Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti J. V., zastoupeného Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem, se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2018 č. j. 6 Tdo 142/2018-34, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. dubna 2017 č. j. 4 To 186/2017-344, a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. listopadu 2016 č. j. 3 T 52/2014-314, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Krajského soudu v Českých Budějovicích a 3. Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ze dne 23. listopadu 2016 č. j. 3 T 52/2014-314, byl stěžovatel (obviněný) uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného pronásledování dle § 354 odst. 1 písm. b) a c) tr. zákoníku, za což mu okresní soud uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvanácti měsíců. Zároveň okresní soud rozhodl o povinnosti obviněného uhradit E. R. (dále jen "poškozená") 15 077 Kč, jakožto náhradu nemajetkové újmy způsobené uvedeným přečinem. Jde již v pořadí o druhé rozhodnutí okresního soudu v této věci, neboť jeho předchozí rozsudek ze dne 14. prosince 2015 č. j. 3 T 52/2014-264 Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 3. června 2016 č. j. 4 To 382/2016-289, v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
2) Shora označeného trestného činu se obviněný dopustil (stručně řečeno) tím, že od počátku ledna 2014 do 11. února 2014 na různých místech České republiky bezdůvodně vyhledával kontakt se svou bývalou přítelkyní - poškozenou. Ten měl spočívat především v opakovaných telefonátech poškozené, v zasílání 30 až 50 SMS zpráv denně (v rámci nichž ji obviněný opakovaně přesvědčoval o potřebě znovuobnovení jejich vztahu), jakož i ve vyhledávání osobního kontaktu s poškozenou proti její vůli (obviněný na ni čekal na místech, která pravidelně navštěvuje).
Dne 24. ledna 2014 pak obviněný svým vozem mezi obcemi L. a Z. zabránil poškozené v odjezdu, načež během vzájemné rozmluvy kopnul do vozu poškozené, čímž způsobil poškození rámečku registrační značky, a poté poškozenou proti její vůli pronásledoval do autoservisu, kde opravu poškozeného rámečku uhradil. Popsaným jednáním přitom obviněný vzbudil v poškozené důvodnou obavu o život a zdraví. Navíc poškozená v důsledku jednání obviněného začala trpět duševní chorobou - poruchou přizpůsobení.
3) Proti rozsudku okresního soudu podal obviněný odvolání, které krajský soud usnesením ze dne 20. dubna 2017 č. j. 4 To 186/2017-344, zamítl jako nedůvodné, neboť se plně ztotožnil s právními i skutkovými závěry okresního soudu. 4) Obviněný posléze napadl usnesení krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 15. února 2018 č. j. 6 Tdo 142/2018-34 odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Co se týče usnesení soudu dovolacího, stěžovatel rozporuje jeho závěry stran naplnění znaku dlouhodobosti, který je součástí objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu nebezpečného pronásledování a předkládá vlastní posouzení svého jednání, resp. vztahu s poškozenou. Za nepodložené má dále stěžovatel závěry dovolacího soudu o tom, že v důsledku jeho jednání měla mít poškozená obavu o svůj život a zdraví, k čemuž opět poukazuje na specifický charakter jejich vztahu (ten označuje za velmi bouřlivý a neharmonický), jakož i o zavinění duševní poruchy, která byla následně u poškozené zjištěna. V neposlední řadě stěžovatel odmítá závěr odvolacího soudu, dle něhož není namístě v dané věci aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe.
Stěžovatel shrnuje, že postup obecných soudů při hodnocení důkazů je mezerovitý, nepřezkoumatelný, nelogický a odporující skutečnosti. Obecnými soudy aplikovanou právní kvalifikaci pokládá stěžovatel za vadnou, neboť jeho jednání prý lze kvalifikovat nejvýše jako přestupek.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 , jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/).
Podstatou ústavní stížnosti je jednak rozporování závěru obecných soudů o naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování, dále výhrady ohledně procesu hodnocení důkazů a výše uloženého trestu a konečně akcent na zásadu subsidiarity trestní represe. Jinými slovy stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že jeho jednání nelze hodnotit jako trestné. Ústavní soud již na úvod připomíná, že není v zásadě oprávněn přezkoumávat skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1.
srpna 2005 sp. zn. I. ÚS 301/02 ), nejde-li o případy tzv. opomenutých důkazů, důkazů nezákonných, anebo případy extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 , či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 nebo ze dne 23. září 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05 ). Stran procesu hodnocení důkazů je dále třeba zdůraznit, že podle článku 90 Ústavy jen soud (který je součástí soustavy obecných soudů) rozhoduje o otázce viny a trestu, tzn., že hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem.
Zásada volného hodnocení důkazů je přitom výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu, jakož i ustanovení § 125 tr. řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval.
Stěžovateli sice lze přitakat v tom směru, že odůvodnění usnesení krajského soudu je poměrně povšechné, nicméně po seznámení se s obsahem a důvody všech napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že řízení před obecnými soudy jako celku nelze z hlediska ochrany dotčených základních práv a svobod stěžovatele ničeho vytknout. Poukazoval-li stěžovatel v ústavní stížnosti na nedostatečná skutková zjištění a jednostranné hodnocení důkazů okresním soudem, je třeba říci, že okresní soud se v odůvodnění svého rozsudku vypořádal s veškerými skutečnostmi, které z provedeného dokazování vyplynuly, tak i s navazující obhajobou stěžovatele (viz strany 7 až 10 jeho rozsudku).
Uvádí-li stěžovatel znovu ty samé výhrady, jimiž se již obecné soudy opakovaně zabývaly, ve snaze přimět Ústavní soud k přehodnocení skutkových závěrů, z nich vzešla napadených rozhodnutí, je třeba říci, že takový postup by byl možný pouze za situace, kdy by Ústavní soud v rozhodnutích obecných soudů zjistil natolik závažná pochybení, která by byla s to ohrozit některé z ústavně garantovaných práv stěžovatele.
Taková pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Postup obecných soudů je souladný s požadavky § 2 odst. 5 a 6, jakož i § 125 tr. řádu a jejich rozhodnutí jsou dostatečně přesvědčivě, logicky a jasně odůvodněná. Z výsledné hodnotící úvahy okresního soudu zcela zřetelně plyne, že soud nabyl vnitřní přesvědčení, mající kvalitu praktické jistoty, o tom, že skutek, který je kladen stěžovateli za vinu, se stal tak, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku (k tomu srov. zejména nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3094/08 , ze dne 7. ledna 2010 sp. zn. III. ÚS 722/09 , ze dne 5. března 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 , ze dne 16. června 2011 sp. zn. I. ÚS 864/11 , ze dne 8. srpna 2013 sp. zn. II. ÚS 2142/11 , či ze dne 9. června 2014 sp. zn. IV. ÚS 787/13 , případně usnesení Ústavního soudu ze dne 20. prosince 2016 sp. zn. II. ÚS 3646/16 ).
Právní závěry obecných soudů stran naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování dle § 354 odst. 1 písm. b) a c) tr. zákoníku zcela konvenují jednotlivým skutkovým zjištěním okresního soudu. Podřazení jednání stěžovatele (popsaného výše) pod skutkovou podstatu daného přečinu proto dle Ústavního soudu není jakkoliv excesivní. V tomto směru je třeba poukázat na strany 10 a 11 rozsudku okresního soudu, stranu 3 usnesení krajského soudu a zvláště pak strany 5 až 8 usnesení dovolacího soudu, který se velice podrobně a pečlivě zabýval výkladem jednotlivých znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování dle § 354 odst. 1 písm. b) a c) tr. zákoníku a podřazením jednání stěžovatele pod tyto znaky. Vzhledem k tomu, že argumentace dovolacího soudu je v tomto ohledu více než dostačující, nezbývá Ústavnímu soudu, než na ni odkázat.
Co se týče otázky náhrady nemateriální škody, je třeba i zde poukázat na odůvodnění obecných soudů, zvláště pak soudu dovolacího (viz stranu 8 jeho usnesení), který připomenul závěr znalce, dle něhož "[z]naleckým vyšetřením nebyly zjištěny žádné jiné skutečnosti, které by mohly vést k jejímu rozvoji (pozn. rozuměj duševní choroby poškozené), než jednání obviněného J. V."
K námitce stěžovatele stran možné aplikace zásady subsidiarity trestní represe na projednávaný případ. Ústavní soud dodává, že v projednávané věci nebyly shledány okolnosti, které by uplatnění dané zásady (ve smyslu Stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012) odůvodnily. Již ve svém usnesení ze dne 10. října 2013 sp. zn. III. ÚS 2550/12 , totiž Ústavní soud připomenul, že trestní odpovědnost je vyloučena (ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe) pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná.
Vzhledem ke skutkovým okolnostem dané věci (dlouhodobost jednání stěžovatele, naplnění hned dvou alternativních forem jednání, které je s to v jiném vzbudit důvodnou obavu o život nebo zdraví) je zřejmé, že v projednávaném případě o takovou situaci nejde. Užitím prostředků trestního práva tak v tomto případě nedošlo k hypertrofii (přepínání) trestní represe [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2010 sp. zn. I. ÚS 541/10 ].
Konečně stěžovatel napadl i výrok okresního soudu o trestu. Ústavní soud považuje za nezbytné připomenout, že k přezkumu přiměřenosti trestu uloženého v trestním řízení přistupuje ve své rozhodovací praxi zdrženlivě a necítí se oprávněn do této oblasti zasahovat [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. dubna 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 , či usnesení Ústavního soudu ze dne 13. února 2018 sp. zn. II. ÚS 3761/17 a rozhodnutí v něm citovaná].
Ústavní soud konstatuje, že rozsudek okresního soudu je, co do uloženého podmíněného trestu odnětí svobody, dostatečně odůvodněn (byť jde o odůvodnění, které je svou stručností na samé hraně přijatelnosti). Okresní soud při stanovení druhu trestu poukázal především na následek trestného činu stěžovatele - prokazatelný vznik duševní poruchy u poškozené v důsledku jeho jednání a jeho výměru stanovil s přihlédnutím k dosavadní bezúhonnosti stěžovatele a skutečnosti, že po opakovaném upozornění ze strany policie svého jednání vůči poškozené zanechal.
Ústavní soud proto uzavírá, že v projednávané věci nezjistil, že by obecné soudy porušily některé ze stěžovateli zaručených základních práv. Za takové situace byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. listopadu 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu