Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele MUDr. J. K., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Bönischem, Ječná 29a, Brno proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 3. 2007, č.j. 22 Cdo 1248/2007-82, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2005, č.j. 19 Co 63/2005-66 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2005, č.j. 53 C 375/2002-53, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Právní argumentace stěžovatele směřuje především proti napadeným usnesením Krajského a Městského soudu v Brně. Stěžovatel je toho názoru, že zpětvzetí návrhu na vypořádání zaniklého majetkového společenství bývalých manželů učiněné jen jedním z účastníků řízení nemůže vést bez souhlasu druhého účastníka k zastavení řízení, a to ani v případě že ke zpětvzetí došlo dříve, než začalo jednání. Důvodem je pak především ta skutečnost, že jak navrhovatel, tak i odpůrce mají v daném soudním řízení postavení iudicium duplex. Usnesení Nejvyššího soudu ČR považuje stěžovatel za příliš formalistické.
Dle náhledu stěžovatele došlo postupem obecných soudů k zásahu do jeho základních práv, jež jsou mu garantována čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stejně tak mělo dojít k zásahu do práv stěžovatele zajištěných čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Předně musí Ústavní soud konstatovat, že není další soudní instancí a jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod.
Pro hodnocení celého případu považuje Ústavní soud za podstatné zhodnocení ústavnosti napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, neboť od tohoto se odvíjí hodnocení usnesení Krajského a Městského soudu v Brně.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 , Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo.
Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR je zřejmé, že podané dovolání bylo v předmětné věci odmítnuto pro nepřípustnost. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení § 236 k možnosti využití dovolání uvádí, že jím lze napadnout jen pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání, jakožto mimořádný opravný prostředek, lze tak využít jen v některých případech a účastníci řízení musí před podáním tohoto opravného prostředku zvážit, zda jsou naplněny zákonné předpoklady pro jeho podání.
Nejvyšší soud se v odůvodnění svého usnesení zabýval naplněním dovolacích důvodů dle ustanovení § 238, § 238a a § 239, přičemž dospěl k závěru, že tato ustanovení nedopadají na dotčený případ. Samostatně se pak věnoval dovolacímu důvodu dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), v jehož aplikaci mu bránila ta skutečnost, že usnesení o zastavení řízení není rozhodnutím ve věci samé. Navíc již z poučení, které se stěžovateli dostalo ze strany Krajského soudu v Brně, je zřejmé, že dovolání v dané věci není přípustné.
Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR je zřejmé, že se jmenovaný soud řádně vypořádal s důvody, pro něž nelze dovolání v dané věci připustit. Podal-li stěžovatel nepřípustné dovolání, je třeba lhůtu pro podání ústavní stížnosti vázat v souladu s ustanovením § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu k doručení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2005, č.j. 19 Co 63/2005-66. Vzhledem ke skutečnosti, že předmětná ústavní stížnost byla podána až dne 21. 6. 2007, nelze lhůtu pro podání ústavní stížnosti ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2005, č.j. 19 Co 63/2005-66, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2005, č.j. 53 C 375/2002-53, považovat za zachovanou. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tak byla zachována pouze ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jemuž však nelze k namítanému porušení čl. 36 a čl. 38 Listiny ničeho vytknout.
Ústavnímu soudu tak nezbylo, než aby předmětný návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 3. 2007, č.j. 22 Cdo 1248/2007-82, pro zjevnou neopodstatněnost [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2005, č.j. 19 Co 63/2005-66, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2005, č.j. 53 C 375/2002-53, pro opožděnost [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. října 2007
Miloslav Výborný předseda senátu