Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti F. M., zastoupeného JUDr. Janem Hrdličkou, advokátem se sídlem na adrese Praha 2, Přemyslova 5, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. února 2012 č. j. 21 Co 519/2011-69, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 25. dubna 2012, stěžovatel podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. února 2012 č. j. 21 Co 519/2011-69 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces odebráním práva na odvolání s porušením zásady na rovné procesní postavení účastníků řízení před soudem.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 5 C 9/2011 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že žalobce Doc. PhDr. B. T., Ph.D. (dále jen "žalobce") se žalobou podanou u okresního soudu dne 11. ledna 2011 domáhal po stěžovateli zaplacení částky 37 500,- Kč, částky 20 000,- Kč a nákladů řízení. Důvodem podání žaloby byla skutečnost, že žalobce si u žalovaného, jako fyzické osoby podnikající dle živnostenského zákona, dne 4. listopadu 2008 koupil obraz olej "Zima" se signaturou "Kavan" o rozměrech 30 x 45 cm.
Za předmětnou olejovou malbu zaplatil žalobce sjednanou kupní cenu ve výši 37 500,- Kč. Dle restaurátorské expertizy, kterou si žalobce nechal vypracovat v rámci záměru obraz restaurovat, bylo zjištěno, že předložený obraz i signatura jsou falzifikáty. Žalovaný proto dopisem ze dne 8. prosince 2010 odstoupil od kupní smlouvy a požadoval vrácení kupní ceny po stěžovateli. Protože stěžovatel na dopis nereagoval, podal předmětnou žalobu. Okresní soud rozsudkem ze dne 21. září 2011 č. j. 5 C 9/2011-36 žalobu zamítl z důvodu, že žalobce uplatnil u stěžovatele vady po uplynutí šestiměsíční lhůty stanovené § 599 občanského zákoníku.
K odvolání podanému žalobcem Krajský soud v Praze rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci jak částku 37 500,- Kč se zákonným úrokem oproti vydání předmětného obrazu, tak i částku 20 000,- Kč, kterou žalobce vynaložil na zjištění pravosti obrazu, a dále náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 16 880,- Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 16 160,- Kč. Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně dospěl ke správnému skutkovému závěru o smluvním závazkovém vztahu, uzavřeném mezi účastníky, vyplývajícím ze smlouvy kupní podle § 588 a následujících občanského zákoníku.
Oproti závěrům učiněným soudem prvního stupně však odvolací soud dospěl k jednoznačnému závěru, že žalobce uzavřel kupní smlouvu v omylu o skutečnosti, jež byla pro něho rozhodující, neboť autorství obrazu bylo listinnými důkazy vyvráceno. Odvolací soud proto hodnotil odstoupení od smlouvy jako žalobcovo dovolání se relativní neplatnosti ve smyslu § 49a občanského zákoníku, které bylo možno uplatnit do 4. listopadu 2011. Požadavek obsažený v žalobě podle názoru odvolacího soudu pak směřoval ke vrácení vzájemně poskytnutých plnění podle § 457 občanského zákoníku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že úvahy odvolacího soudu vyvozené v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejsou nijak podložené a nejsou opřeny ani o jakýkoliv hodnověrný důkaz. Odvolací soud se podle názoru stěžovatele ani nevypořádal s jeho námitkou, že nebyl ve věci prodávajícím, nýbrž pouze zprostředkovatelem. Další námitky stěžovatele směřovaly do rozhodnutí o uložené povinnosti nahradit žalobci náklady řízení.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, vedou k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. Z obsahu soudního spisu i odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že tento soud se celou věcí řádně zabýval a své rozhodnutí, kterým shledal nárok žalobce na vzájemné vrácení plnění za oprávněný, velmi podrobně odůvodnil. Stěžovateli vysvětlil, že v daném případě se jedná o podstatný omyl, a to v totožnosti předmětu (error in corpore), neboť žalobce prokázal, že by neuzavřel smlouvu a nekoupil by si předmětný obraz, kdyby věděl, že se jedná o falzum (§ 49a občanského zákoníku).
Tento závěr vyplývá z jeho následného odstoupení od smlouvy, když v důsledku restaurování zjistil, že se jedná o padělek. Odvolací soud se zabýval i tím, zda stěžovatel omyl vyvolal, nebo o něm alespoň musel vědět a z provedených důkazů dovodil, že i když stěžovatel netvrdil, že jde o obraz malíře Františka Kavána, ale o dílo Františkem Kavánem signované, ani toto tvrzení není pravdivé. Dle závěrů odvolacího soudu tedy stěžovatel musel o omylu jednajícího vědět a pokud by se obchodník se starožitnostmi chtěl vyhnout odpovědnosti za prodej falza, pak by předmětný obraz musel např. prodávat jako: "olejový obraz ´Zima´ 30x40 cm neznámého autora, který je opatřen jménem Kaván".
Odvolací soud se rovněž zabýval tvrzením stěžovatele, že vystupoval pouze jako zprostředkovatel a dovodil, že z vystaveného pokladního dokladu, kde je pouze razítko stěžovatele, vyplývá, že jednal jako prodávající. Pokud by při prodeji vystupoval pouze jako zástupce, musela by být kupní smlouva uzavřena jménem vlastníka obrazu a i k přijetí plnění od třetí osoby (zde kupní ceny) by musel být písemně zmocněn (srov. § 777, poslední věta, event. § 562 občanského zákoníku). Z jednání stěžovatele s žalobcem dne 4.
listopadu 2008 při uzavírání smlouvy vyplývá, že smlouva uzavřená mezi stěžovatelem a původním vlastníkem obrazu je spíše smlouvou o obstarání prodeje věci, na jejímž základě byla uzavřena ústní kupní smlouva mezi stěžovatelem a žalobcem, v níž stěžovatel vystupoval jako obstaratel prodeje předmětného obrazu, a je tedy nejen podle § 741 občanského zákoníku odpovědný za jeho vady, vlastnosti věci, ale i za "uváděné autorství malíře Kavána". Stěžovatel je dle závěru odvolacího soudu proto v tomto případě věcně pasivně legitimován.
Ústavní soud v posuzované věci nenašel nic, co by nasvědčovalo tomu, že by odvolací soud svévolně přehlédl některé stěžovatelovy argumenty či námitky, jejichž význam by mohl vést k rozhodnutí v jeho prospěch. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze polemizuje se závěry, které vyvodil odvolací soud a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. V aplikaci a výkladu procesně právních i hmotně právních ustanovení aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci odvolacím soudem, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněný odvolacím soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 22. května 2012
Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu