Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Janulíkové, zastoupené JUDr. Hugem Hubeným, advokátem, sídlem Běhounská 4/20, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. února 2023 č. j. 17 Co 5/2023-115 a návrhu na uložení povinnosti nahradit stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti JAPO - transport, s. r. o., sídlem Vintrovna 395/25, Popůvky, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen ,,Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a uložení povinnosti Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud") nahradit jí náklady řízení před Ústavním soudem. Stěžovatelka zároveň navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, žádá Ústavní soud o přednostní projednání ústavní stížnosti, jelikož věc, které se návrh týká, je naléhavá, a trvá na ústním jednání před Ústavním soudem.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici v řízení před Okresním soudem Brno-venkov zdržení se rušení držby a užívání osobního motorového vozidla. Soud prvního stupně žalobě vyhověl. Proti rozhodnutí podala vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před soudy obou stupňů. Důvodem byla změna skutkového stavu po vyhlášení usnesení soudu prvního stupně, neboť vedlejší účastnice poté předala osobní motorové vozidlo zpět do užívání stěžovatelky, a stěžovatelka tak není v držbě již nijak rušena. I.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozebírá institut žaloby z rušené držby a její účel. Nesouhlasí se závěrem krajského soudu ve věci samé, ani s výrokem o náhradě nákladů řízení. Stěžovatelka namítá, že krajský soud považoval splnění vykonatelného usnesení o posesorní žalobě za změnu skutkového stavu odůvodňující změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, což je nutné považovat za svévoli. Z ústavní stížnosti vyplývá, že dané závěry dovozuje stěžovatelka mj. z toho, že soud je vázán usnesením, jakmile je vyhlásil. Krajský soud navíc podle ní vytvořil stav, kdy dojde k zániku držby podle § 1009 občanského zákoníku.
4. Ve věci nákladů řízení argumentuje stěžovatelka § 146 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), podle nějž platí, že jestliže některý z účastníků zavinil zastavení řízení, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). Stěžovatelka konstatuje, že to byla vedlejší účastnice, která vrátila vozidlo až po vyhlášení usnesení soudu prvního stupně. Stěžovatelka odkazuje na ustálenou judikaturu soudů, podle níž je to žalovaný, kdo zaviní zastavení řízení plněním povinnosti po zahájení soudního řízení, zpětvzetí žaloby je vyvoláno chováním žalovaného. Krajský soud však aplikoval pouze § 142 o. s. ř.
5. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Byla podána oprávněnou navrhovatelkou, je přípustná a byla podána včas. Stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu a s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
7. Zásada minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť náhradu nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307), ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11 , ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 a další, veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy podružné, postupuje zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně. Náhrada nákladů řízení by proto mohla nabýt ústavněprávního významu pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel.
8. Stěžovatelka považuje postup odvolacího soudu spočívající ve změně rozhodnutí soudu prvního stupně za svévolný. Podle ní nemůže být důvodem takového postupu skutečnost, že vedlejší účastnice plnila na základě vykonatelného usnesení, soud měl být vázán usnesením od jeho vyhlášení. Postup krajského soudu je však zcela v souladu se zákonem a závěrům stěžovatelky tak nelze přisvědčit. Pro rozhodnutí je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154 a § 167 odst. 2 o. s. ř.). Soud v souladu s § 205a písm. f) o.
s. ř. přihlédl k tomu, že po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně vedlejší účastnice vrátila stěžovatelce vozidlo, o něž byl spor, a rozhodnutí soudu prvního stupně změnil. Pro úspěšnost žaloby je však nutné, aby žalobce prokázal, že je držitelem práva, které žalovaný ruší (srov. usnesení ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3074/17 ). Není přitom rozhodné, zda bylo po vyhlášení rozhodnutí žalovaným plněno pouze z důvodu vydaného vykonatelného rozhodnutí. Pokud stěžovatelka argumentuje tím, že soud by měl být vázán usnesením od okamžiku jeho vyhlášení (§ 170 odst. 1 o.
s. ř.), je nutno toto ustanovení chápat ve smyslu vnitřní vázanosti soudu vyhlášeným rozhodnutím. Pro soud to znamená, že po vyhlášení rozhodnutí je není možné měnit. V žádném případě však nelze chápat toto ustanovení tak, že by odvolací soud nemohl zasáhnout do rozhodnutí soudu prvního stupně, v takovém případě by odvolací řízení postrádalo smysl. V postupu soudu nelze spatřovat ani stěžovatelkou tvrzený důvod k zániku držby podle § 1009 občanského zákoníku, neboť důvody zde předpokládané k zániku držby nejsou v daném případě naplněny.
9. Jde-li o argumenty stěžovatelky, týkající se rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení, lze jí obecně dát za pravdu, že je to žalovaný, kdo splněním povinnosti po zahájení soudního řízení "zaviní" zastavení řízení. Zpětvzetí žaloby je tedy vyvoláno chováním žalovaného. Stěžovatelka však opomíjí zásadní skutečnost, totiž, že po splnění povinnosti vedlejší účastnicí nevzala žalobu zpět a soud tedy nezastavil řízení. Použití § 146 odst. 2 o. s. ř. tudíž nebylo možné a soud správně vycházel ze zásady úspěchu ve věci obsažené v § 142 téhož zákona. Ústavní soud považuje za nutné upozornit na skutečnost, že moderace nákladů řízení či přiznání náhrady nákladů neúspěšnému účastníkovi jsou výjimkami z obecného pravidla zásady úspěchu ve věci a jako s takovými by s nimi také mělo být nakládáno. Stěžovatelka ostatně v ústavní stížnosti žádné argumenty v tomto směru neuvádí a z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá, že by tak činila v řízení před krajským soudem.
10. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nelze stěžovatelce přiznat náhradu nákladů řízení podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. O návrhu na přednostní projednání věci Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl v co nejkratší možné době. Stejně tak nebyl shledán důvod pro konání ústního jednání před Ústavním soudem, ani vydání samostatného rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu