Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 6. srpna 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti VALATRANS, a.s., se sídlem ve Vsetíně, Horní Jasénka 229, zastoupené Jiřím Drápalem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 5/12, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 2. 2007, čj. 17 Co 381/2006-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích v právní věci žalobkyně proti žalované M. K. usnesením ze dne 26. 10. 2006 zrušil platební rozkaz ze dne 24. 10. 2006, zastavil ve věci řízení a rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
Proti náhradově nákladovému výroku podala žalobkyně odvolání. Měla za to, že okresní soud nesprávně posoudil důvodnost žaloby ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 o.s.ř. Navrhla, aby odvolací soud změnil napadený výrok a zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Krajský soud v Ústí nad Labem stěžovaným usnesením usnesení okresního soudu ze dne 26. 10. 2006 v napadené části potvrdil. Ze spisu zjistil, že řízení bylo zahájeno dne 20. 10. 2006, kdy byla žaloba doručena okresnímu soudu. Dle kopie výpisu z účtu žalobkyně byla žalovaná částka 10 234,- Kč připsána na účet žalobkyně dne 19. 10. 2006. Důvodnost žaloby ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 o.s.ř. posoudil procesně, přičemž rozhodujícím hlediskem pro posouzení důvodnosti žaloby byl den zahájení řízení. To bylo v daném sporu zahájeno dne 20. 10. 2006; sporná částka byla uhrazena dne 19. 10. 2006, tedy před zahájením řízení. Žaloba proto nebyla ke dni zahájení řízení důvodná.
Stěžovatelka se dovolávala práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož relevantní ustanovení zní: "Každý se může stanoveným postupem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.".
Ačkoliv se žádné z ustanovení Listiny o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, připomíná Ústavní soud úvodem, že principy spravedlivého procesu zakotvené v čl. 36 a násl. Listiny a též i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") lze aplikovat i na rozhodování o nákladech řízení za předpokladu, že tyto náklady vznikly v průběhu rozhodování sporu týkajícího se občanských práv nebo závazků (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bauman proti Rakousku, 2004, odst. 48 a násl.; stížnost č. 76809/01). Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o posouzení podmínek přiznání náhrady či konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení a postup mu předcházející vyhovují obecnému požadavku spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí [srov. např. nález
IV. ÚS 310/05
, Sb.n.u., sv. 38, str. 443 (446)], v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.
V daném případě stěžovatelka nesouhlasila s právním názorem obecných soudů, dle nichž referenčním kritériem pro posouzení důvodnosti návrhu ve smyslu § 146 odst. 2 o.s.ř. byl den zahájení řízení. Stěžovatelka tedy nesouhlasila s právním posouzením podmínek náhrady nákladů řízení obecnými soudy.
Jak bylo již výše naznačeno, Ústavní soud není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy ze zjištěných skutečností vyvodily nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález
III. ÚS 31/97
, Sb.n.u., sv. 8, str. 149 (161)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález
III.ÚS 23/93
, Sb.n.u., sv.1, str. 41 (45-46)]. Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. Dle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 36 a násl. Listiny. Rozhodnutí obou obecných soudů pak v dostatečné míře uvádějí důvody, na nichž jsou založena.
Vztáhnuv shora uvedené obecné principy na projednávaný případ dospěl Ústavní soud k závěru, že postup odvolacího soudu vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí nelze označit za svévolný, nepřiměřený či jinak se spravedlnosti příčící.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu