Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele I. H., t. č. Věznice Rapotice, zastoupeného JUDr. Lubomírem Okřinou, advokátem, sídlem Jihlavská brána 2, Třebíč, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. března 2022 č. j. 8 To 90/2022-127 a usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 21. ledna 2022 č. j. 3 PP 103/2021-115, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 a 95 Ústavy.
2. Napadenými rozhodnutími byla zamítnuta stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění. Soudy dospěly k závěru, že vzhledem ke stěžovatelovým dřívějším selháním po podmíněném propuštění a jeho trestní minulosti je třeba na něj ještě působit delším trváním trestu odnětí svobody.
3. Stěžovatel namítá, že po celou dobu výkonu trestu si plní své povinnosti nadprůměrně. Názory vyjádřené v usnesení ze dne 26. 6. 2013 sp. zn. II. ÚS 1874/13 , které obecné soudy citovaly, považuje již stěžovatel za překonané následnou judikaturou. Konkrétně poukazuje na nálezy ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16
(N 4/84 SbNU 69), ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18
(N 195/91 SbNU 411) a ze dne 26. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1804/21
. Oba soudy podle stěžovatele aplikovaly podmínku "vedení řádného života" ryze mechanicky s přihlédnutím k trestní minulosti stěžovatele. Neuvedly přitom, nakolik tyto negativní okolnosti ovlivňují stěžovatelův současný život. Pozitivní okolnosti pak soudy nehodnotily vůbec. Stěžovatel namítá, že stížnostní soud nesprávně připisuje stěžovateli sedm předchozích odsouzení, avšak ve skutečnosti šlo o odsouzení tři. A stěžovatel nebyl podmíněně propuštěn Okresním soudem v Břeclavi v roce 2018, jak nesprávně uvádí krajský soud, nýbrž Okresním soudem v Mostě v roce 2009.
4. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení.
5. Okresní soud v Třebíči (dále jen "okresní soud") ve svém vyjádření mimo jiné informoval Ústavní soud, že usnesením ze dne 3. 11. 2022 č. j. 3 PP 174/2022-69 bylo vyhověno stěžovatelově žádosti o podmíněné propuštění. Z kopie tohoto rozhodnutí, které Ústavnímu soudu zaslal, vyplývá, že proti němu nepodal žádný z účastníků stížnost a usnesení nabylo právní moci dne 8. 11. 2022.
6. S ohledem na popsaný procesní vývoj musel Ústavní soud přezkoumat, zda jsou nadále splněny zákonné podmínky pro věcné projednání ústavní stížnosti, přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.
7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá požadavek, že ústavní stížnost může zásadně směřovat pouze proti současnému, bezprostřednímu a osobu stěžovatele přímo postihujícímu negativnímu zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Jinak řečeno, aby bylo ústavní stížnosti možné vyhovět, musejí přetrvávat tvrzené negativní účinky napadených rozhodnutí (případně tzv. jiného zásahu) podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu [srov. nález ze dne 22. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 287/96
(N 62/8 SbNU 119), usnesení ze dne 11. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 690/2000 , ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. IV. ÚS 569/09 a ze dne 15. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1220/13 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Výjimku z této zásady může představovat zejména výjimečné použití § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle nějž Ústavní soud neodmítne ústavní stížnost, přesahuje-li svým významem podstatně vlastní zájmy stěžovatele. To však v dané věci naplněno není (stěžovatel to ani nenamítá, ani se toho nedovolává).
8. Další výjimku dovodil ve své judikatuře opakovaně Ústavní soud s ohledem na ochranu osobní svobody podle čl. 8 Listiny a čl. 5 Úmluvy. Ve stanovisku pléna sp. zn. ze dne 6. 5. 2008 Pl. ÚS-st. 25/08 (ST 25/49 SbNU 673) dospěl k závěru, že "O aktuální zásah do základních práv ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se jedná vždy tehdy, jestliže se tento zásah - a tedy i případné následné vyhovující rozhodnutí Ústavního soudu - může projevovat v právní sféře stěžovatele.
Proto ochrana základního práva na osobní svobodu, které je zakotveno v čl. 8 Listiny základních práv a svobod a ze kterého vyplývá, že nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu (čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod), vyžaduje, aby nezákonné rozhodnutí o vazbě bylo vždy zrušeno, a to i v těch případech, kdy již vazba v době rozhodování Ústavního soudu netrvá.". Důvodem je zejména právo na odškodnění za nezákonné omezení osobní svobody, přímo zakotvené v čl.
5 odst. 4 Úmluvy. Podobné závěry se uplatní rovněž při ústavním přezkumu odsouzení k trestu odnětí svobody.
9. Ani o takovou situaci však v dané věci nejde. Zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění není porušením čl. 8 Listiny (resp. čl. 5 Úmluvy) a nespadá tedy do oblasti případného odškodnění za nezákonné omezení osobní svobody. Ústavní soud ve své judikatuře ustáleně dospívá k závěru, že neexistuje subjektivní právo na podmíněné propuštění, pouze právo na řádné a spravedlivé projednání žádosti o podmíněné propuštění [viz např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04
(N 219/39 SbNU 323)] spadající pod aplikaci čl. 36 odst. 1 Listiny. Ostatně i petit ústavní stížnosti se dovolává právě takových práv. Je-li tedy zamítnuta žádost o podmíněné propuštění, může tím podle Ústavního soudu dojít k porušení procesních práv stěžovatele, nikoliv k porušení ochrany osobní svobody (omezené odsuzujícím rozsudkem, nikoliv zamítnutím jeho žádosti).
10. Lze tedy uzavřít, že byl-li stěžovatel již z výkonu trestu propuštěn, tvrzený zásah do jeho práv, spočívající v zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění, již nadále netrvá a Ústavní soud již nemůže tuto ústavní stížnost věcně projednat, neboť nejsou zároveň splněny podmínky pro takový výjimečný postup.
11. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2022
Jan Filip v. r. soudce zpravodaj