Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, ve věci stěžovatele Občané za ochranu kvality bydlení v Brně-Kníničkách, Rozdrojovicích a Jinačovicích, občanské sdružení, U Luhu 23, Brno, právně zastoupeného advokátem Mgr. Martinem Šípem, Převrátilská 330, Tábor, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2011 sp. zn. 2 Ans 10/2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Namítá-li stěžovatel, že měl být vyrozuměn o tom, jakým způsobem se domáhat svých práv, lze zcela odkázat na ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, z něhož se podává, že stěžovateli byl již jeho právní názor předestřen v rozsudku sp. zn. 4 Ans 4/2009. Za tohoto stavu věci nelze mít dle náhledu Ústavního soudu závěry, k nimž dospěl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku, za překvapivé. Jmenovaný soud se v odůvodnění svého rozsudku návrhem stěžovatele řádně zabýval a stejně tak své závěry řádně odůvodnil.
Dokonce sám stěžovatel připouští, že výklad Nejvyššího správního soudu, uvedený v odůvodnění napadeného rozhodnutí je možný, byť je přesvědčen, že nebyla plně akceptována kritéria efektivnosti a hospodárnosti soudního řízení. Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky upravovat řízení, která proběhla před obecnými soudy a dohledávat jakákoliv pochybení či nezákonnosti napadených rozhodnutí, neboť ne každé porušení právního předpisu představuje zásah do základních práv a svobod.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatel namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 , Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ze strany soudu tak nedošlo.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal tvrzené porušení základních práv stěžovatele, nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. srpna 2012
Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu