Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatelů V. P. a A. P., obou zastoupených JUDr. Michalem Čelechovským, advokátem se sídlem Osek u Rokycan 47, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 13 Co 394/2004-441 ze dne 2. 11. 2004 a rozsudku Okresního soudu v Rokycanech č. j. 4 C 257/2003-417 ze dne 25. 3. 2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech (dále jen "okresní soud") č. j. 4 C 257/2003-417 ze dne 25. 3. 2004, bylo stěžovatelům uloženo vydat V. M. a V. M. (dále jen "vedlejší účastníci") rodinný dům č. p. 368/III na stavební parcele č. 1235 v Rokycanech, stavební parcelu č. 1235 o výměře 143 m2 a zahradu, pozemkovou parcelu č. 981/8 o výměře 729 m2, vše zapsané na listu vlastnictví č. 1526 pro obec a katastrální území Rokycany, vedeném u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště Rokycany.
Okresní soud dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že stěžovatelé předmětnou nemovitost nabyli v roce 1986 v rozporu s tehdy platnými předpisy a byli proto osobami povinnými ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). Rozhodnutí okresního soudu bylo následně potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") č. j. 13 Co 394/2004-441 ze dne 2. 11. 2004. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu potud, že při převodu předmětných nemovitostí na stěžovatele došlo k porušení vyhlášky federálního ministerstva financí č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku (dále jen "vyhláška o správě národního majetku"), a stěžovatelé tedy byli povinni nemovitosti vydat.
Rozpor s citovanou vyhláškou, resp. konkrétně s ustanovením § 11 odst. 2 tohoto předpisu, spatřoval krajský soud ve skutečnosti, že předmětné nemovitosti byly převedeny do vlastnictví stěžovatelů i přesto, že o ně projevily zájem socialistické organizace. Dovolání stěžovatelů, které tito následně proti rozsudku krajského soudu podali a jehož přípustnost opírali o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j.
28 Cdo 200/2005-457 ze dne 28. 3. 2007 odmítnuto, neboť dovolací soud neshledal, že by napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že obecné soudy uložením povinnosti vydat předmětné nemovitosti nešetřily podstatu a smysl jejich vlastnického práva, čímž porušily čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy dle jejich názoru věc nesprávně právně posoudily, neboť vyhláška o správě národního majetku stanovila v § 18 odst. 4 a 5 pro převod rodinných domů specifický postup, na který se ustanovení § 11 odst. 2 vyhlášky nevztahovalo, nebylo tedy pravdou, že by stěžovatelé nabyli nemovitosti v rozporu s právními předpisy.
Stěžovatelé v této souvislosti poukázali na ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky federálního ministerstva financí č. 61/1986 Sb., o prozatímní správě národního majetku (dále jen "vyhláška č. 61/1986 Sb."), které s účinností od 1. 1. 1987 umožňovalo přímý prodej rodinných domků občanům. Stěžovatelé měli rovněž za to, že obecné soudy rozhodovaly na základě neúplně zjištěného skutkového stavu, neboť přestože bylo v řízení prokázáno, že všechny žádosti socialistických organizací o převod předmětných nemovitostí byly dne 11.
3.
1986 projednány na jednání rady Městského národního výboru Rokycany, nebylo již zjištěno, s jakým výsledkem. Bez znalosti výsledku tohoto projednání však nebylo možno učinit spolehlivý závěr o porušení ustanovení § 11 odst. 2 vyhlášky o správě národního majetku, i kdyby stěžovatelé připustili, že se toto na jejich případ vztahovalo. Důkazní břemeno ve vztahu k prokázání výsledku projednání přitom leželo na vedlejších účastnících. Ve výše uvedených pochybeních obecných soudů spatřovali stěžovatelé porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl.
6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelé taktéž konstatovali, že i v případě, že by závěr obecných soudů o porušení vyhlášky o správě národního majetku byl správný, tyto měly zohlednit, že na porušení tohoto předpisu zaměstnanci Městského národního výboru v Rokycanech neměli stěžovatelé žádný vliv a že se naopak v souvislosti s přítomností státního notáře při soupisu kupní smlouvy domnívali, že celý postup je v souladu se zákonem. Obecné soudy měly k této skutečnosti přihlédnout tím spíše, že v době, kdy byl přijat zákon o mimosoudních rehabilitacích stále platila vyhláška č. 61/1986 Sb., která umožňovala přímý prodej rodinných domů občanům.
V závěru ústavní stížnosti vyslovili stěžovatelé přesvědčení, že rozhodnutím obecných soudů byla založena nová křivda, neboť k restituci došlo bez ohledu na absenci jejich vlivu na průběh událostí a nebyla poskytnuta ochrana jejich vlastnickému právu, nabytému v dobré víře. Z výše uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud rozsudek krajského soudu č. j. 13 Co 394/2004-441 ze dne 2. 11. 2004 a rozsudek okresního soudu č. j. 4 C 257/2003-417 ze dne 25. 3. 2004, svým nálezem zrušil.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti především polemizovali se závěrem obecných soudů, že byli osobami povinnými ve smyslu § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, resp. že nabyli předmětné nemovitosti v rozporu s vyhláškou o správě národního majetku. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu zásadně nepřísluší přehodnocovat jejich skutkové a právní závěry. Výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů je primárně záležitostí obecných soudů, přičemž skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti.
Z hlediska ústavněprávního je relevantní pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. V projednávané věci Ústavní soud v závěru o nerespektování § 11 odst. 2 vyhlášky o správě národního majetku porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů neshledal, neboť obecné soudy svá rozhodnutí v tomto směru řádně a logicky odůvodnily, přičemž jejich výklad plně odpovídal smyslu a účelu restitučních zákonů.
Za těchto okolností neměl Ústavní soud důvod jejich závěry jakkoliv přehodnocovat. Argumentovali-li stěžovatelé zněním vyhlášky č. 61/1986 Sb., nutno podotknout, že tato nabyla účinnosti až poté, co byl převod předmětných nemovitostí na stěžovatele realizován. Obecné soudy k ní proto nemohly přihlédnout, neboť rozpor s právními předpisy bylo nutno posuzovat výlučně dle právní úpravy účinné v době realizace převodu.
K námitce, že v řízení nebyl zjištěn výsledek projednání žádostí socialistických organizací o převod majetku, nutno uvést, že to byli stěžovatelé, kdo tvrdil, že výsledek projednání mohl být takový, že socialistické organizace své žádosti stáhly, resp. že souhlasily s převodem nemovitostí na stěžovatele. Stěžovatelé se mýlili, když dovozovali, že důkazní břemeno v této souvislosti leželo na vedlejších účastnících. Vedlejší účastníci prokázali, že žádosti ze strany socialistických organizací o převod majetku byly vzneseny, a zvolili-li stěžovatelé jako procesní obranu tvrzení, že tyto žádosti byly následně staženy, bylo na nich, aby toto své tvrzení prokázali, k čemuž ovšem nedošlo. Ani v tomto ohledu tedy nemohl Ústavní soud stěžovatelům přisvědčit.
Co se týče dalších námitek stěžovatelů, Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že právní úprava obsažená v § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích neumožňuje přihlížet k zaviněnému či nezaviněnému jednání povinné osoby, které by bylo porušením tehdy platné právní úpravy, ale váže postavení povinné osoby na objektivní skutečnost, tj. na rozpor s objektivním právem, který nastal při nabývání předmětných nemovitostí (nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. III. ÚS 301/98 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 14, nález č. 79, str.
155 a násl.). Jestliže tedy obecné soudy vycházely toliko ze skutečnosti, že stěžovatelé nabyli předmětné nemovitosti v rozporu s vyhláškou o správě národního majetku, aniž by v této souvislosti posuzovaly, zda se na porušení příslušných předpisů nějakým způsobem podíleli, nelze jim v tomto ohledu nic vytknout, neboť podíl stěžovatelů na porušení právních předpisů či jejich vědomost o něm nebyla z hlediska jejich postavení jako osob povinných dle zákona o mimosoudních rehabilitacích právně relevantní.
Jelikož Ústavní soud neshledal, že by vydáním napadených rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů, nezbylo mu, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. září 2008
Michaela Židlická předsedkyně senátu