Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem, sídlem Nádražní 344/23, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2023 č. j. 4 Tdo 120/2023-5147, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. července 2022 č. j. 9 To 34/2022-4704 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2021 sp. zn. 57 T 9/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práv ve smyslu čl. 5, čl. 6 odst. 1, čl. 8 a čl. 13, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 41 a 47 Listiny základních práv a svobod Evropské unie.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel a další dva odsouzení přislíbili obchodní společnosti X (dále jen "poškozená"), že za částku 20,5 milionu Kč jí obstarají dva byty v Praze. Stěžovatel, další odsouzení a jednatel poškozené k tomu uzavřeli větší množství smluv. Úkolem stěžovatele bylo zajistit získání nájemního vztahu a následné odkoupení bytů prostřednictvím privatizace. Ze skutkových zjištění obecných soudů ale vyplynulo, že ani jeden z bytů k privatizaci určen nebyl. Peníze poškozené byly z depozitního účtu advokáta D. R. (jednoho z odsouzených) odeslány do advokátní úschovy později zemřelého advokáta I. Č. (původně rovněž trestně stíhaného), který je následně odeslal na investice do zámoří, odkud se už nevrátily. Za toto jednání byl stěžovatel a další dva odsouzení napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") shledáni vinnými ze spáchání trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) ve spolupachatelství podle § 23 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, k čemuž byl zařazen do věznice s ostrahou a dále mu městský soud uložil povinnost společně a nerozdílně s dalšími odsouzenými nahradit poškozené škodu ve výši 19 500 000 Kč.
3. Městský soud své posouzení o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku stěžovatelem založil na tom, že stěžovatel a spolupachatelé byli minimálně srozuměni s tím, že převod vlastnického práva k oběma bytům na poškozenou je s ohledem na skutečnost, že byty nebyly zařazeny do privatizace, více než nereálný. Stěžovatel a spolupachatelé ani o získání bytů neusilovali. Peněžní prostředky ve výši 20,5 milionu Kč byly bez srozumění poškozené použity jako investiční prostředky v zámoří. Podvodu se stěžovatel dopustil minimálně v nepřímém úmyslu. Dlouhodobě se podílel na procesu privatizace bytů v lukrativních částech Prahy. Informace o tom, zda jsou nabízené byty určeny k privatizaci, byla veřejně dostupná. Stěžovatel si tak byl vědom, že nabízené byty k privatizaci určeny nejsou a přesto organizoval jejich prohlídky a utvrzoval jednatele poškozené o jejich dostupnosti. Dostupnost bytů a možnost jejich privatizace stvrdil i několika smlouvami. Rovněž tvrdil, že disponuje dekretem k jednomu z bytů a druhý brzy získá. Na základě provedených důkazů byl podle městského soudu stěžovatel srozuměn i s tím, že částka 20,5 milionu Kč byla investována v zámoří (bod 127 napadeného rozhodnutí). Poškozené byl vrácen pouze 1 milion Kč, není tedy sporu o tom, že k obohacení nějaké osoby došlo a nesejde na tom které, neboť tento znak skutkové podstaty podvodu je naplněn i obohacením blíže nespecifikované osoby.
4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl odvolání stěžovatele a dalších odsouzených. V řízení podle něj bylo objektivně prokázáno svědecky a listinnými důkazy, že oba byty v posuzované době vlastníky do privatizace zařazeny nebyly. Stěžovatel pracoval v oblasti sportu a pouze deklaroval, že má kontakty na proces privatizace bytů v Praze 1. I kdyby stěžovatel důvěřoval možnosti neoficiálního prodeje bytů mimo standardní proces privatizace stanovený vlastníkem, musel vědět, že vážně míněný a skutečný převod vlastnického práva k bytu ve prospěch poškozené by vyžadoval konkrétní postupy. S vlastníky bytů, či s nájemci bytů ale nikdo nejednal, a to ani neoficiální cestou. Nikdo z odsouzených ani neobstaral potřebný právní servis. Obsah smluv uzavřených mezi stěžovatelem a dalšími odsouzenými byl nestandardní, ujednání byla nepřesná a méně srozumitelná, což nasvědčuje tomu, že šlo o uměle vytvořené smlouvy, které měly sloužit k účelovému krytí nekalé obchodní aktivity. Jakkoli tvrzená spolupráce stěžovatele ohledně majetkových dispozic s bytovými jednotkami v Praze zřejmě v nějaké podobě skutečně fungovala, rozhodně se netýkala uskutečnění záměru opatřit dva byty pro poškozenou, vyjma zajištění klíčů k uskutečnění jejich prohlídky. Stěžovatel rovněž souhlasil s převodem peněžních prostředků poškozené do zahraničí, sám byl angažován jako člen představenstva obchodní společnosti, která se na investicích podílela.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele a dalších odsouzených odmítl. Soudy nižších stupňů podle něj zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností a svá rozhodnutí náležitě a pečlivě odůvodnily. Porušením zásady in dubio pro reo argumentoval stěžovatel a ostatní odsouzení vždy až sekundárně v důsledku nesouhlasu s hodnocením některého z konkrétních provedených důkazů, nebo po předložení vlastní verze skutkového zjištění, bez souvislosti s ostatními důkazy, které ale soudy nižších stupňů zcela správně a v souladu se zákonem při svém hodnocení braly v úvahu.
6. Nejvyšší soud nepřistoupil na tvrzení stěžovatele, že disponoval doklady prokazujícími zařazení bytů do seznamu nemovitostí určených k privatizaci. Dokazování bylo vedeno i k této okolnosti, a to dotazem na příslušný Úřad městské části Praha 1, přičemž bylo zjištěno, že tyto byty nebyly nikdy určeny k privatizaci. Na tom nemůže nic změnit navrhovaný důkaz usnesením rady této městské části o jejich vyřazení z privatizace. Ze seznamu nelze vyškrtnout něco, co na něm nikdy nefigurovalo. Co se týče snahy stěžovatele prokázat činnost směřující k získání bytů prostřednictvím e-mailů, Nejvyšší soud uzavřel, že komunikace z e-mailových adres bez specifikace komu náleží, s kým byla vedena, zda šlo o osobu oprávněnou k jakémukoli rozhodování ohledně bytů patřících Městské části Praha 1, nemohla přijaté závěry zpochybnit. Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně nesprávného právního posouzení kvalifikace jeho jednání, ta podle Nejvyššího soudu vůbec nereflektovala skutkové závěry městského soudu a nenaplnila žádný dovolací důvod. Stěžovatelova námitka, že byl odsouzen za to, že nevyvíjel dostatečné úsilí k privatizaci bytů, rovněž neobstála. Šlo o jednu z relevantních okolností, která svědčila o jeho srozumění a aktivní spolupráci na naplnění podvodného plánu, nikoli o trestné jednání samo o sobě. Stěžovateli je kladeno za vinu, že svou činností vytvářel legendu o možném získání nájemního vztahu a dalším možném prodeji bytů do vlastnictví poškozené.
7. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze své obhajoby dosáhne přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění. Část dovolání stěžovatele nebyla způsobilá založit dovolací přezkum, neboť šlo o elaborát o průběhu trestního řízení a východisek pro podání ústavní stížnosti bez konkrétní dovolací argumentace. Stěžovatel podal dovolání a za dovolací důvod označil nesprávné právní posouzení podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve znění do 31.
12. 2021, obsáhle se věnoval výkladu tohoto dovolacího důvodu, následně uvedl námitky skutkového charakteru, kterým přiřkl ústavní rozměr. Stěžovatel ale zjevně přehlédl novelu trestního řádu, která rozšířila okruh dovolacích důvodů o dovolací důvod umožňující napadnout rozhodnutí z důvodů vad ve skutkových zjištěních, a který by potenciálně mohl pojmout i skutkové námitky stěžovatele, ten je však blíže neidentifikoval a věnoval se již pouze tvrzenému ústavnímu rozměru. Takto podané dovolání, respektive jeho část, nebylo způsobilé založit dovolací přezkum.
Ve zbytku nebyl Nejvyšší soud povolán se podáním jakkoli zabývat, neboť šlo spíše o obecná východiska pro Ústavní soud a z textu podání vyplývá, že Ústavnímu soudu bylo v části i adresováno. Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů nižších stupňů takových pochybení, která by mohla, byť potenciálně, zasáhnout do základních práv stěžovatele.
8. Stěžovatel rozporuje právní kvalifikaci posuzovaného jednání. Jeden advokát zaslal peníze poškozené do advokátní úschovy jiného advokáta, který je z advokátní úschovy zaslal soukromé osobě. Toto jednání má být kvalifikováno jako trestný čin zpronevěry, na kterém se stěžovatel nepodílel. Byl uznán vinným za to, že nevyvíjel dostatečnou činnost k privatizaci bytů pro poškozenou a že dostatečně nepůsobil na příslušné orgány, organizace či úředníky za účelem realizace privatizace uvedených bytů ve prospěch poškozené. Takto definovaný skutek ale není sám o sobě trestným činem a činnost stěžovatele nelze subsumovat pod trestní právo. Orgány činné v trestním řízení suplovaly úlohu civilních soudů ve prospěch poškozené, která ani nevyužila možnosti podat civilní žalobu, a porušily tak princip subsidiarity trestní represe. V řízení před obecnými soudy navíc nebylo mimo rozumnou pochybnost prokázáno, že stěžovatel úmyslně uvedl poškozenou v omyl a způsobil škodu velkého rozsahu (že naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu), tedy že již při uzavírání smlouvy o úschově peněz se chtěl (resp. byl srozuměn) obohatit na úkor poškozené v důsledku vyvolaného omylu a že tím chtěl, resp. byl srozuměn s tím, že toto jeho jednání způsobí škodu v popsané výši.
9. Stěžovatel dohledal důkazy o tom, že byty byly určeny k privatizaci usneseními a rozhodnutími, která se v posuzované době stále měnila. Tato obhajoba nebyla řádně prověřena. Nikdo neřešil evidentní rozpory ve smlouvách, popsaných ve výrokové části napadených rozhodnutí, a to za situace, kdy stěžovatel jasně uvedl, že dotyčné smlouvy nepodepsal. Rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou v zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Smlouvy navíc zahrnují obchodní či zprostředkovatelskou činnost, která sama o sobě též není trestná.
10. Stěžovatel dále namítá, že vady skutkových zjištění nelze napravovat cestou dovolání a podrobuje výkladu dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Pro Nejvyšší soud je skutkem výsledek činnosti soudů nižších stupňů, nikoli objektivní skutečnost. Takový přístup koliduje se zásadou materiální pravdy. Stěžovatel v dovolání uvedl dovolací námitky s ústavním rozměrem, které byly projednatelné na základě judikatury Ústavního soudu. Stěžovatel žádal o posouzení svého dovolání v intencích stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (40/2014 Sb., ST 38/72 SbNU 599). Za dané situace byl důvodný i jeho návrh na odklad vykonatelnosti. Nejvyšší soud námitky skutkové neshledal opodstatněnými a přikryl vady nižších soudů. Nemůže přitom ale vědět, jak neprovedené důkazy nemohou v případě provedení přinést pro stěžovatele příznivější rozhodnutí. Nejvyšší soud měl dovolání věcně projednat a meritorně o něm rozhodnout ve veřejném zasedání a ne jej odmítnout v neveřejném zasedání.
11. Stěžovatel dále namítá, že není jasné, v jaké sestavě Nejvyšší soud rozhodoval, protože jména soudců nejsou uvedena v usnesení, které je zároveň i určením a definováním sestavy soudního senátu, v němž soud rozhodoval, a to navíc v neveřejném zasedání. Dovolací řízení bylo vedeno pod sp. zn. 4 Tdo 1165/2022 a následně z neznámého důvodu přečíslováno na sp. zn. 4 Tdo 120 /2023. Nejvyšší soud se o této skutečnosti v napadeném usnesení nikterak nezmiňuje a ani uvedenou skutečnost nikterak nevypořádává. Je dáno důvodné podezření z nezákonné manipulace se spisem a rozvrhy práce soudu, která má za následek zkreslení skutkového stavu a porušení základních práv stěžovatele.
12. Konečně stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud provedl důkazy navržené v textu ústavní stížnosti a důkazy ze spisu městského soudu vedeného pod sp. zn. 57 T 9/2018.
13. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Rovněž byla podána oprávněným navrhovatelem, je přípustná [stěžovatel vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu] a byla podána včas. Stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
14. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v soustavě soudů, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat činnost obecných soudů. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů. Zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jen on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Ústavní soud posuzuje řízení jako celek a přihlíží k závažnosti případných pochybení v postupu soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení, přičemž až velmi vážné vady vyvolávají potřebu vyvodit ústavněprávní důsledky.
15. Obecný soud pochybí ústavněprávně relevantním způsobem v případě, že opomene provést důkaz, vyjde z nezákonně získaného důkazu nebo pokud z odůvodnění jeho rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. v případě, kdy jsou jím učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377) a navazující judikatura].
16. Stěžovatel své jednání přirovnává k činnosti realitního agenta či zprostředkovatele a dovozuje, že byl potrestán za to, že nevyvíjel dostatečnou činnost k získání bytů. Jak už mu ale opakovaně vysvětlily obecné soudy, v tomto trestnost jeho jednání nespočívala, jakkoli šlo o jeden z jejích relevantních prvků. Podle Ústavního soudu v posuzované věci nešlo o situaci, kde by byly standardní civilní vztahy, na úkor jednoho z jejich účastníků, řešeny prostředky trestního práva. V řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že byty k privatizaci určeny nebyly a že stěžovatel ani nevykonával žádnou činnost, kromě organizace prohlídky bytů, která by k jejich privatizaci směřovala. Stěžovatel přitom ale opakovaně ujišťoval jednatele poškozené, že k privatizaci bytů dojde. Rovněž tvrdil, že disponuje dekretem k jednomu z bytů a druhý brzy získá. Byl srozuměn i s tím, že částka 20,5 milionu Kč byla investována v zámoří a sám byl angažován jako člen představenstva obchodní společnosti, která se na investicích podílela. Stěžovateli bylo kladeno za vinu, že svou činností vytvářel legendu o možném získání nájemního vztahu a dalším možném prodeji bytů do vlastnictví.
17. Obecné soudy se přitom dostatečně vypořádaly s navrženými důkazy, které podle stěžovatele prokazovaly opak. Zejména ve vztahu k privatizaci bytů z napadených rozhodnutí vyplývá, že nemožnost jejich privatizace potvrdila sdělení Magistrátu hl. m. Prahy a Úřadu městské části Praha 1 a další provedené důkazy. S tímto stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nepracuje. Stěžovatel pouze opakuje, že sehnal dokumenty, které prokazují opak, aniž by jakkoli reagoval na odůvodnění Nejvyššího soudu, který se s těmito důkazními návrhy vypořádal (bod 10 napadeného usnesení). Stěžovatelovou námitkou, že některé ze smluv ve výrokové části napadených rozhodnutí nepodepsal, se už dostatečně zabýval městský soud (bod 127 napadeného rozhodnutí). Skutková zjištění tak nejsou v rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatel zároveň některá skutková zjištění obecných soudů vůbec nerozporuje a pouze opakuje, že se trestného činu podvodu nedopustil.
18. Obecné soudy nepochybily ani ve svých právních závěrech. Podrobně vysvětlily naplnění jednotlivých znaků trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, a to včetně rozsahu škody a uvedení v omyl. Tyto právní závěry přitom nejsou v rozporu se skutkovými zjištěními. Znaky trestného činu podvodu jsou popsány i ve skutkové větě rozsudku, kde je uvedeno, že poškozené byla způsobena škoda ve výši 20 500 000 Kč a konkrétně ve vztahu ke stěžovateli, že "spoluvytvářel legendu o možném získání nájemního vztahu a dalším možném prodeji předmětných bytů do osobního vlastnictví". Nelze tak souhlasit se stěžovatelem, že ve skutkové větě rozsudku znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku popsány nejsou.
19. K argumentaci stěžovatele, že vady skutkových zjištění nelze napravovat cestou dovolání, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel zřejmě zcela pominul odůvodnění Nejvyššího soudu v napadeném usnesení. Nejvyšší soud vysvětlil, že stěžovatel přehlédl novelu trestního řádu, která založila "nový" dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 - dovolání lze podat, pokud jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. S ohledem na povahu dovolacího řízení je přitom pochopitelné, že Nejvyšší soud se nebude zabývat každým dílčím pochybením ve skutkových zjištěních, pokud nevedou k neústavnosti napadeného rozhodnutí. Tento přístup přitom odpovídá požadavkům práva na soudní ochranu ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
20. K námitce stěžovatele, že Nejvyššímu soudu předložil ústavněprávně relevantní argumentaci ohledně skutkových zjištění a že Nejvyšší soud pochybil, když se jeho dovoláním odmítl meritorně zabývat, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel neunesl břemeno tvrzení. Ústavní stížnost je v této části totiž zcela obecná a stěžovatel nijak nespecifikuje, o jaké námitky mělo jít. Nejvyšší soud sám tuto skutečnost reflektuje v bodě 12 odůvodnění napadeného usnesení, kde uvádí, že stěžovatel své skutkové námitky blíže neidentifikoval a věnoval se pouze tvrzenému ústavnímu rozměru a jedinou vznesenou námitku ohledně kvalifikace trestného činu Nejvyšší soud vypořádal. Reakce stěžovatele na toto odůvodnění je obecné tvrzení, že to "není pravda". Není rolí Ústavního soudu, aby za stěžovatele, který je v řízení o ústavní stížnosti povinně zastoupen advokátem, domýšlel argumentaci. Jinými slovy, aby prohledával dovolání stěžovatele či jiná podání a snažil se domyslet, na které námitky stěžovatel poukazuje. Vše relevantní má stěžovatel uvést v ústavní stížnosti, nikoli obecně odkazovat na jiná podání a předpokládat, že Ústavní soud z nich dovodí ústavněprávně relevantní argumentaci. Námitky uvedené pod bodem 8 ústavní stížnosti Nejvyšší soud v napadeném usnesení vypořádal, ať už šlo o kvalifikaci trestného činu a trestnost jednání stěžovatele (bod 11 napadeného usnesení), možnost privatizace bytů (bod 10 napadeného usnesení) či námitky ohledně skutkových zjištění (body 9 až 10 napadeného usnesení).
21. Stěžovatel rovněž namítl, že nemůže posoudit, zda byl rozhodující senát Nejvyššího soudu správně obsazen, jelikož v napadeném usnesení nebyla uvedena jména všech členů rozhodujícího senátu. Stěžovatel ale netvrdí, že Nejvyšší soud nebyl náležitě obsazen, ani nenamítá, že byl narušen princip zákonného soudce. Neuvedl žádnou konkrétní okolnost, proč by tomu tak mělo být.
22. Ústavní soud konstatuje, že na rozdíl od soudního rozsudku v trestní věci, jehož náležitostí je podle § 120 odst. 1 písm. a) trestního řádu uvedení jmen a příjmení soudců, kteří se rozhodnutí zúčastnili (členové senátu), napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu takový údaj obsahovat nemusí, neboť jde o usnesení, kde musí být jen označen orgán, o jehož rozhodnutí jde (§ 134 odst. 1 trestního řádu), což bylo v posuzované věci naplněno (podobně usnesení ze dne 23. 7. 2015 sp. zn. II. ÚS 1056/15 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jakkoli by uvádění jmen a příjmení rozhodujících soudců a soudkyň v usneseních Nejvyššího soudu mohlo představovat záruku kontroly naplnění práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3011/20 (N 153/107 SbNU 278)], samotná skutečnost, že v napadeném usnesení Nejvyššího soudu nebyli jmenovitě označeni všichni členové rozhodujícího senátu, nemůže založit neústavnost napadeného usnesení. Ústavní soud navíc zdůrazňuje, že, jak vyplývá ze spisu Nejvyššího soudu vedeného pod sp. zn. 4 Tdo 120/2023, stěžovatel obdržel od Nejvyššího soudu informační dopisy, v nichž je uvedeno i složení senátu, který o jeho dovolání bude rozhodovat (č. l. 107 a 108) a ve spise je rovněž založen protokol z neveřejného zasedání (č. l. 133). Shodu deklarovaného složení senátu a rozhodujícího senátu bylo možné jednoduše ověřit nahlédnutím do spisu.
23. Změny formálních náležitostí v řízení a rozhodování, jako jsou např. změny spisových značek, nejsou porušením čl. 38 odst. 1 Listiny, nedojde-li zároveň k nepřípustné výměně ve věci rozhodujících soudců (nález sp. zn. IV. ÚS 3011/20 , bod 34). Stěžovatelova námitka ohledně změny spisových značek tak nemá ústavněprávní relevanci a jeho tvrzení o manipulaci s rozvrhem práce nejsou ničím podložená. Důvod změny je nadto prostý. Z přípisu na č. l. 127 ve spise Nejvyššího soudu vedeném pod sp. zn. 4 Tdo 1165/2022 vyplývá, že věc byla nejprve Nejvyššímu soudu předložena předčasně (zde opatřena spisovou značkou), a proto byla vrácena městskému soudu k dokončení řízení podle § 265h trestního řádu. Podle § 265h odst. 2 věty druhé trestního řádu lze totiž dovolání Nejvyššímu soudu předložit až poté, co lhůta k podání dovolání uplyne všem oprávněným osobám. Stěžovateli, jako oprávněné osobě podle § 265d odst. 1 písm. c) trestního řádu, přitom lhůta k podání dovolání v době předložení věci Nejvyššímu soudu ještě nevypršela. Věc byla následně Nejvyššímu soudu předložena znovu a byla jí přidělena nová sp. zn. 4 Tdo 120/2023. Tyto informace bylo možné rovněž zjistit nahlédnutím do spisů.
24. Pokud jde o navrhované důkazy, Ústavní soud podotýká, že většinově šlo o obsah soudních spisů vedených v řízení předcházejícímu podání ústavní stížnosti, které se jako důkazy neprovádějí. Usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2773/22 a předcházející ústavní stížnost jsou Ústavnímu soudu známé z úřední činnosti. Odpověď Ministerstva spravedlnosti ze dne 2. 3. 2023 č. j. MSP-55/2023-ODKA-SPZ/4 směřuje k části argumentace v ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud vypořádal výše (viz body 20 a 21), přičemž provedení důkazu tímto dokumentem by s ohledem na způsob vypořádání argumentace bylo nadbytečné.
25. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. července 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu