Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ALUTEX, spol. s r.o., sídlem Janovská 4475/7a, Jablonec nad Nisou, zastoupené JUDr. Michalem Filipínským, advokátem, sídlem Vinohradská 396/18, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2023 sp. zn. 22 Cdo 336/2023-405, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 30. srpna 2022 č. j. 60 Co 103/2022-363 a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 22. února 2022 č. j. 18 C 179/2016-329, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Kromexim a. s. Kroměříž, sídlem Hulínská 3445/5, Kroměříž, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva vlastnit majetek zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou proti vedlejší účastnici domáhala, aby se jí jako vlastnici pozemku parc. č. 3491/4 v katastrálním území Kroměříž (ve stejném katastrálním území se nacházejí i další v tomto usnesení uvedené pozemky) a jejím právním nástupcům v držení tohoto pozemku jako statku panujícího povolila služebnost průchodu a jízdy všemi vozidly jako cesty nezbytné po účelové komunikaci na pozemcích vedlejší účastnice parc. č. 3514/60 a 3514/62 vůči každému majiteli těchto pozemků jako statku služebného. Podle stěžovatelky by zřízení nezbytné cesty umožnilo příjezd nákladních vozidel z veřejné komunikace na pozemky vedlejší účastnice za účelem doplnění nádrže na lehký technický olej pro elektrocentrálu, která je umístěna na pozemku parc. č. 3491/4 a slouží provozu objektu výroby slévárny a obráběcí dílny, nacházejícímu se na sousedním pozemku parc. č. st. 6266. Nádrž i elektrocentrála zajišťují dodávky elektrické energie a vytápění objektu výroby. Případná výměna elektrocentrály, k níž musela stěžovatelka v minulosti dvakrát přistoupit, je uskutečňována jeřábem přes budovu na pozemku parc. č. st. 6266. Původně měla stěžovatelka dodávku elektrické energie a plynu do objektu výroby zajištěnu na základě smlouvy uzavřené s vedlejší účastnicí, spolupráce však byla ukončena ke dni 31. 12. 2015. Zřízení nezbytné cesty mělo také umožnit parkování jednoho vozidla na pozemku parc. č. 3491/4 a přijímání obchodních partnerů do objektu výroby k převozu polotovarů.
3. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") byla žaloba zamítnuta. Tento rozsudek byl následně ve výroku ve věci samé potvrzen napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud").
4. Podle krajského soudu nebyly splněny zákonné podmínky pro povolení služebnosti nezbytné cesty podle § 1029 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve prospěch pozemku parc. č. 3491/4. Parkování jednoho vozidla nebylo nutné k řádnému a obvyklému užívání pozemku. Usnadnění doplnění nádrže na lehký technický olej tím, že nákladní vozidla budou moci z veřejné komunikace přijíždět až k ní, a usnadnění případné výměny elektrocentrály by znamenalo pohodlnější spojení s jejím pozemkem, tento účel však podle § 1032 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku nepostačuje k povolení nezbytné cesty. Nezbytnou cestu nelze podle § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku povolit ani v případě, že si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně způsobil ten, kdo o nezbytnou cestu žádá. Hrubá nedbalost stěžovatelky byla shledána v tom, že umístila nádrž na lehký technický olej na pozemku parc. č. 3491/4 bez toho, aby měla na něj zajištěn příjezd, a bezdůvodně se jako vlastník tohoto pozemku spoléhala na to, že si příjezd vynutí nebo vyjedná. Krajský soud dospěl k závěru, že k řádnému využití pozemku parc. č. 3491/4 postačuje stávající spojení s veřejnou cestou, které je zajištěno pěším průchodem přes objekt výroby na pozemku parc. č. st. 6266.
5. Proti napadenému rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost měla být dána podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka v dovolání uvedla, že krajský soud se měl při svém právním posouzení věci odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterou ale v dovolání blíže nekonkretizovala. Její argumentace se týkala důvodů, pro které jí měla být povolena služebnost nezbytné cesty. Žádostí o její povolení stěžovatelka neusilovala o pohodlnější spojení, nýbrž o zajištění přístupu k jejímu pozemku při opravě a výměně agregátu nebo nádrže za situace, kdy je nemohla umístit na jiném jí vlastněném pozemku. Krajský soud měl podle stěžovatelky rozhodnout v rozporu s § 1021, 1029 a § 1032 odst. 1 občanského zákoníku.
6. Dovolání stěžovatelky bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto z důvodu vad, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení. Nejvyšší soud poukázal na povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 1 až 3 občanského soudního řádu, zahrnující povinnost dovolatele řádně vymezit dovolací důvod, jakož i uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení této otázky se má dovolací soud podle dovolatele odchýlit. Musí jít o právní otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu již vyřešena byla, a dovolatel se domáhá jejího přehodnocení. Nepostačuje jeho tvrzení, že posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a věc má být posouzena jinak.
7. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelka neformulovala žádnou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí krajského soudu mělo být založeno. Neodkázala ani na žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, od něhož se měl krajský soud odchýlit. Obsahem dovolání byla pouhá polemika s posouzením věci krajským soudem, které mělo být podle názoru stěžovatelky jiné. Stěžovatelka proto nevymezila v dovolání řádně, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, obdobně jako v dovolání, tvrdí, že v posuzované věci byly dány důvody pro povolení služebnosti nezbytné cesty. Účelem její žádosti nebylo pohodlnější spojení, ale zajištění přístupu pro případ opravy a výměny agregátu nebo nádrže. Vstup na sousední pozemek stěžovatelce nezaručuje § 1021 občanského zákoníku, který se týká údržby pozemků, případně staveb, a nikoli oprav a údržby movitých věcí, které jsou na sousedním pozemku. Stěžovatelka poukazuje i na nález ze dne 12. 1. 2022 sp. zn. II. ÚS 1587/20 (všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), podle něhož nabytí nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou nelze v České republice s ohledem na historický vývoj právní úpravy pozemkového vlastnictví považovat za projev hrubé nedbalosti. Měla-li stěžovatelka zajištěn přístup a dodávky energií smluvně od vedlejšího účastníka, pak jejich vypovězení bylo možno hodnotit jako zneužití práva. Stěžovatelka zastává názor, že obecné soudy při rozhodování v její věci postupovaly v rozporu s § 1021, 1029 a § 1032 odst. 1 občanského zákoníku.
9. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Byla podána oprávněnou navrhovatelkou. V části, ve které směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, je přípustná (stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla podána včas. Stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
10. Jde-li o posouzení přípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu, dovolání bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro vady, a tudíž je na ně třeba pro účely tohoto posouzení hledět, jako by nebylo podáno. Pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti je rozhodné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoli. Bylo-li dovolání odmítnuto z důvodu, že nebylo pro vady věcně "projednatelné", Nejvyšší soud neměl žádný prostor k tomu, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". Stěžovatelka tak u napadených rozsudků krajského soudu a okresního soudu nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva, v důsledku čehož je její ústavní stížnost v této části podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 ; souhrnně stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), zejména výrok II a body 59 a násl.].
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, rozhoduje-li o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Stěžovatelka navrhuje zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání, uplatňuje však vůči němu výlučně námitky týkající se věcného posouzení žaloby soudy nižších stupňů. Nijak nezpochybňuje závěry Nejvyššího soudu, že její dovolání nemělo zákonem stanovené náležitosti, tedy že v něm nebylo uvedeno, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu). Ústavní soud se seznámil s obsahem jejího dovolání a v posouzení jeho náležitostí Nejvyšším soudem neshledal žádné pochybení.
Pokud dovolání stěžovatelky neobsahovalo zákonem stanovené náležitosti a tato vada nebyla odstraněna v průběhu trvání lhůty k podání dovolání (§ 241b odst. 3 věta první téhož zákona), pak v odmítnutí takového dovolání pro vady nelze spatřovat porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména výrok I a body 25 a násl. odůvodnění). Tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15.
9. 2016 ve věci Trevisanato proti Itálii, stížnost č. 32610/07).
13. Námitkami stěžovatelky vůči věcnému posouzení její žaloby soudy nižších stupňů se Ústavní soud nemohl zabývat. Přezkumu napadených rozsudků krajského soudu a okresního soudu brání, že v této části je ústavní stížnost nepřípustná.
14. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základního práva stěžovatelky (viz výše bod 1), ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl v části, v níž je přípustná, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbylé části podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona pro její nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. července 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu