Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 23. května 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické ve věci navrhovatele Závorka, a. s., IČ 27313131, se sídlem Kleneč 1, Roudnice nad Labem, zastoupeného Mgr. Janem Krátkým, advokátem se sídlem Mladá Boleslav, Na Kozině 1438, o ústavní stížnosti proti rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 15. února 2012 č. j. 12 Cmo 324/2011-81 a Krajského soudu v Praze ze dne 7. června 2011 č. j. 46 ECm 8/2010-54, takto: Návrh se odmítá.
Navrhovatel se domáhal zrušení výše označených rozsudků s tím, že se jimi cítí dotčen v právech, zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a také v čl. 95 odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb. Uvedl, že podle jeho přesvědčení se žádný ze soudů nevypořádal s jeho námitkou týkající se objasnění důvodů, pro něž vznikly problémy na lotyšské hranici, pro které nemohl kamión přepravce projet a vrátil se tak s dopravovaným zbožím zpět do České republiky. Proto nemůže souhlasit se závěry soudů, podle nichž to měl být on, kdo na základě další objednávky požádal o převezení zboží zpět do ČR a kdo neprokázal porušení povinností ze závazkového vztahu žalovaným a tak neunesl důkazní břemeno o vzniku škody.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadených rozsudků zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Vrchní soud v Praze přezkoumal v souladu s § 212 a 214 odst. 1 občanského soudního řádu rozhodnutí soudu I. stupně a jeho rozsudek opodstatněně potvrdil, když se s právním hodnocením skutkových zjištění učiněných na základě provedených důkazů a s jeho závěry ztotožnil. Své rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, a proto lze na ně v dalším odkázat. Nutno konstatovat, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a proto také nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad touto činností, pokud při ní soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl.
81, 83 a 90 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v § 132 občanského soudního řádu. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané tímto ustanovením, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy provedené, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [čl. 82 Ústavy ČR, rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93 ,
III. ÚS 216/95 a násl.). Toto konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Soudy obou stupňů se při hodnocení provedených důkazů do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu nedostaly. Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 23. května 2012
Miloslav Výborný předseda senátu Ústavního soudu