Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Tetera a spol., v. o. s., sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, insolvenční správkyně dlužnice obchodní společnosti CEPO Green3, SE, zastoupené Mgr. Václavem Žaludem, advokátem, sídlem Husova 240/5, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2025 č. j. 106 VSPH 101/2025-92, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ing. Miroslava Slivoníka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením o porušení jejího práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se v postavení insolvenční správkyně domáhá u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") proti vedlejšímu účastníkovi určení neúčinnosti právního úkonu dlužnice spočívajícího v platbě dne 1. 3. 2019 ve výši 21 275 000 Kč v jeho prospěch a vydání tohoto ušlého plnění do majetkové podstaty dlužnice. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník se ve stanovené lhůtě nevyjádřil k výzvě městského soudu učiněné podle § 114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, nastala fikce uznání, proto městský soud rozsudkem pro uznání ze dne 12. 6. 2024 č. j. 214 ICm 175/2024-41 určil, že specifikovaná platba dlužnice je neúčinná vůči jejím věřitelům (I. výrok), uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost uhradit do majetkové podstaty dlužnice částku 21 275 000 Kč (II. výrok) a nahradit náklady řízení a zaplatit soudní poplatek (III. a IV. výrok).
3. Vedlejší účastník napadl rozsudek městského soudu odvoláním s odůvodněním, že nebyly splněny podmínky k rozhodnutí rozsudkem pro uznání, což odůvodnil celkem šesti skutečnostmi, mimo jiné i proto, že výzva mu byla doručena do datové schránky podnikající fyzické osoby namísto toho, aby mu byla doručena do datové schránky fyzické osoby. Stěžovatelka navrhla odmítnutí odvolání, neboť rozsudek byl vedlejšímu účastníkovi doručen do datové schrány fyzické osoby fikcí 30. 6. 2024, takže odvolání ze dne 17. 9. 2024 bylo podáno opožděně, jelikož rozsudek nabyl právní moci dne 16. 7. 2024. Podle stěžovatelky nelze po soudech požadovat, aby poté, co byly zřízeny ze zákona datové schránky podnikajícím fyzickým osobám, zkoumaly, zda se doručovaná písemnost týká podnikatelské činnosti adresáta nebo nikoliv. Při závěru, že k účinkům doručení rozsudku nedošlo fikcí, bylo by namístě zjišťovat skutkový stav ohledně toho, kdy se vedlejší účastník s napadeným rozsudkem objektivně seznámil, tj. kdykoliv poté, co nastala fikce doručení. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") po zjištění, že rozsudek byl doručen vedlejšímu účastníkovi řádně do datové schránky jeho právního zástupce dne 1. 10. 2024 a odvolání bylo podáno z datové schránky právního zástupce dne 2. 10. 2024, tj. včas, dospěl k závěru, že účinky doručení rozsudku do datové schránky fyzické osoby fikcí nenastaly a odvolání je opodstatněné, neboť městský soud neměl splněny procesní předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, a proto napadeným usnesením zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Stěžovatelka připomíná, že ve vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka do rozsudku pro uznání namítla, že "je na místě zjišťovat skutkový stav ohledně toho, kdy se vedlejší účastník s rozsudkem objektivně seznámil například tím, že se přihlásil do datové schránky podnikající fyzické osoby, ve které se rozsudek v danou chvíli nacházel. Mohlo se totiž stát, že se s rozsudkem mohl seznámit kdykoli po nabytí fikce doručení. Takovou otázku lze vyřešit patrně jen dotazem u správce datových schránek. V každém případě je nutné v takovém případě provést dokazování směřující ke zmapování aktivity vedlejšího účastníka v datové schránce podnikající fyzické osoby v období od fikce doručení rozsudku do podání odvolání, má-li se zkoumat, zda bylo odvolání podáno včas." V této souvislosti odkazovala na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž účinky doručení písemnosti nastanou i jejím doručením do nepříslušné datové schránky téže fyzické osoby, pokud by se do datové schránky přihlásila osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu. Podle stěžovatelky vrchní soud opomněl provést jí navržené důkazy, které byly stěžejní pro posouzení, zda bylo podáno odvolání vedlejšího účastníka proti rozsudku pro uznání včas a nezdůvodnil, z jakého důvodu tyto navržené důkazy neprovedl.
5. Soudce zpravodaj, ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen přezkoumat procesní předpoklady řízení vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což zahrnuje i posouzení, zda ústavní stížnost je přípustná ve smyslu § 75 zákona o Ústavním soudu a contrario. V této věci shledal, že tomu tak není, byť ústavní stížnost byla podána včas stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno napadené usnesení, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
6. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona).
7. V posuzované věci byla ústavní stížnost podána za situace, kdy v řízení nebylo dosud vydáno konečné rozhodnutí, tj. věc se nachází ve fázi řízení před městským soudem poté, co byl jeho původní rozsudek vrchním soudem zrušen. V daném procesním stadiu není Ústavní soud v rámci své Ústavou a zákonem o Ústavním soudu stanovené pravomoci, jíž musí pečlivě dbát, povolán k námitkám předestřeným stěžovatelkou v ústavní stížnosti vyvozovat žádné závěry.
8. Pro úplnost je též vhodné uvést, že stěžovatelka se v ústavní stížnosti nedovolává postupu podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, přičemž ani Ústavní soud výjimečné okolnosti odůvodňující prolomení zásady subsidiarity ústavní stížnosti podle uvedeného ustanovení v posuzované věci neshledal. Nejde ani o situaci, v níž by napadené rozhodnutí uzavíralo určitou část řízení, jelikož se věc vrátila soudu prvního stupně k novému projednání, ve kterém může opětovně využít všech svých procesních práv, včetně uplatnění opravných prostředků. Svá práva pak může bránit rovněž podáním nové ústavní stížnosti.
9. Aniž by Ústavní soud jakkoli předjímal výsledek dalšího řízení, konstatuje, že v budoucnu se námitkami stěžovatelky může zabývat, to však pouze za takové procesní situace, za které bude možno ústavní stížnost považovat za přípustnou, a budou-li splněny zbývající procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.
10. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. srpna 2025
Josef Fiala v. r. soudce zpravodaj