Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Josefa Fialy a Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Petra Ložeka, Mgr. Johany Ložekové, Brentona Andrewa Pharise, Jaroslavy Pharisové a Dr. Isabel Marie Olarte Pascual, všech zastoupených JUDr. Janem Kučerou, advokátem, sídlem Stavitelská 1099/6, Praha 6 - Dejvice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. února 2024 č. j. 17 Co 29/2024-208, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnost Haja s. r. o., sídlem Na Neklance 2532/11, Praha 5 - Smíchov, zastoupené Mgr. Janem Szwarcem, advokátem, sídlem Na Kopečku 1280/7, Praha 8 - Libeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Stěžovatelé tvrdí, že napadené rozhodnutí porušuje jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelé se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") domáhali určení neplatnosti rozhodnutí o změně prohlášení vlastníka jimi specifikované budovy. Obvodní soud rozsudkem stěžovatelům vyhověl, rozhodl o neplatnosti rozhodnutí o změně prohlášení vlastníka a přiznal jim náklady řízení.
3. Městský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil, snížil však výši stěžovatelům přiznané náhrady nákladů za řízení před obvodním soudem (výrok I.) a přiznal jim náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Neshledal přitom důvody pro aplikaci § 12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění do 31. 12. 2024. Stěžovatelé sice byli společně zastupováni jedním advokátem, jejich pluralita jako žalobců však neovlivnila obtížnost či pracnost jejich právního zastupování. Účelné výši nákladů právního zastoupení odpovídá společná odměna advokáta za jeden úkon právní služby pro všechny zastoupené (nikoliv snížená odměna za každou osobu samostatně).
4. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že městský soud svévolně zkrátil jejich nárok plně úspěšných účastníků na náhradu nákladů řízení. Jeho odůvodnění, podle nějž pluralita účastníků neovlivnila obtížnost či pracnost jejich právního zastupování, přitom s § 12 odst. 4 advokátního tarifu vůbec nesouvisí a je s ním v přímém rozporu. Dispozice této normy byla jednoznačně naplněna tím, že v řízení bylo na straně žalobců pět osob, které byly společně zastoupeny jedním advokátem. Soud svým pochybením přiznal stěžovatelům o 27 225 Kč méně za řízení před obvodním soudem, a o 18 150 Kč méně za řízení před městským soudem. Z judikatury Ústavního soudu k tomuto ustanovení, např. z nálezu ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. IV. ÚS 529/16 (N 89/81 SbNU 471), zároveň vyplývá, že obecný soud je povinen aplikovat právní předpis jako celek a není oprávněn selektivně odepřít aplikaci určitého ustanovení. Své rozhodnutí soudy musí řádně odůvodnit, čemuž městský soud nedostál. Krácení nároku stěžovatelů by bylo možné za splnění podmínek § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. K využití moderačního práva soudu by však musel být účastníkům dán procesní prostor k vyjádření. V napadeném rozhodnutí ani nejsou nijak zohledňovány majetkové, osobní a další poměry účastníků a ustanovení aplikováno nebylo.
5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost nebyla podána oprávněnými stěžovateli v části směřující proti výroku I. rozsudku městského soudu, kterou byl potvrzen rozsudek obvodního soudu, neboť v tomto rozsahu bylo rozhodnuto ve prospěch stěžovatelů.
6. Ve zbytku byla ústavní stížnost podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud si vyžádal vyjádření městského soudu a žalovaných v řízení před obecnými soudy. Z žalovaných se k ústavní stížnosti vyjádřila pouze vedlejší účastnice. Ostatní žalovaní se k ústavní stížnosti nevyjádřili a Ústavní soud proto měl za to, že se postavení vedlejších účastníků vzdali.
8. Městský soud ve svém vyjádření setrval na svých závěrech v napadeném rozhodnutí. Zároveň uvedl, že věc je bagatelní a stěžovatelé netvrdí s ohledem na jejich poměry dotčení majetkových práv. Rozhodnutí o nákladech by mělo odpovídat i časové a odborné náročnosti úkonů právní služby, kterou počet účastníků řízení nijak neovlivnil. Paušální náhrada hotových výdajů se neodvíjí od počtu účastníků řízení.
9. Podle vedlejší účastnice nezasahuje přiznaná náhrada nákladů do základních práv stěžovatelů a nepředstavuje ani exces.
10. Stěžovatelé k zaslaným vyjádřením v Ústavním soudem stanovené lhůtě repliku nepodali.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí.
12. V právě posuzované věci stěžovatelé brojí proti rozhodnutí městského soudu o náhradě nákladů řízení. Jde přitom o otázku, ke které se Ústavní soud konstantně staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu [srov. např. nálezy ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20
(N 174/108 SbNU 120), bod 20, nebo ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 3627/18
(N 155/96 SbNU 31), bod 15]. Ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti.
Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil [stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), bod 34, nález ze dne 8.
4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24 , bod 27].
13. Náhrada nákladů řízení, jež stěžovatelům v důsledku tvrzeného pochybení městského soudu nebyla přiznána, je v bagatelní výši (celkem 45 375 Kč). Stěžovatelé se přitom dovolávají aplikace nálezu sp. zn. IV. ÚS 529/16
. Na posuzovanou věc však lze plně aplikovat výše uvedené závěry ze stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24. Věcný přezkum věci by proto připadal v úvahu, pokud by ji doprovázely mimořádné okolnosti zakládající ústavněprávní rozměr, a to i přes její bagatelnost. Takové okolnosti z právě posuzované věci bez dalšího nevyplývají a stěžovatelé žádným způsobem jejich existenci netvrdí. Bylo přitom především na nich, aby v ústavní stížnosti vysvětlili (a případně doložili), proč věc přes "bagatelnost" částky vyvolává v jejich právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [srov. nález ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20
(N 72/105 SbNU 260), bod 25].
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, odmítl jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a v části specifikované v bodě 5 jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 13. srpna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu