Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele I. T., zastoupeného JUDr. Alešem Vídenským, advokátem, sídlem Sokolská třída 966/22, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. února 2024 č. j. 13 Co 325/2023-210, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a M. T. a nezletilého T. T., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále jen "otec") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené ústavním pořádkem, tedy právo, které vyplývá z čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti (po odstranění vad) a její přílohy se podává, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 13. 9. 2023 č. j. 0 P 1039/2017-160 zamítl návrh otce na snížení výživného a negativně rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž zdůraznil, že jeho jediným příjmem je podpora v nezaměstnanosti a že částka 2 000 000 Kč, kterou obdržel od tchána, nebyla darem, ale šlo o kompenzaci toho, že za ni bude tchán v domě bydlet, čímž si tak bude financovat svoje bydlení. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") shledal odvolání částečně důvodným a napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu a výživné otce na nezletilého vedlejšího účastníka (dále jen "syn") snížil s účinností od 1. 1. 2024 na částku 5 500 Kč měsíčně (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok). V odůvodnění nejprve uvedl, že otec před jednáním požádal o odročení jednání s ohledem na skutečnost, že je v pracovní neschopnosti, což doložil potvrzením. Krajský soud jeho žádost posoudil jako nedůvodnou, neboť samotná pracovní neschopnost ještě neznamená, že by se nemohl k jednání dostavit, a otec ani netvrdil žádné konkrétní zdravotní obtíže, které mu v účasti u jednání brání. Dále krajský soud konstatoval správnost skutkových zjištění okresního soudu, a proto je převzal pro odvolací řízení, ovšem shledal, že po vydání napadeného rozsudku nastala taková kvalifikovaná změna poměrů, která odůvodňuje snížení výživného, a to snížení příjmu otce, k němuž došlo v důsledku neobhájení pozice starosty v obecních volbách. Při hodnocení možností a schopností otce připomenul, že nelze vycházet z jeho faktického příjmu, tj. z podpory v nezaměstnanosti, ale z příjmu potencionálního s ohledem na středoškolské vzdělání otce a jeho zkušenosti z výkonu funkce starosty a také zohlednil částku 2 000 000 Kč, kterou obdržel od tchána jako jakési předplatné bydlení v nově postaveném rodinném domě.
4. Stěžovatel na necelých dvou stranách ústavní stížnosti rekapituluje důvod jeho žaloby na snížení výživného a namítá, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho právo na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Připomíná, že před ústním jednáním, které se konalo dne 21. 2. 2024, požádal o odročení jednání s ohledem na skutečnost, že je v pracovní neschopnosti, a tvrdí, že soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí lékaře o pracovní neschopnosti. V žádosti o odročení sice svůj zdravotní stav nespecifikoval, neboť měl za to, že byl řádně posouzen lékařem. Stěžovatel dále nesouhlasí s posouzením přijetí částky 2 000 000 Kč, které podle něj odporuje logice, neboť nemůže mít příjem z toho, co fakticky nedostal, protože tato částka byla použita k budování domu a nebýt toho, že ho stavěl, tak by zřejmě tento příjem nebyl, a stěžovatel by neměl kde uspokojovat svou bytovou potřebu. K tomu se nemohl u jednání krajského soudu vyjádřit, protože se jednání konalo v jeho nepřítomnosti.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), vyjma stěžovatelovy námitky proti postupu krajského soudu při posouzení důvodnosti žádosti o odročení jednání. Jedná-li soud v nepřítomnosti účastníka, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady, jde o zmatečnostní vadu řízení ve smyslu § 229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a proto měl stěžovatel před podáním ústavní stížnosti podat žalobu pro zmatečnost.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25.
9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471).
7. Je již notorietou, že Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování ve věcech péče o dítě, včetně rozhodování o vyživovací povinnosti. Posuzování těchto věcí je především v kognici obecných soudů, které mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě, nebo změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně stanovení styku. Ústavní soud není konečným univerzálním "rozhodcem", jeho úkol spočívá pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15
(U 5/76 SbNU 957)].
8. Stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť z jeho námitek lze dovodit, že nesouhlasí s důvody, na nichž krajský soud založil napadený rozsudek, a ústavní stížnost tak považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny rozsudku ve svůj prospěch.
9. Ve stěžovatelově věci Ústavní soud neshledal v postupu a rozsudku krajského soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z výše uvedených hledisek posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a mělo by vést ke zrušení napadeného rozsudku. Před obecnými soudy bylo provedeno dostatečné dokazování a soudy se zabývaly podstatnými kritérii pro rozhodnutí o výši výživného na syna. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývají přesvědčivé důvody pro určení výše výživného, tj. zjištění majetkových poměrů rodičů (body 8.
až 15.), pro závěr o změně poměrů odůvodňující snížení výživného, pro použití potencionálního příjmu, včetně zohlednění částky přijaté od tchána (body 24. až 29.). Tím krajský soud dostál požadavkům na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu nálezu ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21 a Ústavní soud dospěl k závěru, že krajský soud rozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a objasnil, na základě jakých úvah rozhodl o vyživovací povinnosti, tj. o jejím snížení.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl, a to zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a ve zbývající části jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, protože nezjistil porušení stěžovatelových základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu