Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Katarzynou Krzysztyniak, Ph.D., advokátkou, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. února 2024 č. j. 100 Co 31/2024-1278 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. listopadu 2023 č. j. 0 P 274/2023-1210, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a nezl. O. P. a A. P., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 32 odst. 1, 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, obsahu napadených rozhodnutí, jakož i z dalších stěžovatelem zaslaných listin a vyžádaného spisového materiálu se podává, že obecné soudy se v řízení zabývaly návrhem stěžovatele na nařízení výkonu rozhodnutí psychologickým vyšetřením nezletilé, stanovením navykacího režimu a uložením povinnosti vedlejší účastnici - matce nezletilé pravidelně navštěvovat psychologa.
3. Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením návrh stěžovatele zamítl. Při svém rozhodování soud vycházel jak ze skutečností zjištěných v předcházejících řízeních o úpravě poměrů nezletilé, tak z provedeného dokazování - především z výslechu nezletilé. Ten probíhal bez přítomnosti rodičů, nezletilá vypovídala samostatně, její odpovědi se soudu jevily jako spontánní a její vlastní. Z odpovědí nezletilé podle soudu vyplynulo, že odmítání kontaktu se stěžovatelem pramení z vlastního přesvědčení nezletilé a chování stěžovatele; soud se proto neztotožnil s tvrzením stěžovatele o manipulaci nezletilé její matkou (srov. str. 2 odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu). Soud přání nezletilé přikládal velkou váhu, jelikož svou výpovědí prokázala svou vyspělost a schopnost tvořit si na nastalou situaci svůj vlastní názor. K návrhu stěžovatele na uložení povinnosti matce i nezletilé pravidelně navštěvovat psychologa soud uvedl, že u matky nezjistil žádné důvody k takovému postupu (v péči o nezletilou soud neshledal žádná pochybení) a nezletilá návštěvu psychologa odmítá. Soud dále poukázal na závěr rozsudku okresního soudu ze dne 12. 4. 2022 č. j. 12 Nc 32/2019-723, zdůrazňujícího potřebu nezletilou do styku se stěžovatelem nenutit, a dovodil, že matka postupuje v souladu se závěry uvedenými v posledním meritorním rozhodnutí a ponechává na nezletilé, zda se se stěžovatelem setká. Obdobně nebyl soudem jako důvodný hodnocen návrh stěžovatele na stanovení navykacího režimu. Podle soudu by tento režim připadal v úvahu pouze, pokud by animozita nezletilé vůči stěžovateli dosahovala vyšší intenzity. Podle závěrů soudu však nemá nezletilá vůči stěžovateli příliš negativní pocity, pouze s ním nechce trávit svůj volný čas. Na závěr se soud vyjádřil též k návrhu na změnu opatrovníka nezletilé. Uvedl, že opatrovník nezletilé byl stanoven již dříve pravomocným usnesením a stěžovatel proti němu nebrojil řádně a včas podaným odvoláním.
4. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí okresního soudu. Upozornil přitom na účel výkonu rozhodnutí o péči o nezletilé, který nemá být trestem, nýbrž "vynuceným vymožením povinnosti uložené soudem s cílem, aby povinný do budoucna toto rozhodnutí respektoval". K tomu dodal, že navykací režim bývá vhodný zejména u malých dětí a tam, kde osobní kontakt dítěte s nepečujícím rodičem neprobíhal vůbec nebo před delším časovým úsekem. Taková situace však podle soudu v posuzované věci nenastala.
V řízení nebylo zjištěno, že by matka bránila styku nezletilé se stěžovatelem a soudu se rovněž nejeví pravděpodobnou ani manipulace matky nezletilou či její navádění proti stěžovateli. Soud v této souvislosti poukázal na to, že další dvě děti rodičů byly svěřeny do jejich střídavé péče, přičemž jejich vztah ke stěžovateli je bezproblémový, bez negativního vlivu matky (pozn.: jedním ze sourozenců je dokonce bratr - dvojče nezletilé, druhým o šest let mladší sestra nezletilé). Soud rovněž zhodnotil osobnost nezletilé a její věk a apeloval na stěžovatele, aby se sám více snažil svým jednáním a společnými aktivitami zlepšit vztahy s nezletilou, která na ojedinělé, pro ni příjemné aktivity iniciované stěžovatelem, reagovala pozitivně.
Dále soud konstatoval, že nemá k dispozici takový nástroj, kterým by bylo možné uložit nezletilé a matce povinnost navštěvovat pravidelně psychologa; ve smyslu zákona jde o jediné setkání, přičemž další jsou již založena na dobrovolnosti. Jediné setkání s odborníkem by nadto podle soudu na věci nic nezměnilo, jelikož matka se stěžovatelem již kontinuálně spolupracují s odborníky.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti shora označeným usnesením okresního soudu a krajského soudu, jakkoliv petitem požaduje zrušení pouze napadeného usnesení krajského soudu. Tvrdí, že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo tím, že obecné soudy bagatelizovaly projevy tzv. syndromu zavrženého rodiče a manipulace nezletilých (pozn.: patrně myšleno pouze nezletilé dcery) matkou. Soudy měly postupovat v rozporu s nejlepším zájmem nezletilé, jelikož nepřijaly vhodná opatření k obnově jejího vztahu se stěžovatelem a nepomohly mu tento syndrom překonat. Okresnímu soudu stěžovatel "vyčítá", že mu postačilo pouhé tvrzení nezletilé, že k němu nechce a nezabýval se hlouběji příčinami jejího postoje. Naopak soudy nijak nezjišťovaly, zda není vůle nezletilé formována spíše postojem či jednáním její matky, přičemž právě za tímto účelem měly soudy nechat vypracovat znalecký posudek.
6. Stěžovatel dále namítá, že závěry obecných soudů o tom, že odmítání styku nezletilou je způsobeno nevhodným chováním otce a jeho neschopností vytvořit nezletilé vhodné prostředí, nemají oporu v provedeném dokazování. Přesto okresní soud uvedl, že do vztahu stěžovatele s nezletilou není třeba zasahovat, neboť ten není vyloženě negativní, nezletilá s otcem pouze nechce trávit čas, a že navykací režim by připadal v úvahu pouze "kdyby animozita nezletilé vůči otci dosahovala vyšší míry intenzity". Toto tvrzení je však podle stěžovatele v rozporu se závěry krajského soudu, který uvedl, že jejich vztah byl již při rozhodování o úpravě poměrů "narušený a plný nedůvěry".
7. Dále stěžovatel tvrdí, že nechce nezletilou k ničemu "přinutit", pouze žádá o poskytnutí zákonem předvídané a upravené podpory a prostoru pro to, aby mohl společně s odborníky (psychology) pracovat na odstranění překážek a postupném obnovení jejich vztahu. Matka nezletilé totiž spolupráci s odborníky dlouhodobě odmítá a "staví se negativně vůči opakovaným snahám stěžovatele zabezpečit nezletilé tolik potřebnou psychologickou pomoc a péči".
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. V nyní posuzované věci stěžovatel petitem ústavní stížnosti požaduje zrušení napadeného usnesení krajského soudu, svým obsahem a uplatněnými námitkami směřuje však i proti předcházejícímu rozhodnutí okresního soudu. Ústavní soud posoudil proto i toto rozhodnutí.
10. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí výlučně v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem.
11. Napadená rozhodnutí opatrovnických soudů se týkají výkonu rozhodnutí - konkrétně návrhu na nařízení psychologického vyšetření nezletilé, stanovení navykacího režimu a uložení povinnosti matce nezletilé pravidelně navštěvovat psychologa. Tato rozhodnutí tedy přímo neupravují péči o nezletilou a nelze na ně proto uplatňovat veškeré principy, které Ústavní soud judikoval v mnoha svých rozhodnutích, týkajících se svěřování nezletilých do péče rodičů.
12. Ústavní soud dále dodává, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je věcí obecných soudů, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně případného výkonu rozhodnutí. Ústavní soud nemůže být konečným univerzálním "rozhodcem", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15
(U 5/76 SbNU 957); toto i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. O takový případ však nyní nejde.
13. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že povinnost veřejné moci (státních orgánů) přijmout taková opatření, jejichž účelem je především ochrana subjektivního práva na nerušený rodinný život (v tomto případě tedy umožnění kontaktu otce s nezletilými), není absolutní, neboť při jejich uplatnění musí brát ohled nejen na zájmy, práva a svobody dotčených osob, ale především musí být nezbytně činěna v nejlepším zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Ústavní soud považuje za nutné uvést, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně ale konstatuje, že není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14
(N 110/77 SbNU 607)]. Nejlepší zájem dítěte může být v konfliktu s oprávněnými zájmy ostatních osob (dalších dětí, rodičů, atd.), proto je možno, ba dokonce nutno vyvažovat ho s ostatními oprávněnými zájmy. Z jeho označení jako "přední hledisko" však vyplývá, že nejlepší zájem dítěte má při vyvažování vysokou prioritu, resp. že v případném vyvažování má vyšší váhu než ostatní oprávněné zájmy, které je však nutno též vzít v potaz [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13
(N 176/74 SbNU 529)].
14. V posuzované věci obecné soudy vycházely z pravomocně upravené péče o nezletilou a její dva sourozence. Ústavnímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že toto poslední meritorní rozhodnutí bylo Ústavním soudem přezkoumáváno usnesením ze dne 25. 4. 2023 sp. zn. I. ÚS 932/23
. Jako logický byl označen závěr obecných soudů, že "o absenci přímé manipulace matky svědčí i skutečnost, že syn a mladší dcera se s otcem pravidelně stýkají a otce neodmítají. Dospěl-li konečně odvolací soud k závěru, že je nyní vhodné nenutit starší dceru "silou" k akceptování péče otce, neboť takový postup by za aktuální situace mohl vést pouze ke zhoršení vztahu, nelze takové posouzení považovat za porušení základních práv stěžovatele." (srov. blíže bod 8. odůvodnění usnesení; pozn.: soud vycházel z doporučení psychologa PhDr.
Mertina, který měl možnost posoudit nastavení nezletilé a její aktuální stav v době krátce před vydáním rozhodnutí krajského soudu). Současně Ústavní soud uvedl, že "byť lze stěžovatelovu frustraci nezájmem starší dcery z lidského hlediska chápat, Ústavní soud zcela souhlasí s odvolacím soudem, že požadovaný extrémnější zásah obecných soudů by současný přístup starší dcery stěžovatele jen stěží mohl zvrátit". Již z těchto rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy jsou ve svém rozhodování vedeny primárně snahou nezletilou nadále psychicky nezatěžovat spory rodičů, resp. návrhy stěžovatele.
O tom svědčí již to, že jakkoliv došlo k úpravě styku nezletilé se stěžovatelem, soud v odůvodnění rozsudku zdůraznil nutnost nezletilou ke styku nenutit. Uvedené závěry obecných soudů podle Ústavního soudu neporušily základní práva stěžovatele a shledal je jako ústavně konformní.
15. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu zjistil, že stěžovatel v průběhu celého řízení velice aktivně hájí svá práva, čímž se snaží domoci kontaktu s nezletilou a sám v některých případech soudům předkládá znalecké posudky. Nezletilá byla přitom v minulosti opakovaně podrobena znaleckému zkoumání a pohovorům, naposledy v září a říjnu 2022 (srov. rozsudek krajského soudu ze dne 7. 11. 2022 č. j. 100 Co 181/2022-1025, body 14., 16. a 17.); poukázat lze rovněž na výsledky znaleckého zkoumání a výslech znalce v rozsudku okresního soudu ze dne 12.
4. 2022 č. j. 12 Nc 32/2019-723, body 11. a 12.). Závěry obecných soudů v nyní posuzované věci jsou proto jasně založeny na znalosti poměrů rodičů a nezletilých. Nezletilá je vzhledem k jejímu věku již sama schopna vyjádřit své názory a přání a soud - rovněž na základě doporučení znalce - její výpovědi v posuzovaném řízení přikládal velkou váhu. Návrh stěžovatele je spíše opakovanou snahou o zlepšení vztahů s nezletilou, která je zcela pochopitelná, avšak je zapotřebí hledat jiné vhodné způsoby, jak jí dosáhnout, než je navrhovaný výkon rozhodnutí.
K těmto závěrům dospěly obecné soudy a Ústavní soud je nepovažuje za nijak excesivní či odporující provedeným důkazům či zjištěným skutečnostem (pro úplnost lze odkázat na bod 13. a 14. odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu, z něhož je patrné, jakými úvahami byl soud veden při rozhodování).
16. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá údajné rozpory ve skutkových zjištěních okresního soudu a krajského soudu. Ústavní soud však v odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu ověřil, že konstatováním o tom, že vztah nezletilé a stěžovatele byl již při rozhodování o úpravě poměrů "narušený a plný nedůvěry", krajský soud pouze shrnul závěry a skutečnosti uvedené v dřívějších rozsudcích ve věci samé. Žádné vlastní závěry soud nečinil. Z uvedeného proto nelze dovozovat porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu.
17. Ústavní soud se rovněž zabýval argumentací stěžovatele o "opomenutí" obecných soudů, pokud jde o poukaz na projevy tzv. syndromu zavrženého rodiče. Je pravdou, že obecné soudy s tímto pojmem v napadených rozhodnutích nepracují, avšak jeho příčinami a projevy se zabývají. Jde primárně o závěry obecných soudů o nepravděpodobnosti negativního vlivu či manipulace nezletilou od její matky, závěry o absenci nenávistného vztahu vůči stěžovateli či důvodech odmítání širšího styku ze strany nezletilé.
Tyto závěry obecných soudů jsou založeny na obsahu pohovoru s nezletilou, na znaleckém posudku z roku 2022 či skutečnosti, že je nepravděpodobné, aby matka manipulovala pouze nezletilou a další dvě děti by do této manipulace nevtáhla. Uvedeným závěrům nelze podle Ústavního soudu upřít logiku, přičemž je zapotřebí zdůraznit, že stěžovatel uvedenou argumentaci staví pouze na znaleckém posudku, který nechal sám vypracovat. Pakliže projev tzv. syndromu zavrženého rodiče u nezletilé nepotvrdily soudní znalci, jmenovaní soudem za účelem vypracování znaleckého posudku, viz též výpověď znalce ve věci samé dne 15.
11. 2021, ani ji nedovodily soudy na základě pohovoru s nezletilou, nelze než uzavřít, že stěžovatel pouze dále polemizuje se závěry obecných soudů ve snaze o prosazení vlastního náhledu na věc. Uvedené však nemůže založit opodstatněnost jeho ústavní stížnosti.
18. Ústavní soud na základě uvedeného shrnuje, že napadená usnesení v nyní posuzované věci vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v nich dostatečně jasně a logicky vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily a Ústavní soud v jejich závěrech neshledal nic neústavního, co by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah.
19. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu