Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Goodwill invest, s. r. o., sídlem U Dubu 691/48, Praha 4 - Braník, zastoupené Mgr. Janem Kostkou, advokátem, sídlem Archangelská 1568/1, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2024 č. j. 91 Co 75/2024-529 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. ledna 2023 č. j. 51 C 218/2020-512, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti GOODWILL PARTNER, s. r. o., sídlem U Dubu 691/48, Praha 4 - Braník, a obchodní společnosti GLOBAL-ACCOUNTING-SERVICES.COM, s. r. o., sídlem Svatopluka Čecha 1077/25, Lovosice, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením (podle petitu), že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením uložil stěžovatelce podle § 53 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), pořádkovou pokutu ve výši 10 000 Kč. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelku opakovaně vyzýval, aby podle § 128 o. s. ř. ve spojení s § 129 odst. 2 o. s. ř. soudu sdělila, zda jsou v současnosti pronajímány či dány do užívání vnitřní prostory specifikované budovy v jejím vlastnictví, a vyzval ji, aby mu doložila listiny prokazující tyto skutečnosti. Přestože byla stěžovatelka opakovaně poučena o následcích eventuálního nesplnění této povinnosti, uvedené informace soudu neposkytla a listiny nepředložila. Na základě toho obvodní soud uzavřel, že stěžovatelka svým postupem hrubě ztížila postup soudního řízení, a uložil jí pořádkovou pokutu.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu. Ve shodě s obvodním soudem uvedl, že stěžovatelka opakovaně na výzvu soudu nereagovala a nesplnila jím ukládané povinnosti podle § 128 a § 129 odst. 2 o. s. ř. Tím hrubě ztížila postup soudního řízení a podmínky § 53 odst. 1 o. s. ř. tak byly podle městského soudu nepochybně dány. Navíc výše uložené pokuty je zcela přiměřená, neboť se pohybuje při dolní hranici pokuty, kterou je možné v občanském soudním řízení uložit. Obvodní soud rozhodnutí o uložení pokuty dostatečně odůvodnil, a to odkazem na příslušná zákonná ustanovení s vysvětlením, že povinnost je stěžovatelce ukládána jako vlastnici objektů, jichž se týká spor, a zároveň ji řádně poučil o následcích eventuálního nesplnění výzvy.
4. Podle stěžovatelky nebylo rozhodnutí, jímž byla vyzvána ke splnění soudem uložené povinnosti, odůvodněno tak, aby jí bylo zřejmé, proč je jí povinnost ukládána. Tato okolnost je přitom zásadní, protože informace, které má soudu poskytnout, mohou ovlivnit její vztahy se třetími osobami a zasáhnout do jejich osobnostních i majetkových práv. Řádné vysvětlení důvodu, proč je uvedená povinnost stěžovatelce ukládána, odpovídá transparentnosti výkonu veřejné moci, kteréžto hledisko nebylo dostatečně naplněno. Stěžovatelka upozorňuje, že kdyby jí byly povinnosti ukládány jako některému z účastníků soudního řízení, byla by na tomto soudním řízení zainteresována, což není, protože účastníkem daného řízení nebyla (těmi jsou první vedlejší účastnice jako žalovaná a druhá vedlejší účastnice jako žalobkyně). Proto také jediný způsob, jak se stěžovatelka ukládané povinnosti mohla bránit, spočíval v tom, že ji nesplnila. Pokud by ji splnila, porušila by například povinnost zachovávat obchodní tajemství. Obecné soudy se nevypořádaly dostatečně s jejími námitkami, v nichž vysvětlovala, proč uvedenou povinnost nesplnila. Stěžovatelka vychází z toho, že soudem uložená povinnost nemá žádný význam pro předmět řízení, které je s vedlejšími účastnicemi vedeno. Na uvedeném nic nemění ani okolnost, že první vedlejší účastnice je se stěžovatelkou personálně propojena, což stěžovatelka v ústavní stížnosti vysvětluje. Povinnost uložená stěžovatelce ve smyslu § 128 a 129 o. s. ř. musí být také přiměřená ve vztahu k tomu, jaký zásah do práv stěžovatelky, jako nezúčastněného subjektu, způsobuje. Je na soudu, aby požadovanou informaci zjistil jiným, pro stěžovatelku méně invazivním, způsobem. Personální propojení mezi stěžovatelkou a první vedlejší účastnicí také znamená, že sdělení požadovaných informací může poškozovat zájem stěžovatelky a uložená povinnost se tak příčí zákazu sám sebe usvědčovat.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to ani tehdy, měl-li by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech jiný názor. Ústavní soud dále praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, v posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
7. Předně je třeba uvést, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání této věci je vyloučení tzv. bagatelnosti ve vztahu k majetkové výši sporu omezující podání odvolání nebo dovolání. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné zcela přehlížet hranice, kterými zákonodárce v civilním řízení bagatelnost vymezil. Na druhou stranu Ústavní soud v minulosti rovněž dovodil, že při splnění určitých podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu. Stěžovatelka však v ústavní stížnosti žádné zvláštní okolnosti, které teprve by byly způsobilé ústavněprávně povýšit relevanci tohoto případu, neuvádí.
8. Stěžovatelčina námitka, že rozhodnutí, kterými jí byla ukládána povinnost podle § 128 a 129 o. s. ř., nebyla dostatečně vysvětlena a že obecné soudy v napadených rozhodnutích nedostatečně reagovaly na důvody, pro které uložené povinnosti nemohla vyhovět, není opodstatněná. Z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu (bod 14. až 16.) je zjevné, že soudy stěžovatelce přiměřeně vysvětlily (s odkazem na příslušná zákonná ustanovení), že povinnost jí ukládají, protože je vlastnicí nemovitých věcí, jichž se řízení mezi vedlejšími účastnicemi týká.
K tomu Ústavní soud dodává, že je v kompetenci obecného soudu vedení konkrétního řízení, jakož i rozhodování o postupu v řízení. To samozřejmě nevylučuje, že vydané rozhodnutí o věci samé bude zatíženo vadou a bude zrušeno (taková vada může například spočívat v tom, že soud porušil některou ze zásad ovládajících občanskoprávním řízení s tím, že nesprávným způsobem prováděl dokazování). To je sice okolnost, která může být důvodem pro náhradu škody nebo újmy, nicméně v dané fázi řízení stěžovatelce (a ani Ústavnímu soudu) nepřísluší hodnotit, z jakých důkazů měl nebo neměl obecný soud v řízení vycházet.
9. Namítá-li stěžovatelka, že vzhledem k povaze ukládané povinnosti byla narušena nedotknutelnost její osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 Listiny, přehlíží, že podle Listiny může být nedotknutelnost osoby nebo jejího soukromí omezena na základě zákona [srov. k tomu usnesení ze dne 18. 12. 2019 sp. zn. III. ÚS 3774/19
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. Ve stěžovatelčině věci je takovým zákonem právě § 128 a 129 o. s. ř. Tento zákonný podklad nevylučuje, že zásah by mohl být vzhledem ke konkrétním okolnostem případu nepřiměřený, ovšem - jak již bylo uvedeno - stěžovatelka žádnou takovou indicii v ústavní stížnosti nenaznačuje.
10. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu