Ústavní soud Nález ústavní

IV.ÚS 15/94

ze dne 1994-11-09
ECLI:CZ:US:1994:4.US.15.94

Podmínka trvalého pobytu pro vydání majetku v rámci restituce

Česká republika

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 20. 9. l993, sp. zn. 22 Co 278/93, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka

Bytového podniku Praha l, se sídlem v Praze, Celetná 29,

t a k t o :

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. l993, sp. zn. 22 Co 278/93, se zrušuje. O d ů v o d n ě n í

Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti rozsudku Městského

soudu v Praze ze dne 20. 9. 1993, sp. zn. 22 Co 278/93, jímž byl

ve výroku o věci samé potvrzen částečný rozsudek Obvodního soudu

pro Prahu 1, kterým byla zamítnuta žaloba s žalobní žádostí, aby

žalovanému Bytovému podniku Praha 1 byla uložena povinnost uzavřít

se stěžovatelkou (v uvedené věci třetí žalobkyní) dohodu o vydání

nemovitostí a aby žalovanému Bytovému podniku Praha 1 bylo uloženo

stěžovatelce nemovitost vydat. Ve své ústavní stížnosti

stěžovatelka v podstatě uvedla, že je toho názoru, že napadeným

rozhodnutím Městského soudu v Praze bylo zasaženo do jejího

ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny

základních práv a svobod (dále jen Listiny). V odst. 2 uvedeného

článku se připouští možnost, aby zákonem bylo stanoveno, že určité

věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů. Z uvedené dikce však,

na základě argumentu a contrario, jednoznačně vyplývá, že nelze

v zákonné úpravě stanovit další podmínky omezení vlastnického

práva fyzických osob. Tomuto závěru napomáhá i výklad

systematický, konkrétně relace k čl. 21 odst. 3 Listiny, podle

něhož volební právo je všeobecné a rovné a vykonává se tajným

hlasováním, přičemž podmínky jeho výkonu stanoví zákon (analogicky

čl. 20 Ústavy). V tomto případě blanketovou normou ústavodárce

zmocnil zákonodárce k bližší specifikaci těchto podmínek. V platném zákoně ČNR č. 54/1990 Sb., o volbách do České národní

rady, v úplném znění č. 120/1992 Sb., jsou v § 2 tyto podmínky

vymezeny. Mezi ně zákon zařazuje i trvalý pobyt občana v České

republice. Takovýto režim však u vlastnického práva podle čl. 11

Listiny není. Ústavodárce zde provedl možnou limitaci vlastnického

práva přímo v ústavním předpisu. V zákoně č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích, je však v § 3 odst. l vedle

státního občanství stanovena též podmínka trvalého pobytu na území

tehdejší ČSFR. Citovaný zákon nabyl přitom platnosti v době

účinnosti Listiny a požadavek jeho souladu s ústavním předpisem je

nepochybný. Městský soud v Praze však v napadeném rozhodnutí

vycházel z citovaného § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., aniž by

zvažoval jeho relaci k čl. 11 Listiny a ve smyslu čl. 95 odst. 2

Ústavy ČR předložil věc Ústavnímu soudu. Nadto Městský soud

v Praze, podle názoru stěžovatelky, nesprávně posoudil i samotný

pojem trvalého pobytu v rozporu s čl. 14 Listiny.

V odůvodnění

rozsudku tvrdí, že navrhovatelka nesplnila podmínku trvalého

pobytu, když, jak uvedla v řízení před soudy obou stupňů, byla

z důvodu péče o manžela nucena pravidelně dojíždět za ním do USA,

což doložila příslušným potvrzením. Je přitom evidentní, že

splnění podmínky trvalého pobytu je dáno i v případě dlouhodobého

pobytu mimo místo trvalého pobytu (typicky např. při výkonu

vojenské služby, apod.). Poukazuje dále na to, že v právním řádu

ČR je pojem trvalého pobytu vymezen v § 3 odst. 2 zákona č. 135/1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu občanů, který však z jí

neznámých důvodů odmítl Městský soud v Praze v daném případě

aplikovat. Místo svého trvalého pobytu doložila občanským

průkazem, což soud neakceptoval. Navrhla proto, aby Ústavní soud

vydal nález, jímž by napadený rozsudek Městského soudu v Praze

zrušil. Současně s ústavní stížností podala stěžovatelka podle § 74

zák. č. 182/1993 Sb. návrh na zrušení části ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., vyjádřeného slovy "a má trvalý pobyt na

jejím území". S ohledem na tento návrh Ústavní soud řízení

o ústavní stížnosti stěžovatelky podle § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. usnesením ze dne 16. 3. 1994 přerušil. Její návrh na

zrušení části ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. pak byl

usnesením Ústavního soudu ČR,

sp. zn. Pl. ÚS 6/94

, ze dne 12. 5. 1994 odmítnut jako nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. f) zákona

č. 182/1993 Sb., když jeho projednání bránila překážka věci

zahájené - věci zahájené k návrhu skupiny poslanců Poslanecké

sněmovny Parlamentu ČR, podanému dne 18. 2. 1994 a vedenému

u Ústavního soudu ČR pod sp. zn. Pl. ÚS 3/94

. V uvedené věci

rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 12. 7. 1994 tak, že dnem 1. listopadu 1994 se zrušují:

l. v ustanovení § 3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících

a doplňujících, část věty za (druhou) čárkou ve slovech "a má

trvalý pobyt na jejím území" a v ustanovení § 3 odst. 4 téhož

zákona, ve znění zákonů jej měnících a doplňujících (před

účinností zákona č. 116/1994 Sb. označeném jako odst. 2), část

věty ve slovech "a mají trvalý pobyt na jejím území",

2. v ustanovení § 5 odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákonů jej měnících

a doplňujících, slova "ode dne účinnosti tohoto zákona". Z odůvodnění tohoto nálezu plyne, že ke zrušení části

ustanovení § 3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., v platném znění, došlo

pro rozpor s články 1 a 10 Ústavy, s články 3 odst. 1, 4 odst. 2 a 3, 11 odst. 2 a 14 odst. 1 a 2 Listiny základních práv

a svobod a s čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Evropské

konvenci (Úmluvě) o ochraně lidských práv a základních svobod

z důvodů uvedených podrobně v citovaném nálezu Ústavního soudu ČR.

Pokud pak v posuzovaném případě bylo důvodem zamítnutí návrhu

stěžovatelky rozhodnutími obecných soudů právě nesplnění podmínky

trvalého pobytu na území ČR (byť v době rozhodování obecných soudů

platilo ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. v původní

podobě - tuto podmínku obsahující), došlo těmito rozhodnutími ve

vztahu ke stěžovatelce k porušení ústavně zaručeného principu

rovnosti, zaručujícího všem rovnost v právech. Napadený rozsudek

je tedy v rozporu s čl. 1 Ústavy ČR, čl. 1 a čl. 3 odstavec

1 Listiny základních práv a svobod, a byl proto z uvedených důvodů

nálezem Ústavního soudu ČR podle § 82 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. zrušen. P o u č e n í :

Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání

přípustné. V Brně dne 9. listopadu l994