Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 23. února 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Kokrhánka, t. č. ve vazbě ve Vazební věznici Brno, právně zastoupeného JUDr. Janem Vokálem, advokátem, se sídlem v Brně, Bratislavská 12, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2015 č. j. 9 To 390/2015-21, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a za účasti Městského soudu v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 21. října 2015 č. j. 70 Nt 3633/2015-11 rozhodl Městský soud v Brně podle § 68 odst. 1 trestního řádu o vzetí obviněného do vazby a to z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Zároveň rozhodl podle § 73a odst. 2 písm. d) trestního řádu, že nabídku peněžité záruky nepřijímá.
O stížnosti obviněného proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. listopadu 2015 č. j. 9 To 390/2015-21 tak, že stížnost obviněného podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního zamítl jako nedůvodnou.
Důvody útěkové vazby nebyly podle stěžovatele naplněny. Přestože má stěžovatel trvalý pobyt ve Velké Británii, zdržuje se a hodlá se zdržovat dlouhodobě na území ČR, přihlásil obě své děti k základní školní docházce do školy na území ČR, s orgány veřejné moci spolupracuje a nevyhýbá se jim. Ani vazba předstižná není podle stěžovatele opodstatněná. Nelze prý souhlasit se závěrem obecných soudů, že konflikty mezi stěžovatelem a poškozenou mají dlouhodobý a trvalý ráz, a proto jsou na místě obavy, že by stěžovatel mohl trestnou činnost opakovat. Přestože poškozená učinila již řadu podání směřovaných proti němu, včetně trestního oznámení pro znásilnění, nebyl nikdy uznán vinným ani ze spáchání pouhého přestupku. Velká část incidentů, na něž poškozená poukazovala, se navíc měla odehrát v době, kdy pobýval v zahraničí, a logicky tedy nemohl tyto incidenty vyvolat.
Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, jakým způsobem se stížnostní soud vypořádal s jeho stížností proti rozhodnutí prvostupňového soudu. Podle něj se totiž ve svém rozhodnutí nezabýval řadou argumentů týkajících se neopodstatněnosti předmětného trestního řízení, ale i nedůvodnosti jeho vazebního stíhání.
Městský soud v Brně vyjádřením ze dne 1. února 2016 pouze stručně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil nutnost rozhodnout o vazbě i v situaci, kdy objektivně vzato existují především předpoklady, podezření a obavy, což vyplývá i ze znění § 67 trestního řádu. Krajský soud v Brně se k výzvě Ústavního soudu nevyjádřil. Jelikož vyjádření městského soudu neobsahovalo žádné nové skutečnosti, které by stěžovateli nebyly známy z předchozího řízení, Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat je stěžovateli k replice.
Ústavní soud je ve smyslu článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není proto oprávněn zasahovat do jejich činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. V souladu se zásadou minimalizace zásahu do činnosti státních orgánů Ústavní soud opakovaně konstatoval, že je třeba považovat jeho ingerenci do činnosti orgánů veřejné moci rozhodujících v rámci přípravného řízení, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nežádoucí, ba nepřípustnou. Tato kasační ingerence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, jestliže se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (viz např. nález ze dne 28. března 2007
sp. zn. II. ÚS 336/06
, usnesení ze dne 30. května 2013
sp. zn. III. ÚS 1549/13
; všechna rozhodnutí dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz).
Ve své judikatuře se Ústavní soud již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného (např. usnesení ze dne 24. února 2004
sp. zn. I. ÚS 40/04
, nález ze dne 20. dubna 2010
sp. zn. Pl. ÚS 6/10
). Obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazbu je třeba považovat za výjimečné opatření vedoucí k omezení osobní svobody, které nastupuje tehdy, není-li možné jejího účelu dosáhnout jiným šetrnějším způsobem. Trvání vazby je odůvodněno, jen když konkrétní okolnosti ukazují na skutečnou existenci veřejného zájmu, který navzdory presumpci neviny převažuje nad požadavkem respektování osobní svobody (Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, ORAC, 1. vydání 2002, str. 180).
Posouzení nezbytnosti uvalení vazby i jejího dalšího trvání je zcela v rukou obecných soudů. Jejich úkolem je náležitě zhodnotit, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. V tomto smyslu musejí obecné soudy zkoumat jednak existenci tzv. důvodného podezření, že zadržená osoba spáchala trestný čin, jak je stanoveno v dovětku § 67 trestního řádu, a zároveň také naplnění jednoho či vícero vazebních důvodů uvedených pod písm. a), b) a c) citovaného ustanovení. Každé rozhodování o vazbě je přitom vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. usnesení ze dne 21. listopadu 2007
sp. zn. I. ÚS 2705/07
).
Ústavní soud již dříve konstatoval, že při zkoumání, zda byla naplněna podmínka důvodného podezření ze spáchání trestného činu obviněným, musí obecné soudy vycházet z konkrétních skutečností odůvodňujících trestní stíhání obviněného. Zásadně je třeba hodnotit všechny zjištěné skutečnosti, které mohou mít význam pro rozhodnutí o vzetí do vazby nebo o jejím prodloužení. Smyslem vazebního řízení přitom není provádět dokazování v rozsahu, v jakém se uskutečňuje v hlavním líčení. Ve vazebním řízení totiž obecné soudy zásadně vinu obviněného neposuzují, nýbrž zkoumají pouze existenci tzv. důvodného podezření jako jednu z podmínek vzetí obviněného do vazby (viz např. usnesení ze dne 1. října 2015
sp. zn. III. ÚS 1837/15
).
Jak vyplývá z rozhodnutí Krajského soudu v Brně, v projednávaném případě bylo důvodné podezření ze spáchání stíhané trestné činnosti stěžovatelem doloženo nejen výpovědí poškozené, ale také dalšími důkazy, včetně záznamů o telekomunikačním provozu, mapujících pohyb obviněného v inkriminované době. Jde-li o věrohodnost poškozené, kterou stěžovatel opakovaně zpochybňuje, soud prvního stupně se touto otázkou ve svém rozhodnutí řádně zabýval, přičemž dospěl k závěru, že jednoznačně bude moci být zodpovězena až po provedeném dokazování před soudem po případném podání obžaloby. Důvodné podezření ze spáchání shora uvedených trestných činů stěžovatelem je za současné důkazní situace podle něj dáno, s čímž se ztotožnil i stížnostní soud. Oba soudy svůj závěr ohledně existence důvodného podezření náležitě a logicky zdůvodnily, a Ústavní soud proto nemá důvod jejich závěry rozporovat.
Náležitým způsobem také obecné soudy vysvětlily své úvahy ohledně naplnění vazebních důvodů vazby útěkové a předstižné. Při posuzování vazby útěkové především přihlédly k tomu, že stěžovatel má trvalý pobyt v Anglii, kde dlouhodobě pobýval, má zde sociální zázemí a podnikatelské aktivity; jeho výpovědi o tom, kde se vlastně zdržuje, jsou přitom podle krajského soudu velice rozporné. Jelikož je obviněný stíhán za závažný trestný čin, za nějž mu hrozí citelný trest, je podle obecných soudů dána obava, že by v případě ponechání na svobodě mohl opustit území České republiky, a to případně i se svými dětmi. K důvodům předstižné vazby soud prvního stupně zejména odkázal na dlouhodobé konflikty stěžovatele s poškozenou, které měly vyústit ve vzájemná obvinění ze spáchání přestupků či trestných činů, a přihlédl také k tomu, že stíhaný skutek měl podobu plánovaného a předem připraveného jednání za součinnosti více osob. Soud stížnostní tyto závěry pouze stručně zopakoval a potvrdil. Ani Ústavní soud neshledal v tomto ohledu prostor pro svůj kasační zásah.
Ústavní soud nepřisvědčil stěžovateli ani v námitce, že jeho základní práva byla porušena postupem stížnostního soudu, který se podle jeho tvrzení nedostatečně vypořádal s argumenty a důkazy uvedenými ve stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Přestože stížnostní soud odůvodnil své rozhodnutí skutečně velice stručně, je tento postup z pohledu Ústavního soudu aprobovatelný za situace, kdy se s námitkami obhajoby již zevrubně a přesvědčivě vypořádal soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, na něž soud stížnostní ve svých závěrech navazuje.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy řádně zdůvodnily své závěry o existenci důvodného podezření i naplnění vazebních důvodů ve vztahu k vazbě útěkové i předstižné. Stejně tak se náležitě vyjádřily k tomu, proč nepovažují za možné nahradit vazbu jiným opatřením nespojeným s omezením osobní svobody stěžovatele. Ústavní soud proto v postupu obecných soudů neshledal žádné vady, které by bylo možno kvalifikovat jako porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu