Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti Karla Mališe, zastoupeného JUDr. et Ing. Petrem Petržílkem, advokátem se sídlem v Úvalech, Dvořákova 1624, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2019, č. j. 23 Cdo 88/2019-332, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 7. 2018, č. j. 7 Cmo 89/2018-296, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 10. 2017, č. j. 4 Cm 41/2013-250, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, a dále obchodní korporace PEDIAGASTRO s. r. o. se sídlem v Ostravě, 28. října 1480/139, jako vedlejší účastnice řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
V řízení před obecnými soudy, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení 100 300 Kč, kterou se domáhal proti vedlejší účastnici plnění ceny sjednané ústní smlouvou o dílo spočívající v dodávce a montáži oken. Krajský soud v Ostravě (dále jen "nalézací soud") překvalifikoval žalobu, neboť uzavření smlouvy o dílo nebylo v řízení prokázáno. Dále proto vedl dokazování k případnému nároku na vydání bezdůvodného obohacení; dospěl však k závěru, že stěžovatel ke své aktivní legitimaci neunesl břemeno tvrzení ani důkazu; Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") jeho rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení důvodu jeho přípustnosti.
Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu § 75 téhož zákona.
Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení důvodu přípustnosti. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.). V něm přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výkladem § 75 zákona o Ústavním soudu zároveň Ústavní soud dovodil, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.
Ústavní stížnost je tak přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí. V části směřující proti rozhodnutím odvolacího a nalézacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná. Námitky vznášené vůči postupu těchto soudů tak Ústavní soud nebere v potaz a soustředí se pouze na výtky směřované vůči postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Proti usnesení Nejvyššího soudu brojí stěžovatel tvrzením, že je formalistické a porušuje právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel podle svého přesvědčení v podaném dovolání jasně vymezil, které otázky mají být dovolacím soudem posouzeny, dále vymezil, jak se s nimi vypořádal vrchní soud, a jasně uvedl, v čem spatřuje nesprávnost jeho posouzení a jak otázky měly být posouzeny správně - tím dostatečně vymezil předpoklady přípustnosti dovolání. V ústavní stížnosti ovšem stěžovatel nijak nespecifikuje, jaké právní otázky v dovolání vlastně formuloval a který z možných důvodů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. měl být jeho podáním naplněn.
Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Ústavní soud přezkoumal obsah dovolání a usnesení Nejvyššího soudu považuje za logicky odůvodněné a přesvědčivé, odpovídající obsahu dovolání stěžovatele. Nejvyšší soud správně uvedl, že stěžovatel ve svém podání neformuloval žádnou konkrétní právní otázku, jež by měla být dovolacím soudem posouzena jinak a od níž by se měl dovolací soud odchýlit navzdory své dosavadní praxi. Jiný názor stěžovatele na právní závěry odvolacího soudu nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Zbývá dodat, že totéž platí i pro řízení o ústavní stížnosti - právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny neznamená právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
Jak již bylo naznačeno výše, v citovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 byl přijat navazující závěr, podle kterého nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. S odkazem na tento závěr nelze ve vztahu k napadeným rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu než odmítnout ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť stěžovatel nesplnil podmínku řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. června 2019
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu