Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Miloše Majnera, zastoupeného JUDr. Michalem Krýslem, advokátem, sídlem náměstí Republiky 204/30, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. března 2024 č. j. 10 As 281/2023-65 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. září 2023 č. j. 22 A 83/2022-53, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a zdravotní pojišťovny Česká průmyslová zdravotní pojišťovna, sídlem Jeremenkova 161/11, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel ústavní stížností požaduje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí správních soudů. Tvrdí, že tato rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí plyne, že vedlejší účastnice doručila stěžovateli dva výkazy nedoplatků na pojistném: první výkaz z roku 2015 doručila prostřednictvím poskytovatele poštovních služeb, druhý výkaz z roku 2020 do datové schránky. Následně se obrátila na soudní exekutory. Stěžovatel během exekuce namítal, že výkazy mu nebyly řádně doručeny: první výkaz byl doručen jeho otci, druhý zase do datové schránky fyzické osoby - občana (správně mu měl být doručen do datové schránky fyzické osoby - podnikatele). Proto civilní (exekuční) soudy obě exekuce zastavily. Vedlejší účastnice poté oba výkazy nedoplatků zrušila.
3. Stěžovatel se poté obrátil na Krajský soud v Ostravě se žalobou na ochranu před nezákonným zásahem. Podle něj postup vedlejší účastnice (vedle nesprávného doručení také neprošetření skutečnosti o nesprávném doručení, podání exekučních návrhů, odepření nahlížení do spisu, nezpřístupnění celého obsahu spisu, nepečlivé vedení spisu) je nezákonným zásahem podle § 82 soudního řádu správního. Krajský soud žalobu odmítl napadeným usnesením. Svou argumentaci rozdělil do tří okruhů. Zaprvé, nesprávné doručení písemností nemohlo být nezákonným zásahem, chybí totiž podmínka spočívající v myslitelném tvrzení nezákonného zásahu. Zadruhé, zásahová žaloba nemá sloužit k tomu, aby dotčení jednotlivci mohli napadnout každý dílčí procesní postup správního orgánu; odepření nahlížení do spisu je právě takovým procesním úkonem, který zpravidla nelze samostatně přezkoumávat před správními soudy. Zatřetí, stěžovatel neuvedl ke zbývajícím tvrzeným zásahům nic bližšího.
4. Stěžovatel proti usnesení krajského soudu podal kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl nyní napadeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud uzavřel, že jak doručení, tak nahlížení do spisu jsou úkony, které technicky zajišťují průběh řízení. Právě jejich povaha brání tomu, aby je správní soudy mohly považovat za zásahy. To ale neznamená, že jimi nikdy nemohou být. Jde však o výjimečné situace, kdy by takové procesní úkony technického rázu překročily únosnou mez.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel setrvává na názoru, že nesprávné doručení, odepření nahlížení do spisu a další procesní úkony jsou nezákonnými zásahy. Právě kvůli nesprávnému doručení se stěžovatel musel bránit proti zahájené exekuci. Byť stěžovatel uspěl před exekučními soudy, chce se ještě bránit před správními soudy, aby se výše vylíčená situace neopakovala. Dále namítá, že napadená rozhodnutí jsou nesrozumitelná a nepřezkoumatelná, protože správní soudy špatně aplikovaly judikaturu. Stěžovatel se především dovolává judikatury, která vyhodnotila procesní úkony zajišťující průběh řízení jako nezákonný zásah. Kdyby vedlejší účastnice nepochybila při doručování sporných výkazů, mohl by se stěžovatel proti nim bránit námitkami a nemusel by vynaložit náklady na ochranu svých práv před civilními soudy. Závěrem stěžovatel poukazuje na smysl a účel deklaratorní zásahové žaloby. Kdy jindy než nyní by mu správní soudy měly poskytnout soudní ochranu, a to prohlášením nezákonnosti zásahu.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud zasahuje do výkladu či aplikace podústavního práva v oblasti veřejné správy jen z důvodu ochrany ústavnosti [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03
(N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikatura]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
8. Ústavní soud již v minulosti uzavřel, že judikatura správních soudů (viz bod 10 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu) ke klíčové podmínce aktivní žalobní legitimace, tj. co je a co není zásahem ve smyslu § 82 soudního řádu správního, z ústavního hlediska obstojí [viz nález ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. III. ÚS 2383/19
(N 6/98 SbNU 39), bod 34, srov. též na tento nález navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2020 čj. 10 Afs 304/2019-39, č. 3974/2020 Sb. NSS].
9. Ústavní pořádek nezaručuje bezbřehé právo bránit se proti každému procesnímu úkonu správního orgánu. Právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškerá porušení procesních ustanovení, např. ustanovení o doručování. Vždy je třeba vyhodnotit, zda porušení té které procesní normy připravilo jednotlivce o možnost, aby pro sebe přivodil jiné, příznivější rozhodnutí ve věci. U úkonů, které předchází vydání správního rozhodnutí a které se jednotlivce nemohou bezprostředně dotknout, není třeba lpět na jejich samostatném soudním přezkumu. Postačí, pokud soudy posoudí jejich zákonnost v jiném soudním řízení, typicky při přezkumu výsledného správního rozhodnutí (nález III. ÚS 2383/19 , body 32, 34 a 37).
10. Ústavní soud si je vědom, že se stěžovatel nacházel v poněkud odlišné procesní situaci: výkaz nedoplatků je exekučním titulem, na jehož základě lze zahájit exekuci [§ 176 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád]. Tato dílčí odlišnost však nemění nic na shora uvedených závěrech. Stěžovatel mohl svá práva bránit v exekučním řízení [srov. nález ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3194/18
(N 44/93 SbNU 119), bod 12]. Stěžovatel nejenže vznesl námitku nesprávného doručení, ale dokonce s ní uspěl. Nastala tak situace, kterou Ústavní soud řešil v nálezu III. ÚS 2383/19
: orgán veřejné moci vydal rozhodnutí, které bylo pro stěžovatele nakonec příznivé. Nebylo proto namístě mu poskytovat ještě dodatečnou soudní ochranu proti dílčím procesním úkonům, byť by skutečně mohly být nezákonné (nález III. ÚS 2383/19 , body 38 a 39).
11. Správní soudy vysvětlily, proč se na tuto věc užije ustálená judikatura (srov. body 20 až 21 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, včetně shrnutí ustálené judikatury v bodech 18 a 19). Ústavní soud opakuje, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by pokrývalo ochranu před veškerými a jakýmikoli porušeními procesních norem (nález III. ÚS 2383/19 , bod 39). Jak již dříve vysvětlil Nejvyšší správní soud, pojetí správního soudu jako supervizora správního orgánu, průběžně monitorujícího sérií zásahových žalob postupy veřejné správy, je v rozporu nejen se základními principy soudního řízení správního, ale především s principem dělby moci (10 Afs 304/2019, bod 21).
12. Ústavní soud tak žádné porušení stěžovatelových základních práv nezjistil. Ústavní stížnost je proto návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu