K náhradě hotových výdajů vynaložených při poskytování právních služeb
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl dne 31. března 1999 v senátě ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. Z., proti výroku usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 11. 1998, čj. 12 To 616/98-90, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 11. 1998, čj. 12 To 616/98-90, se v napadeném výroku zrušuje.
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pokud jím byla zamítnuta stěžovatelova žádost na náhradu cestovních nákladů vynaložených dne 3. 9. 1998 ve výši 57,50 Kč, stěžovatel uvádí, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to rovněž práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obviněný musí mít právo kdykoli se poradit se svým obhájcem, přičemž z hlediska nároku na náhradu hotových výdajů není délka porady s klientem podmíněna žádným časovým úsekem.
Toto právo obviněného nesmí být omezeno ekonomickými vlivy, např. nemožností obhájce hradit z vlastních prostředků cestu za obviněným do vzdálené věznice. To, že jde o obhajobu ustanoveného obhájce, nesmí být na újmu klienta, jak by se stalo v případě, jestliže by soud nepřiznal obhájci náhradu hotových výdajů v souvislosti s druhou a další poradou obhájce s klientem ve věznici, nepřesáhne-li tato dobu jedné hodiny. Z uvedených důvodů stěžovatel proto navrhuje, aby citované usnesení Krajského soudu v Hradci Králové bylo v napadené části zrušeno.
Krajský soud v Hradci Králové uvedl ve svém vyjádření ze dne 10. 3. 1999, že v rozhodovací praxi obecných soudů ve výkladu celé řady ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. skutečně nepanuje shoda. Mimosoudní odměna advokátů je, jak stanovení ustanovení § 6 advokátního tarifu, vázána výlučně na "úkon právní služby" a ty jsou vypočteny v ustanovení § 11 odst. 1, odst. 2 advokátního tarifu. Přitom podle odst. 3 odměnu přiznat i za úkony, které jsou odměnitelným úkonům nejbližší. Nárok na náhradu hotových výdajů, který zahrnuje i ony sporné cestovní výdaje, je podmíněn především účelností jejich vynaložení v souvislosti s poskytnutím právní služby.
Tento nárok se proto neváže k jakékoli právní službě, ale pouze ke konkrétnímu úkonu právní služby s rozšířením na případy uvedené v § 14 odst. 2 advokátního tarifu. Není ničím opodstatněno, aby tento nárok byl spojován s jinými nároky na odměnu, zejména ne s "jinými" náklady advokáta, které jsou zahrnuty podle § 2 odst. 2 advokátního tarifu v přiznané odměně. Konstruovat opak z výkladu pojmu právní služba a úkon právní služby, o což stěžovatel usiluje, by znamenalo jednat v rozporu s vyhláškou č. 177/1996 Sb. a otevřít cestu k bezbřehým požadavkům úhrad hotových výdajů a jakoukoli službou advokáta, jejíž účelnost by posuzoval výhradně advokát sám, nikoli právní předpis.
Z obsahu spisu 2 T 89/98 Okresního soudu v Jičíně Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové o stěžovatelově stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 8. 10. 1998, čj. 2 T 98/98-82, rozhodl napadeným usnesením tak, že toto usnesení v bodě II podle ustanovení § 149 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního řádu zrušil s tím, že stěžovateli se podle § 151 odst. 2, 3 trestního řádu přiznává nárok na náhradu cestovních nákladů v částce 57,50 Kč vynaložených na cestu z Jičína do Valdic vykonanou za účelem návštěvy obviněného S.
M. ve vazbě dne 1. 7. 1998, zatímco stěžovatelovu žádost na náhradu cestovních nákladů vynaložených na cestu tamtéž dne 3. 9. 1998 ve výši 57,50 Kč zamítl. Ze spisu je dále patrno, že stěžovatel byl ustanoven obhájcem obžalovaného S. M. ex offo. V důvodech napadeného výroku uvedl krajský soud, že stěžovatel cestu sice řádně vykonal, protože však jeho porada s obžalovaným nepřesáhla jednu hodinu, nelze ji považovat za některou z odměnitelných právních služeb uvedených v § 11 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
Tarif totiž podmiňuje přiznání náhrady hotových výdajů tím, že byly vynaloženy v souvislosti s poskytnutím právní služby, porada kratší jednu hodinu však tarifem uznanou právní službou není.
Podle ustanovení § 13 odst. 1 citované vyhlášky náleží advokátu náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby, zejména na soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje a další. O tom, že v projednávané věci o takovou náhradu související s poskytnutím právní služby jde, nelze míti pochyb, neboť stěžovatel navštívil obviněného dne 3. 9. 1998 ve věznici ve Valdicích a měl s ním poradu jako jeho ustanovený obhájce. To, že nejde o úkon právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) citované vyhlášky má svůj dopad pouze v tom, že stěžovateli za tento úkon nenáleží odměna, nemůže však nic měnit na oprávněnosti stěžovatelova nároku na náhradu hotových výdajů účelně vynaložených na uskutečnění již konstatované cesty.
O tom, že v projednávané věci jde o účelně vynaložené výdaje, nikoli tedy o výdaje vyplývající z "bezbřehosti" požadavků, může být v projednávané věci stěží pochyb, neboť stěžovatel navštívil obviněného ve vazební věznici celkem ve třech případech, z toho v jednom případě v souvislosti s jeho výslechem. Jinými slovy, poskytnutí právní služby mimo rámec vymezený ustanovením § 11 citované vyhlášky nezakládá sice nárok na odměnu, je však důvodem pro poskytnutí náhrady hotových výdajů ve smyslu již citovaného ustanovení § 13 odst. 1 vyhlášky.
Uváží-li se navíc povinnosti plynoucí advokátu z ustanovení § 16 odst. 1, 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, lze stěží nesouhlasit s názorem stěžovatele, že obviněný má právo kdykoli se poradit se svým obhájcem, což nesmí být omezeno ani ekonomickými vlivy. Jakkoli tedy věc, pokud jde o výši částky, jíž se týká, by mohla být považována za bagatelní, posunuje ji do ústavně právní roviny mimo jiné i ta okolnost, že takové nesprávné posouzení právního předpisu obecným soudy by ve svých důsledcích mohlo ohrozit i právo obviněného na obhajobu ve smyslu ustanovení § 40 odst. 3 Listiny.
Tím, že krajský soud náhradu cestovních nákladů v uvedené výši stěžovateli nepřiznal, odepřel mu tím právo zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto z uvedených důvodů pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové v napadené části podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 31. března 1999