Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti PRAVO, s. r. o., sídlem Elektrárenská 351, Vodňany, zastoupené Mgr. Květou Pechouškovou, advokátkou, sídlem Hroznová 314/18, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. března 2024 č. j. 3 Afs 77/2022-41 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. února 2022 č. j. 63 Af 5/2021-45, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byl porušen čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že dne 3. 3. 2020 vydal správce daně rozhodnutí, jímž podle § 119 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, zamítl v pořadí druhý návrh stěžovatelky na obnovu řízení ukončeného dodatečným platebním výměrem na daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2015. Tímto výměrem správce daně doměřil stěžovatelce DPH, neboť nedodržela podmínky pro osvobození při dodání zboží do jiného členského státu EU uvedené v § 64 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen "zákon o DPH"), konkrétně neprokázala, že bylo zboží fyzicky dodáno na území jiného členského státu EU. Proti rozhodnutí správce daně podala stěžovatelka odvolání, které vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 21. 10. 2020 podle § 116 odst. 1 písm. c) daňového řádu zamítl a rozhodnutí potvrdil. Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), který ho rozsudkem ze dne 20. 4. 2021 č. j. 63 Af 8/2020-35 zrušil a věc vrátil vedlejšímu účastníkovi k dalšímu řízení, neboť rozhodnutí trpělo vadou nepřezkoumatelnosti, protože se nevypořádal se všemi námitkami stěžovatelky obsaženými v odvolání a v jeho doplnění. Krajský soud vedlejšího účastníka zavázal, aby se v novém rozhodnutí vyjádřil k nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 216/18 (N 48/93 SbNU 155), na nějž stěžovatelka odkazovala a jehož závěry chtěla v řízení aplikovat, a posoudit, zda jsou dány skutkové a právní podmínky pro jeho použití. Dále mu bylo uloženo, aby přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly najevo i v soudním řízení (zejména k tvrzení stěžovatelky, že ji pracovnice správce daně nesprávně poučila o běhu objektivní lhůty k obnově řízení) a v důsledku toho, aby posoudil potřebnost provedení důkazu výslechem této pracovnice k objasnění skutkového stavu věci.
3. Vedlejší účastník následně vydal nové rozhodnutí, jímž odvolání stěžovatelky znovu zamítl a rozhodnutí správce daně opětovně potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka bránila žalobou podanou ke krajskému soudu, jenž shledal, že není důvodná a napadeným rozsudkem ji zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ztotožnil se se závěrem, že nález Ústavního soudu nelze na případ stěžovatelky aplikovat, neboť nevykazuje důvody k výjimečnému nepoužití ustanovení o běhu objektivní lhůty k obnově řízení; stěžovatelka se nemůže úspěšně dovolávat prolomení objektivní lhůty pro povolení obnovy řízení. Vedlejší účastník se také vypořádal s potřebností provedení důkazu výslechem pracovnice správce daně. Krajský soud považuje tvrzení o nesprávném poučení stěžovatelky o běhu lhůty pro povolení obnovy řízení, resp. pro podání návrhu na tuto obnovu, za účelové, vedené snahou zvrátit prekluzi objektivní lhůty pro povolení obnovy řízení.
4. Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností, protože měla za to, že vedlejší účastník nijak nereflektoval závazný pokyn prvního rozsudku krajského soudu ve věci, tedy zvážit potřebnost provedení důkazu výslechem pracovnice správce daně k objasnění skutkového stavu věci, přičemž druhý rozsudek krajského soudu tuto vadu nezhojil. K aplikaci závěrů nálezu Ústavního soudu na její věc stěžovatelka namítala, že krajský soud posuzoval skutkový stav aktuálního případu vůči situaci rozhodované Ústavním soudem příliš formalisticky a neuvedl, v čem spočívá rozdílnost obou případů. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost zamítl. V odůvodnění rozsudku se také zabýval nálezem Ústavního soudu, srovnal ho s posuzovanou věcí stěžovatelky a konstatoval, že nesdílí její názor, že by se závěry plynoucí z nálezu měly aplikovat na její případ, neboť obě věci se významně odlišují. Nadto zdůraznil, že stěžovatelka nemá pravdu, tvrdí-li, že krajský soud neposuzoval obsah a konkrétní rozdíly obou věcí.
5. Stěžovatelka připomíná, že její celková argumentace v předcházejících řízeních byla postavena na nálezu Ústavního soudu, neboť se domnívá, že i v jejím případě tím, že byla špatně poučena o lhůtě k podání obnovy řízení pracovnicí správce daně, mělo by dojít k prolomení objektivní lhůty pro podání návrhu na obnovu řízení. Zároveň stěžovatelka poukazovala na to, že vedlejší účastník nesplnil závazný pokyn krajského soudu, který byl formulován v jeho prvním rozsudku, zejména co se týká výslechu pracovnice správce daně. Tuto argumentaci s podrobným popisem průběhu celého řízení popsala stěžovatelka i v ústavní stížnosti s tím, že se s názorem, resp. rozhodnutím krajského soudu a Nejvyššího správního soudu neztotožňuje.
6. Stěžovatelka se domnívá, že nestačilo pouhé konstatování nevěrohodnosti předloženého účetnictví z její strany, ale správce daně měl doložit, z čeho toto jeho skutkové tvrzení vychází, to však neučinil. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zrekapitulovala, na které skutečnosti poukazovala ve správním řízení a svůj právní názor na jejich "řešení".
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byly vydány napadené rozsudky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Postup ve správním řízení a navazujícím soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být proto pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečný a rozumný základ, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je ústavně souladný [např. nález ze dne 23. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 262/06
(N 132/46 SbNU 237)]. Výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, patří Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy.
9. Obsah stěžovatelčiny ústavní stížnosti nepředstavuje nic jiného než pokračující polemiku se správními soudy. Její námitky svědčí o neztotožnění se s právním názorem rozhodujících soudů. V ústavní stížnosti přednesená polemika je nyní vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu, což mu - v kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu - nepřísluší. Na předestřené námitky však stěžovatelce bylo správními soudy odpovězeno, a to korektním a přezkoumatelným způsobem. Z obou napadených rozsudků správních soudů je zjevné, že soudy se konkrétními argumenty stěžovatelky dostatečně zabývaly, a to plně přezkoumatelným způsobem, rozsah odůvodnění rozsudků je standardní a použité výkladové metody či závěry nepředstavují libovůli ani nepřípustný formalismus.
10. Nejvyšší správní soud srozumitelně a logicky vyložil, proč považuje závěry krajského soudu i daňových orgánů za případné, pročež Ústavní soud neshledal v posuzované věci prostor pro svůj případný kasační zásah. Za této situace, kdy (jak je naznačeno shora) úkolem Ústavního soudu není provádět ani sjednocovat výklad podústavního práva, nemohla být ústavní stížnost shledána opodstatněnou.
11. K namítanému porušení práva na soudní ochranu Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
12. Dovolává-li se stěžovatelka porušení čl. 90 Ústavy, je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidlo fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97
(N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97
(N 104/9 SbNU 9)].
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv, a proto odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu