Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Ing. Jitky Routkové, zastoupené JUDr. Ludmilou Vaňkovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Poznaňská 431/41, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2018, č. j. 5 Afs 169/2017-27, a Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2017, č. j. 30 Af 75/2015-54, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Odvolacího finančního ředitelství se sídlem v Brně, Masarykova 31, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelka dne 10. 10. 2012 vydražila pozemek parc. č. X v kat. území Veselice na Moravě, v obci V., zapsaný na LV č. XY. Stěžovatelka následně nepodala daňové přiznání k dani z převodu nemovitosti, a proto ji vyzval správce daně přípisem ze dne 20. 11. 2013, doručeným stěžovatelce dne 2. 12. 2013, aby daňové přiznání podala. Stěžovatelka jej však nepodala, a proto jí daň ve výši 81 Kč doměřil podle pomůcek správce daně platebním výměrem ze dne 10. 4. 2014, č. j. 1734319/14/3006-04400-706687. Následně správce daně platebním výměrem ze dne 2. 2. 2015, č. j. 587933/15/3006-706845, uložil stěžovatelce pokutu 500 Kč za nepodání daňového přiznání. Odvolací finanční ředitelství (dále jen "vedlejší účastník") rozhodnutím ze dne 20. 7. 2015, č. j. 22674/15/5100-31461-701836, drobně změnilo platební výměr ze dne 2. 2. 2015 v textu výroku, uložení pokuty 500 Kč však potvrdilo.
Stěžovatelčinu žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka zamítl jako nedůvodnou Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 4. 2017, č. j. 30 Af 75/2015-54. Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost jako nedůvodnou rozsudkem ze dne 19. 4. 2018, č. j. 5 Afs 169/2017-27. Oba správní soudy shodně uvedly, že stěžovatelce vznikla povinnost podat daňové přiznání, kterou stěžovatelka dobrovolně a ani přes výzvu správce daně nesplnila, a proto jí byla v souladu s § 250 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, uložena správně pokuta.
Proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu a krajského soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 11. 5. 2018 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále namítá zásah do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny a na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti podle čl.
10 odst. 1 Listiny. Zásah spatřuje zejména v tom, že je nespravedlivě trestána za skutek, který nespáchala, a prakticky za pochybení exekutorky, čímž byl zmenšen její majetek. Stěžovatelka namítá, že neměla povinnost podat daňové přiznání, neboť jí nebylo doručeno usnesení o udělení příklepu; správce daně rozhodl o uložení pokuty bez předchozí projednání se stěžovatelkou, která neměla možnost se k deliktu vyjádřit. V podstatné míře stěžovatelka opakuje argumentaci vznesenou již v žalobě a kasační stížnosti.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona, je však zjevně neopodstatněná.
Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Ústavní stížnost směřuje proti rozsudkům vydaným ve věci, v jejímž meritu jde o uloženou pokutu 500 Kč - svojí výší jde tedy o bagatelní věc. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 695/01 , ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 248/01 , nebo ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 748/07 , aj.) dospěl k závěru, že v takových případech - s výjimkou extrémních rozhodnutí, mezi které však nelze řadit rozhodnutí napadená - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost zásadně vyloučena.
V případě bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému soudům umožňujícího efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně složitá a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Výsledek bagatelních sporů totiž - často jen pro výši předmětných částek - není schopen současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv a do stanovení jejich hranice (k tomu viz např. usnesení ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. II. ÚS 3878/13 ).
Nadto Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy učinily dostatečná skutková zjištění, vypořádaly se s argumentací stěžovatelky a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem. Stěžovatelka se svojí argumentací, jejíž podstatnou část vznesla již v řízení před obecnými soudy, snaží učinit z Ústavního soudu další instanci obecné justice, kterou není. Krajský soud i Nejvyšší správní soud vyčerpávajícím způsobem odůvodnily zákonnost uložené pokuty. Stěžovatelce vznikla povinnost podat daňové přiznání, kterou měla dobrovolně splnit, jelikož tak neučinila ani přes výzvu správce daně, bylo namístě postupovat podle příslušných ustanovení daňového řádu a stěžovatelce pokutu uložit.
Skutečnost, zda bylo usnesení o udělení příklepu doručováno na jinou (doručovací) adresu, není v této fázi přezkumu způsobilá přivodit nezákonnost platebního výměru o uložené pokutě a na něj navazujících rozhodnutí, neboť je zjevné, že se stěžovatelka stala vlastníkem vydraženého pozemku, s čímž nedílně souvisí právě povinnost podat daňové přiznání a za vydraženou nemovitost odvést daň.
Procesní úprava ukládání pokuty za nepodání daňového přiznání, která nemá charakter pořádkové pokuty, vyplývá z daňového řádu, a to se značnými odchylkami oproti "klasickému" správnímu trestání. Postupoval-li správce daně podle platné právní úpravy, jejíž ústavní konformita byla posouzena zejména v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 24/14 , nelze v tom shledat zásah do ústavně zaručených práv.
Rozsudky Nejvyššího správního soudu a krajského soudu nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky; proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu