Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 19. července 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti BES, s. r. o., se sídlem v Benešově, Sukova 625, zastoupené JUDr. Josefem Podhorským, advokátem, AK se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 102, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2010 čj. 28 Co 117/2010-180 a usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 12. 2009 čj. 7 C 162/2006-151 a ze dne 19. 11. 2008 čj. 7 C 162/2006-150 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se návrhem podaným u Okresního soudu v Příbrami (dále jen "nalézací soud") domáhala výroku, že žalovaný je povinen uzavřít se žalobkyní jako držitelem povolení k hornické činnosti nájemní smlouvu k pozemkům v dobývacím prostoru lomu Štileček, okr. Příbram. Dne 19. 11. 2008 nalézací soud řízení podle § 110 o. s. ř. přerušil.
Dne 17. 12. 2009 nalézací soud řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). O zastavení řízení rozhodl podle § 111 o. s. ř. s odůvodněním, že od přerušení řízení, jež nabylo právní moci dne 16. 12. 2008, ani jeden z účastníků nepodal v zákonem stanovené lhůtě návrh na pokračování v přerušeném řízení.
Dne 5. 3. 2010 Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně rozhodnutí nalézacího ze dne 17. 12. 2009 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). V zevrubném odůvodnění mj. uvedl, že: "I když soud I. stupně pochybil, když přerušil řízení podle ustanovení § 110 odst. 1 o. s. ř., ačkoliv to nikdo nenavrhoval, nelze toto pochybení za stavu, kdy usnesení o přerušení řízení bylo doručeno a nabylo právní moci, již napravit a i sám soud I. stupně musel vyjít při svém dalším rozhodování z procesní situace, která byla nastolena právní mocí usnesení o přerušení řízení podle ustanovení § 110 odst. 1 o. s. ř."
Odvolacímu soudu stěžovatelka vytkla nesprávnost úvahy, že účastníci sami musí hlídat správný postup soudu a dodržování zákonů soudem; byla toho názoru, že soud jí nezákonně odňal právo jednat před soudem, porušil právo na spravedlivý proces a navždy jí odňal možnost domáhat se po žalovaném svého práva na uzavření nájemní smlouvy. Obecné soudy tak neochránily její vlastnické právo dle čl. 11 Listiny, stranily žalovanému a porušily rovnost práv účastníků zaručenou čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen Ústava"). Stěžovatelka shrnula, že nalézací a odvolací soud svým postupem a rozhodnutími porušily její základní práva, zejména čl. 96 Ústavy a čl. 11 a čl. 36 Listiny.
Ve vztahu k rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 19. 11. 2008 stěžovatelka uvedla, že i toto je třeba zrušit, neboť je protiprávní a výsledkem postupu rozporného se zákonem; jedná se o nulitní akt (paakt), stejně jako v případě každého rozhodnutí soudu či správního orgánu vydaného v rozporu se zákonem. Přerušení řízení podle § 110 odst. 1 ani odst. 2 o. s. ř. nikdy nenavrhovala, ani s ním nevyslovila souhlas. Naopak ve svém podání ze dne 10. 10. 2008 navrhovala, aby soud pokračoval v řízení přerušeném usnesením ze dne 22. 11. 2007 ve spojení s usnesením ze dne 25. 2. 2008; o tomto návrhu nalézací soud (jak bylo již výše poznamenáno) nikdy nerozhodl, naopak bez jakéhokoliv návrhu a souhlasu všech účastníků rozhodl o klidu řízení.
V části napadající usnesení nalézacího soudu ze dne 19. 11. 2008 o přerušení řízení je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka se proti tomuto rozhodnutí neodvolala, čímž nevyčerpala veškeré procesní prostředky k ochraně svého práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Z uvedeného důvodu Ústavní soud nepřihlédl k (nesprávnému) tvrzení stěžovatelky, že toto rozhodnutí bylo "nulitním právním aktem", nedostatečně odůvodněným, neurčitým a nesrozumitelným; stejně tak nemohl přihlédnout k tvrzení, že přerušení řízení podle § 110 odst. 1 ani odst. 2 o. s. ř. nikdy nenavrhovala, ani s ním nevyslovila souhlas.
Podstatou zbývající části ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se zastavením civilního řízení a tvrzení, že tím bylo porušeno právo na spravedlivý proces a v jeho rámci právo na přístup k soudu, resp. na soudní rozhodnutí v její civilní věci. Ústavní soud je toho názoru, že odvolací soud v zevrubném odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 5. 3. 2010 se podrobně a dostatečně vyrovnal se všemi odvolacími námitkami stěžovatelky následně uplatněnými i v ústavní stížnosti.
Z hlediska záruk spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny lze poznamenat, že stěžovatelka měla reálnou možnost podat odvolání proti rozhodnutí nalézacího soudu o přerušení řízení ze dne 19. 11. 2008, stejně jako návrh na pokračování v řízení přerušeném podle § 110 o. s. ř. Pokud však těchto procesních prostředků nevyužila, lze tuto situaci posoudit jako vzdání se práva vlastním jednáním, a takový postup nelze přičítat k tíži obecným soudům.
Z uvedených důvodů bylo proto nutno, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítnout dílem podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a dílem podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 19. července 2010
Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu