Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti P. A., E. J., a D. V., zastoupených JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 11. 2001, čj. 28 Cdo 1368/2001-287, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2001, čj. 20 Co 43,44,45/2001-270 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 12. 1999, čj. 22 C 137/92-208, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 3. 2002 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 11. 2001, čj. 28 Cdo 1368/2001-287, kterým bylo zamítnuto jejich dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2001, čj. 20 Co 43,44,45/2001-270. Posledně uvedeným rozsudkem bylo v řízení o uzavření dohody o vydání nemovitostí podle zák.č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto o odvolání stěžovatelů proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23.
12. 1999, čj. 22 C 137/92-208, ve znění opravných usnesení, tak, že rozsudek soudu prvého stupně se v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé pod bodem I, v napadených zamítajících výrocích III, jakož i ve výrocích IV. a V. o nákladech řízení a soudním poplatku, potvrzuje, a ve výroku o věci samé pod bodem II zůstává nedotčen. Současně byl zamítnut návrh na připuštění dovolání. Stěžovatelé, kteří se v řízení před obecnými soudy domáhali přiznání větších podílů na restituovaných nemovitostech, než jak jim bylo pravomocně přisouzeno, navrhli zrušit i cit. rozsudky odvolacího soudu a soudu prvého stupně.
Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozsudky obecných soudů bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a právo na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem zakotvené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Jsou toho názoru, že rozsudky obecných soudů je nutno hodnotit nejen z hlediska jejich souladu s právním řádem ČR, ale i s ohledem na to, zda jsou spravedlivé ve smyslu spravedlnosti jako obecné kategorie.
Uvedli, že je jim známa judikatura Ústavního soudu týkající se zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů a "hodnocení" hodnocení důkazů uskutečněné obecnými soudy. Pochybení obecných soudů spatřují v nesprávném hodnocení provedených důkazů, jež nepřihlédlo k zásadám formální logiky a k historické situaci, za níž byly jednotlivé úkony ve vztahu k předmětným nemovitostem učiněny, především však v tom, že soudy vzaly za prokázané skutečnosti, které se v průběhu řízení vůbec neprokázaly. Stěžovatelé nesouhlasí s hodnocením dědické posloupnosti po jejich babičce A.
K., zejména se závěrem, že všichni dědici po A. K. dědictví odmítli, a tvrdí, že v průběhu řízení nebyl proveden žádný důkaz svědčící o tom, že B. M., polorodá sestra A. K., učinila výslovné prohlášení o odmítnutí dědictví. Další jejich námitky směřovaly k postupu obecných soudů, které dle jejich přesvědčení nevzaly na vědomí, že předmětné nemovitosti byly majetkem rodiny jejich babičky po řadu let a že rodina babiččina bratra J. G. tento majetek nikdy nevlastnila, o jeho nabytí se nijak nepřičinila; přesto se však příslušníci této rodiny stali většinovými vlastníky majetku, na základě právních předpisů přijatých po roce 1989.
Tuto situaci stěžovatelé pociťují jako zásadní křivdu a nespravedlnost.
Stěžovatel P. A. ve svém dopise ze dne 8. 4. 2002 poukázal na některé skutkové okolnosti týkající se dědického řízení po jeho babičce A. K., k nimž dle jeho názoru soud prvého i druhého stupně nepřihlédl při svém rozhodování.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dovolání stěžovatelů posoudil podle všech ustanovení o.s.ř., na něž bylo v dovolání poukazováno, a dále též podle ust. § 5 odst. 1 a § 6 odst. 1 zák.č. 87/1991 Sb., a podle ust. § 4 odst. 2 zák.č. 172/1991 Sb. V odůvodnění svého rozsudku poukázal na svoji obecně dostupnou judikaturu za tím účelem, aby stěžovatelům bylo zřejmé, že při aplikaci zákonných ustanovení se od této judikatury neodchýlil. Stěžovatelé v ústavní stížnosti, stejně jako dříve v dovolání, namítají nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů a mají zato, že řízení před soudy obou stupňů nebylo spravedlivé ve smyslu ústavních předpisů. Tyto jejich názory Nejvyšší soud nesdílí a ústavní stížnost se mu jeví jako nedůvodná.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 22 C 137/92, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy, což ostatně stěžovatelé sami v odůvodnění své stížnosti uvedli (obdobně i Nejvyšší soud ČR v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že námitky stěžovatelů obsažené v dovolání mají povahu výtek proti hodnocení důkazů odvolacím soudem). Z obecně dostupné judikatury Ústavního soudu však vyplývá, že samotný nesouhlas stěžovatelů se způsobem hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy nemůže představovat porušení jejich základního práva na soudní ochranu zakotveného v čl.
90 Ústavy, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně jako práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 Úmluvy (kterážto práva se vzájemně překrývají). Věc stěžovatelů byla posouzena v řádném dvouinstančním procesu, připuštěn byl i mimořádný opravný prostředek - dovolání, na jehož základě věc posoudil soud, jehož posláním je sjednocování a kontrola judikatury obecných soudů - tedy Nejvyšší soud ČR. V postupu těchto soudů ani jejich právních závěrech, neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah, když, jak dal opakovaně najevo, není těmto soudům nadřízen a není ani vrcholem jejich soustavy.
Pokud stěžovatelé tvrdili, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebyl proveden žádný důkaz svědčící o tom, že B. M., polorodá sestra A. K., učinila výslovné prohlášení o odmítnutí dědictví, toto tvrzení by mohlo být z ústavněprávního hlediska relevantní pouze za podmínky, že by se jimi v daném směru navrhovanými důkazy obecné soudy vůbec nezabývaly. Takové tvrzení, tedy že konkrétní důkaz navrhli a obecné soudy jej opomněly, však z ústavní stížnosti nevyplývá.
Stejně tak Ústavní soud nemohl přihlédnout k dalším skutkovým tvrzením stěžovatele P. A. v jeho dopise ze dne 8. 4. 2002. Tato tvrzení jsou nově uváděnými skutečnostmi, jež nebyly uplatněny v řízení před obecnými soudy, a jsou předkládány až v ústavní stížnosti. Na taková tvrzení je třeba pohlížet tak, že se jedná o případ nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 12. července 2002
JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu