Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky nadace FÜRST VON LIECHTENSTEIN STIFTUNG a stěžovatele S. D. Fürst Hans Adam II von und zu Liechtenstein, zastoupených Dr. iur. Erwinem Hanslikem, MRICS, advokátem, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2024 č. j. 22 Cdo 2407/2023-563, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. března 2023 č. j. 11 Co 207/2022-453 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 7. dubna 2022 č. j. 17 C 160/2021-382, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále, jako účastníků řízení, a státního podniku Vojenské lesy a statky ČR, s. p., sídlem Pod Juliskou 1621/5, Praha 6 - Dejvice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelé ústavní stížností požadují zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že obecné soudy porušily celou řadu jejich práv zaručených ústavním pořádkem. Konkrétně jde o práva zakotvená v čl. 3, čl. 10, čl. 11, čl. 24, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, čl. 8, čl. 13, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a v čl. 2 písm. a) a c) a čl. 5 písm. a), d) Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí plyne, že stěžovatelka je univerzálním právním nástupcem (dědicem) Františka Josefa II. (dále jen "zůstavitel"), stěžovatel je hlavou Lichtenštejnského knížectví a má požívací práva odvozená od vlastnictví stěžovatelky. Po druhé světové válce československý stát zkonfiskoval majetek zůstavitele na základě dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen "dekret presidenta"). Zůstavitel tak přišel o rozsáhlý majetek, jehož součástí jsou taktéž nyní sporné pozemky na Bruntálsku.
3. Stěžovatelé nyní usilují o vydání sporných pozemků, případně určení vlastnického práva k nim nebo náhrady za ně. Okresní soud v Bruntále jejich žalobu rozsudkem zamítl, Krajský soud v Ostravě tento rozsudek potvrdil a Nejvyšší soud dovolání odmítl. Soudy vyšly z toho, že události, akty a činnosti státu, které nastaly před 25. 2. 1948, nelze zpětně přezkoumávat, a proto nelze případné křivdy ani napravit. Obecné soudy to podpořily četnými odkazy na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493). Konfiskace nastala přímo na základě zákona (dekretu presidenta), nikoli na základě (deklaratorního) správního rozhodnutí.
4. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelé uplatňují mnoho argumentů, které se prolínají a zčásti opakují. Podle stěžovatelů obecné soudy porušily právo stěžovatelů na přístup k soudu s plnou jurisdikcí, neboť stěžovatelé nemohli zpochybnit konfiskaci sporných pozemků. Obecné soudy taktéž porušily zásadu kontradiktornosti řízení, povinnost odůvodnit rozhodnutí a právo na zákonného soudce. Správní akty vydané při konfiskaci jsou nicotné. Obecné soudy porušily právo stěžovatelů vlastnit majetek. Bezbřehé rozšiřování konfiskačních aktů je nepřípustné a zápis státu v katastru nemovitostí odporuje skutečnému stavu. Obecné soudy porušily právo stěžovatele na ochranu soukromí a rodinného života, neboť na něj hledí jako na Němce.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpali též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
6. Ústavní soud nedávno řešil právně obdobnou věc stejných stěžovatelů, a to v nálezu ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 10/24
. Nyní stěžovatelé předkládají totožné argumenty, navíc pak jen dvě dílčí námitky (viz níže). Ústavní soud proto nebude obsáhle reagovat na argumenty, které již obsáhle vypořádal v nálezu. S argumentem o odepření přístupu k soudu s plnou jurisdikcí se Ústavní soud vypořádal v bodech 44 až 48 nálezu. Není možné, aby stěžovatelé podmínky dané restitučními zákony obcházeli civilními žalobami na určení vlastnictví (podobně již stanovisko Pl. ÚS-st. 21/05). Na argument o nicotnosti správních aktů vydaných při konfiskaci se stěžovatelům dostalo odpovědi v bodech 49 až 55 nálezu Pl. ÚS 10/24
. To, že zůstavitel byl hlavou státu, ještě neznamená, že se na jeho majetek nacházející v Československu nemohl vztahovat československý právní řád. Argument absolutní imunitou je proto mimoběžný (body 52 až 54). Porušení práva na kontradiktornost, na odůvodnění soudních rozhodnutí, na zákonného soudce apod. vyvrátil Ústavní soud v bodech 63 až 67 nálezu. K označení zůstavitele jako Němce a dopadům na právo na soukromí a rodinný život stěžovatele se Ústavní soud vyslovil v bodech 78 až 82 nálezu. S argumentací o porušení práva vlastnit majetek se Ústavní soud důkladně vypořádal v bodech 68 až 77 nálezu Pl. ÚS 10/24
.
7. Stěžovatelé nově (oproti věci řešené nálezem Pl. ÚS 10/24) argumentují, že soudkyně senátu Nejvyššího soudu byla podjatá, protože předtím rozhodovala jako soudkyně Krajského soudu v Praze v jiných, právně shodných věcech stěžovatelů. Ústavní soud nesouhlasí. To, že se soudce dříve na nižším stupni soudní soustavy podílel na rozhodování v právně obdobné věci, jej bez dalšího nečiní podjatým. Klíčové je, že nešlo o stejnou věc (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 4. 2011 Moczulski proti Polsku, č. 49974/08, § 46, a ze dne 26. 4. 2011 Steulet proti Švýcarsku, č. 31351/06, § 40 až 42).
8. Druhá nová námitka kritizuje, že Nejvyšší soud odůvodnil usnesení jen odkazy na vlastní judikaturu. Stěžovatelé se v prvé řadě mýlí, pokud tvrdí, že soudy musí na jejich košatou argumentaci reagovat stejně košatě.
Odůvodnění rozhodnutí o nepřípustnosti opravného prostředku obecně nevyžaduje podrobné odůvodnění (v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva obecně rozsudek velkého senátu ze dne 21. 1. 1999 García Ruiz proti Španělsku, č. 30544/96, § 26, konkrétně pak rozsudky ze dne 2. 10. 2014 Hansen proti Norsku, č. 15319/09, § 74, a ze dne 7. 2. 2023 Paun Jovanović proti Srbsku, č. 41394/15, § 109). Jestliže se projednávaná věc týkala stejných právních otázek, není třeba, aby Nejvyšší soud znovu opakoval argumenty, které stěžovatelé beztak dobře znají. Postačí, pokud odkáže na svá předchozí rozhodnutí [více k tomu např. stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 41]. Stejně konec konců postupuje Ústavní soud též v tomto usnesení.
9. Ústavní soud nezjistil žádné porušení základních práv stěžovatelů. Ústavní stížnost je proto návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu