Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky I. L., zastoupené JUDr. Dagmar Satrapovou, advokátkou se sídlem Jičín, Valdštejnovo nám. 76, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2015, č. j. 14 Co 9/2015-222, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. Obvodní soud pro Prahu 3 svým rozsudkem ze dne 27. 8. 2014, č. j. 12 C 166/2013-170, rozhodl k návrhu stěžovatelky jako matky nezletilého mj. o povinnosti J. M. (zde vedlejší účastník) přispívat na výživu jeho nezletilého syna částkou ve výši 5.200,- Kč měsíčně, a to ode dne 2. 12. 2011 (výrok III.). Ve vztahu k nedoplatku na výživném za období od 2. 12. 2011 do 27. 8. 2014 ve výši 167.632,- Kč soud rozhodl o povolení úhrady této částky ve 32 splátkách po 5.238,50 Kč měsíčně (výrok IV.). V odůvodnění tohoto rozhodnutí soud uvedl, že dospěl k závěru, že otec nezletilého s ohledem na své vzdělání a místo svého pobytu (kdy tento vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, obor národní hospodářství, a žije v Praze) může dosahovat vyšších výdělků, než jakých dosahuje, když jeho výdělky jsou i pod průměrnými výdělky osob s vysokoškolským vzděláním.
Dle názoru soudu nelze přičítat k tíži nezletilého skutečnost, že vedlejší účastník se bez vážných důvodů zbavuje možnosti lepšího výdělku, a to s odůvodněním, že ho jeho práce baví, je v ní spokojen a nemá důvod na tom cokoli měnit. Soud z právě uvedeného důvodu dospěl k závěru, že výživné je třeba stanovit nikoli ze skutečného příjmu vedlejšího účastníka, tj. z jeho průměrného čistého měsíčního příjmu ve výši 26.276,- Kč, ale vzhledem ke shora uvedenému minimálně z průměrného příjmu vysokoškolsky vzdělané osoby, tedy z částky 48.230,- Kč. Na základě této úvahy soud rozhodl tak, jak uvedeno shora.
4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2015, č. j. 14 Co 9/2015-222, ve výroku o běžném výživném změněno tak, že vedlejšímu účastníku byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou ve výši 3.000,- Kč měsíčně; počínaje dnem 1. 9. 2014 pak částkou ve výši 3.500,- Kč měsíčně (výrok I.). Ve výroku o nedoplatku na výživném za dobu od 2. 12. 2011 do 28. 2. 2015 bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno tak, že tento nedoplatek činí 93.000,- Kč a vedlejší účastník je povinen splácet jej spolu s běžným výživným po 3.000,- Kč počínaje květnem 2015, a to pod ztrátou výhody splátek (výrok II.).
Zbývajícími výroky bylo rozhodnuto o povinnosti vedlejšího účastníka k náhradě nákladů řízení ve vztahu ke stěžovatelce i státu a o jeho povinnosti k úhradě soudního poplatku (výroky III. až VI.). Odvolací soud změnu rozhodnutí soudu prvního stupně odůvodnil tím, že dle jeho názoru nejsou dány podmínky pro stanovení výživného z průměrných výdělků osob s vysokoškolským vzděláním, ale je třeba výživné stanovit s ohledem na výši příjmu vedlejšího účastníka, která byla dle názoru odvolacího soudu v řízení věrohodně prokázána.
Odvolací soud proto přihlédl k výši příjmu vedlejšího účastníka a k doporučujícím tabulkám pro výši výživného Ministerstva spravedlnosti ČR a stanovil výživné na částku 3.000,- Kč, resp. 3.500,- Kč měsíčně, přičemž zohlednil též skutečnost, že v mezidobí došlo ke změně poměrů na straně nezletilého a jeho matky (stěžovatelky), kdy nezletilý nastoupil do mateřské školy a stěžovatelka se po mateřské dovolené vrátila do zaměstnání.
7. Stěžovatelka ve své replice ze dne 16. 3. 2016 uvedla, že z vyjádření odvolacího soudu ze dne 5. 10. 2015 vyplývá, že tento při svém rozhodování vycházel pouze z příjmů vedlejšího účastníka, aniž by zohlednil jeho celkové majetkové poměry. Takový postup je však v rozporu se zákonem. Stěžovatelka upozornila rovněž na to, že vedlejší účastník se se synem nestýká, neprojevuje o něj zájem, žádnou složku rodičovské odpovědnosti k němu neplní a žádné plnění nad rámec stanoveného výživného mu neposkytuje. Za tohoto stavu stěžovatelka považuje odvolacím soudem stanovenou výši výživného za neodpovídající potřebám dítěte. Odvolacím soudem dle stěžovatelky navíc nebylo přihlédnuto ani k tomu, že její životní úroveň je od narození syna velmi nízká, je samoživitelkou, v době, kdy vedlejší účastník na výživu nezletilého ničeho nepřispíval, se musela zadlužit, atd.
9. Jak již Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí opakovaně konstatoval, jeho hlavním úkolem je ochrana ústavnosti a ústavněprávních principů. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tedy až stav, kdy právní závěry přijaté příslušnými orgány jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
10. Žádné z právě naznačených pochybení, která by jedině mohla vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal.
11. Jak je patrné z výše uvedeného, je podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti zejména nesouhlas stěžovatelky se způsobem, jakým odvolací soud posoudil majetkové poměry vedlejšího účastníka pro účely stanovení výše výživného na nezletilého syna stěžovatelky a vedlejšího účastníka. V této souvislosti považuje Ústavní soud za nutné připomenout, že ve své rozhodovací praxi setrvává na závěru, že o výši výživného, resp. jeho přiměřenosti z hlediska zejm. § 913 a § 915 odst. 1 občanského zákoníku, rozhodují obecné soudy a - je-li ústavní stížnost založena toliko na tvrzení, že výše výživného neodpovídá majetkovým poměrům povinného rodiče či odůvodněným potřebám nezletilého - jde o námitku bez ústavněprávní relevance (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2238/15 ze dne 23. 3. 2016, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ke stejnému závěru Ústavní soud dospěl i v nyní posuzovaném případě.
12. Ústavní soud předně neshledal, že by se odvolací soud v nyní souzené věci otázkou majetkových poměrů vedlejšího účastníka, stěžovatelky i nezletilého řádně nezabýval, jak stěžovatelka namítala. Z ústavní stížností napadeného rozhodnutí naopak vyplývá, že odvolací soud v této otázce v zásadě přejal podrobná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně nedospěl k závěru, že by v daném případě bylo namístě stanovit výši výživného podle statistických údajů Ministerstva práce a sociálních věcí stran průměrného měsíčního výdělku vysokoškolsky vzdělaných osob. Odvolací soud v této souvislosti uzavřel, že byť vedlejší účastník dosahuje nižšího příjmu než je průměrný příjem osob s vysokoškolským vzděláním, je jeho příjem přiměřený a odpovídající jeho životní úrovni. Tento závěr Ústavní soud (s přihlédnutím k obsahu vyžádaného spisového materiálu) považuje za ústavně konformní.
13. Ústavní soud nemohl souhlasit ani s námitkou, že by stěžovatelka byla odvolacím soudem "potrestána" za to, že se snažila zmírnit svou finanční situaci nástupem do zaměstnání. Zde je třeba upozornit na to, že odvolací soud stanovil výživné na částku 3.000,- Kč měsíčně za dobu od narození nezletilého do 31. 8. 2014. Protože nezletilý od září 2014 nastoupil do mateřské školy, s čímž jsou spojeny zvýšené náklady, zvýšil odvolací soud od této doby výživné na částku 3.500,- Kč měsíčně. Pokud odvolací soud v této souvislosti uvedl též to, že ke změně poměrů došlo i na straně stěžovatelky, která po mateřské dovolené (od prosince 2014) nastoupila do zaměstnání, pak má Ústavní soud za to, že tato skutečnost je pouhým konstatováním změny poměrů na straně všech účastníků.
To proto, že odvolací soud v souvislosti s tímto konstatováním nepřistoupil ke snížení stanoveného výživného, ani jej neponechal v původně stanovené výši např. s odůvodněním, že zvýšené náklady související s předškolním vzděláváním nezletilého je možné hradit z příjmu stěžovatelky, která nastoupila do zaměstnání, ale naopak výživné zvýšil. Za tohoto stavu Ústavní soud neshledal nic, co by odvolacímu soudu mohl vytknout.
14. Ústavní soud neshledal žádného pochybení ani jde-li o náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, kdy odvolací soud snížil stěžovatelce přiznanou výši těchto nákladů z částky 44.867,- Kč na částku 12.160,50 Kč. Odvolací soud tak učinil s odůvodněním, že soud prvního stupně při určení výše těchto nákladů nepostupoval v souladu se zákonem, když přehlédl, že dle příslušných právních předpisů nemá v řízení o výživném pro nezletilé dítě žádný z jeho účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud proto nákladový výrok soudu prvního stupně změnil tak, že zcela neúspěšnému účastníku v řízení o určení otcovství, jež bylo s řízením o stanovení výživného spojeno, uložil povinnost k náhradě nákladů řízení, jejichž výše se v řízení o určení otcovství určí dle § 9 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Jde-li o počet úkonů právní služby, za něž má být stěžovatelce přiznána náhrada nákladů řízení sestávající z náhrady za odměnu právní zástupkyně stěžovatelky a náhrady hotových výdajů, pak počet těchto úkonů byl odvolacímu soudu znám, neboť tento vycházel z rozhodnutí soudu prvního stupně, v němž byly tyto úkony specifikovány.
Za popsaného stavu proto Ústavní soud nemohl uzavřít, že by odvolací soud jakkoli pochybil, pokud nákladový výrok soudu prvního stupně změnil, aniž by výši stěžovatelčiných nákladů v řízení před soudem prvního stupně znovu zjišťoval, jak stěžovatelka namítala.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. dubna 2016
Jan Musil v. r. předseda IV. senátu Ústavního soudu