Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Alfred Paolo Prinz von und zu Liechtenstein, b) Lukas Wolfgang Prinz von und zu Liechtenstein, c) Livia Margherita Turner Prinzessin von und zu Liechtenstein, d) Emanuel Friedrich Prinz von und zu Liechtenstein, e) Ulrich Constantin Prinz von und zu Liechtenstein a f) Charles-Louis de Roys de Ledignan Saint Michel, zastoupených Dr. Erwinem Hanslikem, MRICS, advokátem, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
března 2023 č. j. 22 Cdo 1824/2022-563, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. ledna 2022 č. j. 5 Co 1104/2021-455 a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 28. května 2021 č. j. 6 C 413/2018-387, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích, jako účastníků řízení, a 1) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, a 2) podniku Lesy České republiky, s.
p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem, sídlem Malostranské náměstí 5/28, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich základní práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a to samostatně a ve spojení s čl. 13 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále podle čl. 5 písm. a), d) zejména alinea v) a vi) Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace (dále jen "Mezinárodní úmluva"), právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny, na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy, a to samostatně a ve spojení s čl. 13 a 14 Úmluvy, práva nebýt diskriminován podle čl. 3 Listiny, čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 6, 8 a 13 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, dále podle čl. 2 písm. a) a c), čl. 5 písm. a), d) zejména alinea v) a vi) Mezinárodní úmluvy a na účinný opravný prostředek a na odčinění a náhradu škody způsobené porušením zákazu diskriminace ve smyslu čl. 6 Mezinárodní úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Stěžovatelé uvádějí, že jejich právní předchůdkyni Ludmile Prinzessin von und zu Liechtenstein, rozené Lobkowitz, stát v roce 1948 neoprávněně a bez náhrady uzmul pozemky v k. ú. Holušice u Mužetic. Podle stěžovatelů se ale stát nikdy nemohl stát jejich vlastníkem. U obecných soudů se proto stěžovatelé domáhali vyklizení těchto nemovitostí, specifikovaných v žalobě, a částky 100 000 Kč jako náhrady škody vzniklé nesprávnou a nehospodárnou správou, in eventum 100 000 Kč jako náhrady za tyto nevydané nemovitosti a užitek z nich. Současně se stěžovatelé domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky pozemků, in eventum požadovali náhradu 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení stanovenou podle zákona č. 329/1920 Sb., o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový (zákon náhradový).
3. Okresní soud ve Strakonicích žalobu stěžovatelů zamítl (výroky I a II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil toto rozhodnutí ve výrocích I a II (výrok I) a zrušil ve výroku III o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II). Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
4. Obecné soudy dospěly k závěru, že právní předchůdkyni stěžovatelů byly nemovitosti odebrány podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, v srpnu 1948. Nemovitosti tedy přešly do vlastnictví státu v období, kterého se týkají restituční předpisy. Podle judikatury Ústavního soudu, mimo jiné ze stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb., dále též jen "stanovisko pléna"), se tak stěžovatelé měli svých nároků domáhat cestou restitučních předpisů. Ty není možné obcházet využíváním obecných občanskoprávních institutů, jako je žaloba na vyklizení.
5. Stěžovatelé namítají, že stát ke sporným nemovitostem nemohl nabýt vlastnické právo a že právní předchůdkyni stěžovatelů vždy zůstalo zachováno tzv. holé vlastnictví. Stát dovozuje své vlastnické právo k nemovitostem až na základě zneužití restitučních předpisů. Dále stěžovatelé argumentují, že k vyvlastnění daných nemovitostí došlo bez náhrady a že tato náhrada je jim nyní upírána s odkazem na restituční předpisy, čímž vůči nim vzniká nová křivda. Odepření náhrady má navíc diskriminační povahu, neboť Česká republika odmítá jednat s Lichtenštejnským knížectvím a uzavřít s ním mezinárodní smlouvu o náhradách tak jako s jinými státy. Stěžovatelé mají za to, že na jejich věc nelze uplatnit závěry výše zmíněného stanoviska, že jim obecné soudy neumožnily zpochybnit jeho použitelnost a předložit tvrzení a důkazy, že stát nenabyl vlastnické právo k nemovitostem, a že obecné soudy svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Shledal, že ty jsou splněny pouze částečně.
7. Ústavní stížnost v části směřující proti výroku II rozsudku krajského soudu a výroku III rozsudku okresního soudu představuje návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Krajský soud totiž výrokem II toliko zrušil výrok III rozsudku okresního soudu o náhradě nákladů řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatelé tedy mají, pokud jde o otázku náhrady nákladů řízení, procesní prostor uplatnit své námitky před obecnými soudy.
8. Ústavní soud dále dospěl k závěru, že ve zbytku byla ústavní stížnost podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud vyzval Nejvyšší soud, krajský soud, okresní soud a vedlejší účastníky k vyjádření se k ústavní stížnosti. Krajský soud a okresní soud ve svých vyjádřeních toliko odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud nevyužil možnosti se k ústavní stížnosti vyjádřit.
10. Vedlejší účastníci 1) a 2) navrhli, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Obecné soudy se podle nich s argumentací stěžovatelů dostatečně vypořádaly. Stěžovatelé se svou žalobou snažili obejít restituční zákonodárství, a jejich žalobě tak v souladu s judikaturou Ústavního soudu nemohlo být vyhověno.
11. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků stěžovatelům na vědomí a k případné replice. Stěžovatelé v replice setrvali na své argumentaci. Zdůraznili, že stát neprokázal nabytí sporných nemovitostí, že vlastnické právo k nim odvozuje na základě výkladu zneužívajícího restituční předpisy. Uvedli, že se nesnaží obcházet restituční předpisy a judikaturu Ústavního soudu, podle jejich přesvědčení se totiž na posuzovaný případ nevztahují.
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto nepřezkoumává běžnou zákonnost a správnost napadených soudních rozhodnutí či řízení, které jejich vydání předcházelo, ale posuzuje výhradně to, zda došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů zaručených jim ústavním pořádkem [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Takové pochybení však Ústavní soud neshledal.
13. Věc stěžovatelů závisí na řešení otázek, jimiž se plénum zabývalo již ve stanovisku ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.) a znovu v nedávné době v nálezu ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 10/24
. V posuzovaném případě neshledal Ústavní soud žádný důvod se od tam učiněných závěrů odchylovat, a proto na ně odkazuje.
14. Ústavní soud zejména zdůrazňuje závěry stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, jak byly shrnuty v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/24
, , že "postupy a lhůty upravené restitučními předpisy nelze obcházet cestou obecných civilních žalob [...]. To platí ve vztahu k věcem, které přešly na stát, a to i v důsledku převzetí bez právního důvodu, v období rozhodném pro uplatnění nároku na vydání majetku podle restitučních předpisů, nebo ještě před ním" (bod 57 a násl. nálezu). Totéž platí i tehdy, je-li nynějším vlastníkem věcí stát (bod 61 nálezu).
15. Tyto závěry se plně uplatní i ve věci stěžovatelů. Jejich žaloba se sice týká nemovitostí odebraných na základě zákona č. 142/1947 Sb., avšak závěry citovaného stanoviska pléna a nálezu se vztahují i na tyto případy (viz již usnesení ze dne 22. 1. 2008 sp. zn. I. ÚS 3262/07
, ze dne 8. 9. 2009
sp. zn. II. ÚS 2964/08
, či ze dne 19. 11. 2015
sp. zn. I. ÚS 1911/13
, body 21 a 22; srov. obdobně nález sp. zn. III. ÚS 361/21
ze dne 30. 11. 2021, bod 40 a násl. a tam citovaná rozhodnutí). Jelikož žaloba stěžovatelů, jak uvedly již obecné soudy, fakticky obcházela restituční předpisy, nemohlo jí být vyhověno.
16. Dovolávají-li se stěžovatelé Listiny, Úmluvy a dalších mezinárodních smluv, přehlížejí, že k odnětí nemovitostí došlo již v roce 1948, podle závěrů obecných soudů v srpnu tohoto roku. Odnětí nelze hodnotit z hlediska současných právních standardů, neboť k němu došlo před účinností Listiny i mezinárodních smluv, jichž se stěžovatelé dovolávají, a ty se proto na odnětí nemohou vztahovat (srov. obdobně nález sp. zn. Pl. ÚS 10/24, body 69-72).
17. Ústavní soud neshledal ani namítané porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatelé nebyli nijak zkráceni v možnosti uplatnit před soudem I. stupně, odvolacím soudem i dovolacím soudem své argumenty týkající se vlastnictví sporných nemovitostí, jakož i argumenty zpochybňující použitelnost dosavadní judikatury. V tom, že se obecné soudy neztotožnily s jejich argumentací, nelze spatřovat porušení základních práv stěžovatelů. Stejně tak se obecné soudy dostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatelů. Ve zbytku Ústavní soud odkazuje na již citované stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 a nález sp. zn. Pl. ÚS 10/24
.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost v části směřující proti výroku II rozsudku krajského soudu a výroku III rozsudku okresního soudu jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ve zbytku jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. června 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu