IV.ÚS 1500/25 ze dne 18. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Josefa Baxy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. Pavla Koloděje, Ph.D., MBA, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 – Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2025 č. j. 30 Cdo 617/2025-131, výroku I v rozsahu, v němž se mění výrok I a potvrzuje výrok II rozsudku obvodního soudu, a výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2025 č. j. 53 Co 393/2024-73 a výrokům II a III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. listopadu 2024 č. j. 18 C 80/2024-43, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky – Ministerstva spravedlnosti jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se domáhal náhrady nemajetkové újmy, která mu vznikla nepřiměřenou délkou civilního soudního řízení. Nad rámec částky 58 000 Kč, kterou mu přiznala vedlejší účastnice, požadoval zaplacení dalších 91 349 Kč s příslušenstvím.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 při určení výše zadostiučinění postupoval podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010. Shledal, že stěžovateli náleží 15 000 Kč za jeden rok řízení, a že tedy základní částka zadostiučinění činí 77 500 Kč. Tu obvodní soud dále navýšil o 30 % kvůli pochybením soudů v původním řízení, tedy na celkovou částku 100 750 Kč (z níž 58 000 Kč již vedlejší účastnice stěžovateli vyplatila). Stěžovateli proto přiznal dalších 42 750 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení (napadené výroky II a III).
3. Městský soud v Praze se ztotožnil s tím, že základní částku zadostiučinění bylo kvůli závažným pochybením soudů v původním řízení namístě zvýšit o 30 %. Zároveň ale shledal, že procesní složitost věci (nutnost rozhodovat o řadě procesních návrhů žalobkyně), je naopak důvodem pro snížení zadostiučinění o 10 %. Základní částka zadostiučinění tedy měla být zvýšena toliko o 20 % na celkovou částku 95 782,20 Kč. Městský soud proto částečně změnil vyhovující výrok I rozsudku obvodního soudu a žalobu co do částky 4 967,80 Kč s příslušenstvím zamítl, potvrdil též zamítavý výrok II rozsudku obvodního soudu (napadená část výroku I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (napadený výrok II).
4. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele zčásti jako nepřípustné podle § 237 občanského soudního řádu. Shledal, že při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění bylo postupováno v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, že takto určená částka není ani zjevně nepřiměřená a že není důvod přistoupit k valorizaci základní částky za jeden rok řízení, která ani v současnosti nevybočuje z mezí plynoucích z rozhodovací činnosti Evropského soudu pro lidská práva.
Dovolání dále odmítl pro vady v části, v níž stěžovatel jen obecně namítal porušení svých základních práv, avšak nijak nevymezil, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti a jejím doplnění namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina“) a právo na spravedlivý proces a na účinné prostředky nápravy (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
6. Podle stěžovatele je neústavní, že obecné soudy odmítají valorizovat základní částku poskytovanou za rok řízení, navzdory podstatné změně ekonomických poměrů. Navíc tento svůj závěr odůvodňují jen tak, že „recyklují“ stále stejnou pasáž odůvodnění, kterou formalisticky aplikují na veškeré případy.
7. Dále stěžovatel namítá, že nebylo možné výši odškodnění snížit o 10 % kvůli složitosti věci. Úvaha o složitosti věci se podle stěžovatele týká části řízení, které probíhalo před věcně nepříslušným soudem, a které tedy bylo zmatečné. Že řízení probíhalo před nepříslušným soudem, je pochybení státu, které nelze přičítat k tíži stěžovatele. Naopak obecné soudy nezohlednily, že stěžovatel se snažil pozitivně ovlivnit délku řízení tím, že podal návrh na určení lhůty k provedení úkonu. Chybné či chybějící zhodnocení relevantních okolností znamená, že při stanovení výše náhrady byl porušen princip proporcionality.
III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti zasahuje pouze tehdy, zjistí-li v řízení o ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To v posuzované věci neshledal.
9. Důvodná není námitka, že obecné soudy měly kvůli změněným ekonomickým poměrům valorizovat základní částku peněžitého zadostiučinění za jeden rok plynoucí ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. Jak Ústavní soud v nedávné době podrobně vyložil, výpočet náhrad podle odkazovaného stanoviska je i v současnosti ústavně souladný (nález ze dne 24. 9. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 26/25 , bod 42 a násl.; obdobně usnesení ze dne 1. 10. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 3/25 ).
10. Obecné soudy dále dostatečně vysvětlily, že důvodem pro snížení náhrady o 10 % byla procesní složitost věci plynoucí z úkonů, s nimiž by se soudy v původním řízení musely vypořádat v každém případě – tedy musel by se s nimi vypořádat i věcně příslušný soud (bod 6 usnesení Nejvyššího soudu). Procesní složitost věci tedy nespočívala v tom, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud. Procesní pochybení soudů, včetně těch týkajících se rozhodování o příslušnosti, byla naopak důvodem pro navýšení náhrady o 30 %. Obecné soudy též odůvodnily, že stěžovatelem podaný návrh na určení lhůty k provedení úkonu, který byl zamítnut, není důvodem pro zvýšení náhrady (bod 21 rozsudku městského soudu).
Obecnými soudy provedené hodnocení konkrétních okolností věci není nijak extrémní a nepopírá smysl a účel právní úpravy náhrady újmy způsobené nesprávném úředním postupem; teprve v takovém případě by byl namístě zásah Ústavního soudu (srov. nález ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2699/23 , bod 19).
11. Nezbývá než zopakovat, že celková výše náhrady přiznaná stěžovateli byla nakonec navýšena o 20 % oproti základní částce. Takto určená výše náhrady není nepřiměřeně nízká či rozporná s obecnou představou spravedlnosti (srov. nález ze dne 27. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3183/15 , bod 35). Ani v tomto ohledu tak nevybočuje z ústavních mezí.
12. Ústavní soud z těchto důvodů odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. března 2026 Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu