Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky Ariadny Nasriové, zastoupené Mgr. Davidem Heydukem, advokátem, sídlem Jaselská 206/27, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2025 č. j. 18 Co 41/2025-53, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a PhDr. Ing. Saleha Nasriho, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka se domáhala vydání předběžného opatření podle § 74 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), jímž by byla vedlejšímu účastníkovi (manželovi stěžovatelky) uložena povinnost umožnit a strpět užívání nemovitostí v jeho výlučném vlastnictví (rodinného domu a zahrady) v návrhu blíže specifikovaných stěžovatelkou, jakož i předat klíče od veškerých zámků k uvedeným nemovitostem.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením změnil vyhovující usnesení Okresního soudu v Blansku (dále jen "okresní soud") tak, že návrh na vydání předběžného opatření zamítl a stěžovatelce neuložil podání zdržovací žaloby (výrok I). Dále stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení (výrok II) a rozhodl o vrácení zaplacené jistoty stěžovatelce (výrok III). Okresnímu soudu vytknul, že odpovídajícím způsobem nevyhodnotil potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků, když dostatečně nezvážil míru nutnosti a potřebnosti poskytované ochrany stěžovatelce a možného dopadu a zásahu do sféry vedlejšího účastníka. Za rozhodující považoval, že stěžovatelka odešla ze společné domácnosti vedené v nemovitostech ve výlučném vlastnictví vedlejšího účastníka v únoru 2023 a po dobu téměř jednoho roku bydlela mimo poslední společné bydliště manželů. Doba, po kterou bydlela mimo nemovitosti, nemůže podle krajského soudu založit aktuální potřebu úpravy zatímních poměrů, neboť byl nastolen stav, ze kterého mohl vedlejší účastník dovozovat, že stěžovatelka nehodlá společnou domácnost obnovit. V tom jej následně měl utvrdit i návrh na rozvod podaný stěžovatelkou. Vydáním předběžného opatření mohlo být zasaženo do sféry vedlejšího účastníka nepřiměřeným způsobem.
4. Stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím krajského soudu. Domnívá se, že potřebu zatímní úpravy poměrů odůvodnila dostatečně. Rozporuje závěr, že by opustila společnou domácnost trvale. Důvodem k dočasnému pobytu jinde, který vedlejšímu účastníkovi jasně deklarovala, byl její zdravotní stav (nutnost léčby) a snaha předejít možným konfliktům. V domě nicméně ponechala většinu svých osobních věcí a dalšího majetku. V ústavní stížnosti se dále věnuje existenci a zániku práva bydlení. Odkazem na soudní judikaturu dovozuje, že v jejím jednání nelze spatřovat úmysl a vůli zrušit společnou domácnost a již ji neobnovit. Existenci společné domácnosti, a tedy trvání práva bydlení, nelze posuzovat z hlediska domnělých hypotéz vedlejšího účastníka. Úmysl nevrátit se do společné domácnosti nelze shledat ani v tom, že podala návrh na rozvod. Závěrem poukazuje na nedostatečné odůvodnění rozhodnutí krajského soudu.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Stěžovatelka napadá rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno jejímu návrhu na nařízení předběžného opatření. Její argumentace však představuje pouhou pokračující polemiku s rozhodnutím krajského soudu, která, přestože v ústavní stížnosti namítá porušení ústavně zaručených základních práv, nedosahuje ústavněprávní roviny.
8. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že ve věci je napadeno rozhodnutí, které má charakter předběžného a dočasného opatření. Ačkoliv obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků, Ústavní soud vždy zdůrazňuje, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany. Ústavní soud je při přezkumu rozhodnutí o návrzích na vydání předběžného opatření povolán toliko ověřit si, zda toto rozhodnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98
(N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. III. ÚS 155/13 nebo ze dne 9. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 641/15 ].
9. S ohledem na výše uvedený zdrženlivý přístup Ústavního soudu k přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních se Ústavní soud proto omezí na konstatování, že jakkoli je odůvodnění napadeného usnesení poměrně stručné, jasně z něj vyplývá, co krajský soud vedlo k zamítnutí návrhu.
Odůvodnění napadeného rozhodnutí odpovídá charakteru tohoto mimořádného procesního institutu. Při rozhodování o návrhu na předběžné opatření soudy zkoumají výlučně to, zda je třeba zatímně upravit poměry účastníků nebo zda existuje nebezpečí zmaření exekuce.
10. Stěžovatelka namítala, že krajský soud nesprávně vyhodnotil její jednání jako jednání směřující k trvalému opuštění společné domácnosti, které se projevuje zánikem práva bydlení. K tomu Ústavní soud podotýká, že nemá důvod do hodnocení důkazů (v případě předběžných opatření hodnocení skutečností osvědčujících uložení povinnosti požadované předběžným opatřením) provedených obecnými soudy vstupovat, když skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21
(N 6/110 SbNU 61)]. K žádnému takovému extrémnímu nesouladu v dané věci nedošlo. Krajský soud zohlednil zejména dobu, po kterou stěžovatelka bydlela mimo nemovité věci ve výhradním vlastnictví vedlejšího účastníka, resp. mimo společnou domácnost, jejíhož užívání se domáhá, jakož i to, že obnovení společné domácnosti (práva bydlení) nebude s ohledem na stěžovatelkou podaný návrh na rozvod reálné. Z uvedeného dovodil, že nevznikla aktuální potřeba zatímní úpravy poměrů a nebyla tak naplněna hypotéza § 74 odst. 1 o. s. ř. K tomu lze jen dodat, že rozhodla-li se stěžovatelka o své vůli vydělit z manželského (rodinného) společenství, lhostejno přitom, že byla motivována snahou předejít konfliktům, právo bydlení zaniklo eo ipso.
11. Ústavní soud uzavírá, že rozhodnutí krajského soudu týkající se návrhu na vydání předběžného opatření má zákonný podklad a bylo vydáno příslušným orgánem v souladu s procesními předpisy. Rozhodnutí je odůvodněno takovým způsobem, že nelze shledat, že by krajský soud postupoval ústavně nepřípustným způsobem. Napadené usnesení je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud tedy v namítaných skutečnostech neshledal žádné porušení zásad řádně vedeného soudního řízení, natož pak flagrantní porušení. Podle Ústavního soudu krajský soud z osvědčených skutečností vyvodil rozumné a logické závěry, které lze v rámci standardu potřebného pro rozhodování o předběžném opatření považovat za dostatečné.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. července 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu