Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ITALMEC, spol. s r.o., sídlem Bělocerkevská 1295/16, Praha 10 - Vršovice, zastoupené JUDr. Tomášem Plíhalem, advokátem, sídlem Sedláčkova 212/11, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. března 2025 č. j. 5 Afs 120/2024-57, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se domáhá zrušit v záhlaví označený rozsudek. Tvrdí, že Nejvyšší správní soud porušil její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy, v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
2. Stěžovatelka uzavřela dne 13. 8. 2007 leasingovou smlouvu, na jejímž základě užívala nemovité věci jako administrativní prostory. Sjednaná doba leasingu činila 120 měsíců. Dne 22. 2. 2018 uzavřela stěžovatelka dohodu o ukončení leasingu a zároveň uzavřela kupní smlouvu, na jejímž základě nabyla nemovité věci do svého vlastnictví. Vklad vlastnického práva provedl katastrální úřad dne 20. 3. 2018 s právními účinky ke dni 26. 2. 2018. Kvůli nabytí nemovitých věcí podala stěžovatelka dne 11. 7. 2018 přiznání k dani z nabytí nemovitých věcí, ve kterém tvrdila, že je nabytí osvobozeno od daně podle § 9 odst. 2 zákonného opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí (dále jen "zákonné opatření"). Finanční úřad pro hlavní město Prahu však vyměřil stěžovatelce daň ve výši 558 300 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které vedlejší účastník zamítl.
3. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podala stěžovatelka správní žalobu, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 4. 2024 č. j. 11 Af 3/2022-58 zamítl. Městský soud se zabýval podmínkami pro osvobození od daně podle § 9 odst. 2 zákonného opatření. To je třeba posuzovat v kontextu definice finančního leasingu, kterou zákonodárce do zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, přidal od 1. 1. 2014, a to bez jakýchkoli přechodných stanovení. Rozhodné je znění zákona o daních z příjmů účinné v době vzniku daňové povinnosti - okamžiku převodu vlastnického práva. Osvobození (stanovená délka trvání finančního leasingu) nelze dovozovat zpětně přes přechodná ustanovení novel zákona o daních z příjmů, protože se vztahují výlučně k uplatnění daňových výdajů podle § 24 téhož zákona. Podle rozhodné právní úpravy se vyžaduje doba trvání leasingu (spjatá s odpisy) alespoň 30 let. Tuto podmínku stěžovatelka nesplnila. Nabytí nemovitých věcí proto nebylo osvobozeno od daně.
4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Zcela se ztotožnil s hodnocením městského soudu. Pro posouzení, zda nabytí nemovitých věcí bylo osvobozeno od daně podle § 9 odst. 2 zákonného opatření, bylo rozhodné, zda nemovité věci byly předmětem finančního leasingu podle § 21d zákona o daních z příjmů, ve znění účinném k 26. 2. 2018 (tohoto dne nastaly právní účinky vkladu). Součástí zákonných podmínek byla minimální doba trvání finančního leasingu, která činila 30 let.
Osvobození od daně se proto podle § 9 odst. 2 zákonného opatření ve stěžovatelčině věci neuplatnilo. Podle leasingové smlouvy činila sjednaná doba leasingu jen 120 měsíců. Tyto závěry vycházejí z rozhodné právní úpravy, od níž se nelze odchýlit ani s poukazem na stěžovatelkou tvrzený účel zákonného opatření. Stěžovatelka v době uzavření leasingové smlouvy neměla legitimní očekávání, že se na případné budoucí nabytí nemovitých věcí bude osvobození od daně vztahovat, protože tehdejší úprava žádné takové osvobození nepředpokládala.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje, že výklad Nejvyššího správního soudu týkající se podmínek osvobození od daně je neústavní. Ustanovení § 9 odst. 2 zákonného opatření se ke dni 26. 2. 2018 musí podle přechodných ustanovení novely zákona o daních z příjmů (a její důvodové zprávy) vykládat ve spojení s § 21d zákona o daních z příjmů ve znění platném do 31. 12. 2014. Nejvyšší správní soud užil pouze jazykový výklad, aniž by zvážil ostatní metody výkladu. Tím rozšířil daňovou povinnost stěžovatelky i na situaci, na kterou při řádné (mírnější) interpretaci zákona daňová povinnost nedopadá a ocitl se mimo zákonný podklad pro stanovení daňové povinnosti.
Názor Nejvyššího správního soudu, že použitelnost nové zákonné úpravy byla možná jen za předpokladu, že předmět finančního leasingu byl takto přenechán uživateli v době od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014, je chybný. Zvolený výklad vede k absurdním následkům, protože při uzavření smlouvy o finančním leasingu na nemovité věci nejde postavit najisto, zda budou splněny podmínky pro osvobození od daně podle § 9 odst. 2 zákonného opatření.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná.
7. Ústavní soud není vrcholem soustavy správních soudů, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřísluší mu přehodnocovat jejich skutkové a právní závěry, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace práva v daném případě byla neústavní [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03
(N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikatura]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
8. Se stěžovatelkou lze v obecné rovině souhlasit v tom, že při interpretaci se nelze spoléhat jen na jazykový výklad, pokud existují dostatečně silné argumenty k opačnému výkladu. Nejvyšší správní soud ale jen z jazykové metody výkladu nevyšel. Zohlednil všechny v úvahu připadající metody výkladu (výklad systematický, historický a teleologický). Závěr, že splnění podmínek osvobození od daně podle § 9 odst. 2 zákonného opatření je nutné posuzovat vždy k okamžiku vzniku daňové povinnosti (naplnění předmětu daně), Nejvyšší správní soud dostatečně odůvodnil. V rozporu s jeho právním řešením není ani důvodová zpráva, na kterou stěžovatelka odkazuje.
9. Nejvyšší správní soud vysvětlil, že zákonné opatření a jeho novely neobsahují na rozdíl od zákona o daních z příjmů a jeho novel přechodná ustanovení. Přechodná ustanovení k novelám zákona o daních z příjmů je proto třeba vztahovat jen k daním z příjmů. Přechodná ustanovení vůbec neupravují, jak se má postupovat při ukončení finančního pronájmu po uplynutí sjednané doby a převodu vlastnického práva, a při stanovení daňové povinnosti z daně z nabytí nemovitých věcí. Zákonné opatření a s ním související novela zákona o daních z příjmů, která zakotvila definici finančního leasingu, jsou ze systematického, teleologického a historického hlediska vzájemně provázané předpisy.
Ustanovení § 9 odst. 2 zákonného opatření je proto třeba vykládat v souvislosti s § 21d zákona o daních z příjmů. Odkazuje-li zákonné opatření na zákonnou definici finančního leasingu obsaženou v zákoně o daních z příjmů, nelze vycházet ze znění, které takovou zákonnou definici neobsahovalo (body 44 až 51 napadeného rozsudku). Na tomto výkladu není nic neústavního. To platí i o závěru, že zákonné vymezení finančního leasingu nelze vázat na odlišné podmínky vycházející ze znění zákona o daních z příjmů účinného v minulosti.
10. Nejvyšší správní soud též posoudil, zda mohla mít stěžovatelka legitimní očekávání na základě jí zvoleného výkladu. Dospěl k závěru, že v době uzavření leasingové smlouvy legitimní očekávání, že se na případné budoucí nabytí nemovitých věcí bude vztahovat osvobození od daně, mít nemohla, protože tato možnost tehdy vůbec neexistovala (bod 51 tamtéž).
11. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelčiných základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. října 2025
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu