nepochybné, má však svoje hranice; řízení je nutno vést urychleně a bez zbytečných průtahů, účelně, hospodárně a zdárně dosáhnout jeho vyřízení. Ve stížnostním řízení se uplatňuje revizní princip (§ 147 odst. 1 trestního řádu), tj. napadené rozhodnutí se přezkoumá v celém rozsahu včetně jemu předcházejícího řízení, tedy nikoli pouze z pohledu vytýkaných vad, jako je tomu v řízení odvolacím (§ 254 odst. 1 trestního řádu). Vrchní soud revizní princip dodržel a zabýval se všemi závěry policejního orgánu, důkazy i známými námitkami stěžovatelky.
K dalším námitkám stěžovatelky vrchní soud odkazuje na napadené rozhodnutí.
10. Vrchní státní zastupitelství ve vyjádření vyjádřilo přesvědčení, že je ústavní stížnost nedůvodná. Rozhodnutí vrchního soudu není založeno na libovůli, naopak je pečlivě odůvodněno. Se stěžovatelkou nelze souhlasit, že by vrchní soud umožnil státnímu zástupci a policejnímu orgánu vyjádřit se k její stížnosti. Stanoviska policejního orgánu a státního zástupce obdržel vrchní soud procesní cestou předvídanou trestním řádem - stěžovatelka podala stížnost k policejnímu orgánu, ten ji následně předložil se stanoviskem státnímu zástupci a poté předložil vrchnímu soudu k rozhodnutí.
Je zavedenou praxí, že tyto orgány předkládají stížnost s přípisem, ve kterém se vyjadřují k včasnosti a důvodnosti stížnosti. Policejní orgán se vyjadřuje k tomu, proč nevyužil autoremeduru, a státní zástupce se vyjadřuje z pozice pána přípravného řízení (dominus litis), v jehož pravomoci je rušit usnesení policejního orgánu. Policejní orgán a státní zástupce se k věci nevyjadřují jako strana řízení (§ 12 odst. 7 trestního řádu), ale jako orgán činný v trestním řízení (§ 12 odst. 1 trestního řádu).
Jejich přípisy proto nemohou být předmětem kontradiktorní diskuse stran. Pokud by vrchní soud předložil tyto přípisy k diskusi, umožnil by tím nikoli kontradiktorní diskusi stran, nýbrž diskusi stěžovatelky s orgány činnými v přípravném trestním řízení.
11. Vrchní státní zastupitelství dále uvádí, že přípravné trestní řízení je svou povahou inkviziční. Kontradiktornost se v něm neuplatňuje plně, ale jen ve vybraných případech upravených trestním řádem. Přijetí stěžovatelčiny argumentace by postavilo policejní orgán (který vede přípravné řízení) a státního zástupce (který přípravné řízení dozoruje) na roveň se stěžovatelkou a vedlo k tomu, že by se na tyto orgány pohlíželo jako na diskutující strany. To by nabouralo dosavadní praxi, že tyto přípisy nejsou předmětem diskuse. Nadřízený orgán by byl pasován do role "doručovatele-přeposílatele". Navíc by se řízení prodloužilo a prodražilo. Nadřízený orgán by byl nucen nejprve vyčkávat, zda se stěžovatel rozhodne s policejním orgánem či státním zástupcem vést diskuzi.
12. Obě vyjádření zaslal Ústavní soud na vědomí a k případné replice stěžovatelce.
13. Ústavní soud nenařizoval ústní jednání, neboť od něj nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
14. Ústavní soud se nejprve zabývá namítaným porušením zásady kontradiktornosti řízení. Tedy otázkou, zda vrchní soud porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu, když o její stížnosti rozhodl, aniž jí umožnil vyjádřit se k argumentaci státního zástupce a policejního orgánu, kterou vznesli ve svých stanoviscích připojených ke stížnosti předkládané vrchnímu soudu k rozhodnutí.
15. Kontradiktorní řízení je součástí ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 19. 9. 2017 Regner proti České republice, č. 35289/11, § 146). Podstatou kontradiktorního soudního řízení je, že účastníci řízení jsou subjekty s procesními právy, nikoli pasivními objekty rozhodování soudu. Účastník řízení musí mít šanci vyjádřit se a obhájit svůj pohled na věc proti jakémukoli stanovisku, které je vneseno třetí stranou či státní institucí do daného procesu (nález ze dne 15. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 400/24 , Princip kontradiktornosti řízení v řízení o návrhu na povolení obnovy trestního řízení, bod 14).
16. Zásada kontradiktornosti se uplatňuje ve všech typech řízení, které se vedou před orgány veřejné moci [nález ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309), K oprávnění soudu částečně nebo úplně nepřiznat náhradu nákladů řízení podle § 150 občanského soudního řádu, část II], a to i v přípravném řízení trestním, byť s jistými omezeními [takto již nález ze dne 17. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 239/04 (N 80/33 SbNU 273), Práva obviněného při rozhodování o jeho vzetí do vazby, část VI].
17. Zásada kontradiktornosti plyne přímo z ústavního pořádku (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), nemusí být výslovně zakotvena v zákoně. Není-li právo vyjádřit se v zákoně upraveno, neznamená to, že se v daném řízení neuplatní (nález ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. II. ÚS 1309/24 , Nezaslání vyjádření státního zástupce k replice obhajobě, bod 23).
18. Kontradiktornost se vztahuje nejen na dokazování (jak plyne z čl. 38 odst. 2 Listiny), ale zahrnuje i právo být seznámen s každým podáním či stanoviskem, která mohou ovlivnit rozhodnutí soudu, a mít šanci se k nim vyjádřit [např. nález ze dne 14. 10. 2010 sp. zn. I. ÚS 2025/10 (N 210/59 SbNU 69), K odměně ustanoveného obhájce a doručování stížnosti proti rozhodnutí o přiznání odměny, bod 16, či rozsudek ESLP ze dne 2. 2. 2023 Janáček proti České republice, č. 9634/17, § 46 až § 48 a § 51 a judikatura tam uvedená].
19. Byť je postavení účastníků v trestním řízení (a zejména v jeho přípravné fázi) odlišné od postavení účastníků v řízení civilním, musí soudní rozhodování i v trestním řízení princip kontradiktornosti respektovat [viz nález ze dne 31. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1463/18 (N 130/90 SbNU 159), Zaslání opisu stížnosti státního zástupce k předstižné vazbě obviněnému, bod 24].
20. Princip kontradiktornosti je jednou z nejdůležitějších záruk efektivní ochrany práv dotčených v trestním řízení. V případě zajištění věci podle § 79a trestního řádu je tímto právem základní právo na pokojné užívání majetku, které je pod ochranou čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě i čl. 11 Listiny. Soud proto musí vytvořit prostor pro účinné vznesení námitek, typicky tak, že přepošle veškerá relevantní podání a poskytne přiměřený čas na případnou reakci. Tato možnost účastníka řízení rovnocenně působit na rozhodování soudu nejlépe zajišťuje ochranu jeho základních práv, která je prvotním účelem soudního řízení [srov. nález ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3), Právo účastníka řízení vyjádřit se k návrhu protistrany, bod 12].
21. Zásada kontradiktornosti se jistě neuplatňuje absolutně. Nejen v trestním řízení se může střetávat s jinými, protichůdnými zájmy či zásadami, a proto může být v některých případech za dodržení principu přiměřenosti omezena, zejména v přípravném řízení [k tomu např. opět nález III. ÚS 239/04 , část VI]. V nyní posuzované věci však nelze nalézt zájem, který by nad zásadou kontradiktornosti převážil.
22. Zaprvé, tímto zájmem nemůže být v této věci požadavek rychlosti řízení. Ten zajisté hraje v přípravném řízení důležitou roli a právo stran vyjádřit se nemůže být bezbřehé. V nyní posuzované věci však zájem na rychlosti řízení nemohl vést k tak širokému popření zásady kontradiktornosti.
23. O stížnosti proti usnesení o zajištění věci má soud podle § 146a odst. 1 a 2 trestního řádu rozhodnout zpravidla do 5 dnů po uplynutí lhůty k podání stížnosti. Lhůta stanovená soudu pro rozhodnutí je však pouze pořádková, a proto není nepřekročitelná [nález ze dne 23. 5. 2007 sp. zn. III. ÚS 655/06 (N 89/45 SbNU 303), K uložení pořádkové pokuty obviněnému za odmítnutí poskytnout biologický vzorek]. Usnesení o zajištění věci vydal policejní orgán 14. 1. 2025. Stěžovatelka proti němu podala stížnost k policejnímu orgánu 15. 1. 2025, ten ji se svým stanoviskem předložil státnímu zástupci 17. 2. 2025. Státní zástupce ke stížnosti rovněž připojil své stanovisko a předložil ji vrchnímu soudu 20. 2. 2025, který o ní rozhodl napadeným usnesením 13. 3. 2025, tj. 21 dnů po jejím předložení. V době mezi předložením stížnosti vrchnímu soudu a vydáním napadeného usnesení tak existoval dostatečný časový prostor, aby vrchní soud umožnil stěžovatelce vyjádřit se ke stanovisku státního zástupce a policejního orgánu (sám vrchní soud přiznává, že nic nebránilo tomu, aby stěžovatelce stanoviska přeposlal). Prostor poskytnutý stěžovatelce k případnému vyjádření nemusel být ani nijak dlouhý, jistě postačilo i jen několik málo dnů.
24. Navíc by zájem na rychlosti řízení nemohl ospravedlnit vyloučení práva stěžovatelky již jen proto, že požadavek rychlého soudního přezkumu má chránit právě stěžovatelku, jejíž vlastnické právo je rozhodnutím o zajištění omezeno (viz Gřivna, T. Komentář k § 146a. In: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1789). Stížnost proti usnesení o zajištění věci nemá odkladný účinek, takže pozdějším rozhodnutím soudu nemohli být negativně dotčeni případní poškození, např. vydražením kryptoměn dříve, než soud o stížnosti stěžovatelky rozhodl.
25. Zadruhé, překážkou pro uplatnění zásady kontradiktornosti není ani inkviziční povaha přípravného řízení. Pakliže soud ve stížnostním řízení umožní osobě, jejíž věc byla zajištěna, vyjádřit se k argumentaci státního zástupce a policejního orgánu, nijak se tím nemění současná podoba přípravného řízení s dominantním postavením státního zástupce. Osoba, jejíž věc byla zajištěna, není postavena na roveň státnímu zástupci jako obviněný v procesu adversárním a její právo vyjádřit se před soudem nijak s postavením státního zástupce ani policejního orgánu nekoliduje. Naopak je to stále státní zástupce, kdo v přípravném řízení dohlíží coby dominus litis na celé přípravné řízení včetně činnosti policejního orgánu a není ani omezen v provádění zajišťovacích úkonů. Dokladem možného soužití zásady kontradiktornosti a inkvizičně vystavěného přípravného řízení budiž i to, že se zásada kontradiktornosti uplatňuje též v řízení vazebním, aniž by se přípravné řízení postavené na inkvizičních prvcích hroutilo.
26. Nelze sdílet obavu vrchního soudu a vrchního státního zastupitelství, že respektováním zásady kontradiktornosti by se roztočil věčný kolotoč vyjádření k vyjádření. K tomu nedochází ani v řízeních, v nichž se zásada kontradiktornosti uplatňuje silněji, např. v soudní fázi trestního řízení či v řízení civilním. V nynější věci by k naplnění zásady kontradiktornosti postačovalo, pokud by vrchní soud stěžovatelce umožnil seznámit se s argumentací policejního orgánu a státního zástupce a umožnil jí jednou se k této argumentaci vyjádřit. Je nabíledni, že se zásada kontradiktornosti neprosazuje v řízení natolik, že si strany vyměňují argumentaci donekonečna; soud vede řízení účelně a bez zbytečných průtahů tak, aby rozhodl v rozumném čase, někdy i urychleně, jako je tomu v řízení o stížnosti proti usnesení o zajištění věci. Byla-li by stěžovatelce v nynější věci poskytnuta alespoň např. pouze několikadenní lhůta k vyjádření, žádný jiný důležitý zájem by narušen nebyl.
27. Není podstatné, jakým procesním postupem se policejní orgán a státní zástupce ke stížnosti vyjádřili. Tedy že si jejich vyjádření vrchní soud nevyžádal, ale že ke stížnosti předkládané vrchnímu soudu k rozhodnutí pouze připojili svá stanoviska. Podstatné je, že státní zástupce a policejní orgán prostřednictvím svých stanovisek přednesli vůči stížnosti propracovanou argumentaci, ze které vrchní soud posléze při rozhodování poměrně významně čerpal. To je patrné např. z bodu 53 napadeného usnesení, v němž vrchní soud konstatoval, že "si je vědom toho, že napadené usnesení obsahuje poměrně zkratkovité odůvodnění, pokud jde o otázku vlastnictví kryptopeněženek a souvisejících finančních toků", a poté okolnosti vlastnictví kryptopeněženek a finančních toků dovysvětlil, nebo dále z bodu 59, ve kterém vrchní soud "přisvědčil argumentaci státního zástupce obsažené v jeho vyjádření k napadenému usnesení, že nelze bez dalšího v rámci insolvenčního řízení pojímat do majetkové podstaty výnosy z trestné činnosti."
28. Podstatné je rovněž to, že o zajištění kryptoměn rozhodl policejní orgán bez souhlasu státního zástupce, jelikož šlo o naléhavý případ, který nesnese odkladu (§ 79a odst. 1 věta třetí trestního řádu). Následný souhlas státního zástupce odůvodnění neobsahuje, jen stručně vyslovuje dodatečný souhlas se zajištěním. Teprve v řízení před vrchním soudem se k zajištění kryptoměn poprvé vyjádřil státní zástupce, a to pomocí propracované argumentace, ze které soud vycházel. Argumenty státního zástupce (ani doplňující argumenty policejního orgánu) se však do dispozice stěžovatelky nedostaly a nemohla na ně reagovat a tím ovlivnit rozhodnutí vrchního soudu. Jejich obsah mohla seznat až z odůvodnění usnesení vrchního soudu. Vrchní soud je přitom jediný obecný soud, který je v této věci povolán k ochraně stěžovatelčina práva zasaženého zajištěním věci. Možnost účinně vznést argumentaci proti zásahu do ústavně zaručeného práva, měla být stěžovatelce poskytnuta nejpozději v řízení před obecným soudem, nikoli až v řízení před Ústavním soudem při podání ústavní stížnosti.
29. Konečně nelze zásadu kontradiktornosti řízení brát ze zřetele jen proto, že je stížnostní řízení založeno na revizním principu. Přezkum soudu vskutku není omezen jen na rozsah a vady napadeného usnesení vymezené ve stížnosti, ale z úřední povinnosti se zaměřuje na všechny výroky napadeného usnesení a jemu předcházející řízení ze všech hledisek přicházejících v úvahu (§ 147 odst. 1 trestního řádu). Byť to vskutku slouží k ochraně osoby, jejíž věc byla zajištěna, není to důvodem, aby jí bylo odňato právo vyjádřit se k věci a působit argumentačně na rozhodování soudu.
30. Protože Ústavní soud shledal důvodnou námitku porušení kontradiktornosti řízení, již neposuzuje další, převážně meritorní námitky vznesené v ústavní stížnosti. Pakliže Ústavní soud ústavní stížnosti vyhoví a zruší napadené rozhodnutí pro procesní vadu, otevírá se tím před obecným soudem prostor, aby posoudil meritorní námitky při dalším rozhodování [takto již např. nález ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. III. ÚS 205/97
(N 159/9 SbNU 375), K metodice posuzování ústavních stížností, část II].
31. Podtrženo a sečteno, zásada kontradiktornosti řízení, jejíž součástí je právo seznámit se a případně reagovat na podání jiných stran či orgánů k soudu, vyvěrá přímo z ústavního pořádku (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Proto se uplatňuje ve všech typech řízení, i když nejsou tato práva výslovně upravena v zákoně. To platí i pro řízení o stížnosti proti usnesení o zajištění věci. Uplatnění zásady kontradiktornosti v nynější věci nebránil žádný protichůdný zájem, a to ani požadavek na rychlost řízení nebo inkviziční prvky přípravného řízení. Jelikož vrchní soud nedal stěžovatelce šanci reagovat na argumentaci policejního orgánu a státního zástupce, porušil stěžovatelčino ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy).
32. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení vrchního soudu zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 12. listopadu 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu