Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti R. P., zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem AK Krejčí, Rajf & partneři, s.r.o., sídlem Špitálka 434/23b, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 2. 2018 č. j. 4 To 12/2018 - 94 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2018 č. j. 39 Nt 109/2017-63, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Jak plyne z napadených rozhodnutí, z ústavní stížnosti a k ní přiložených lékařských zpráv a dalších dokumentů, stěžovatel se dne 4. 9. 2017 podrobil operaci kyčelního kloubu, po operaci zahájil rehabilitační proceduru v Odborném léčebném ústavu Jevíčko, kde byl hospitalizován od 11. 9. 2017 do 7. 10. 2017. Následně pokračoval stěžovatel ambulantně v rehabilitačních procesech, přičemž měl 23. 11. 2017 nastoupit lázeňskou terapii v délce trvání jednoho měsíce. Dne 5. 11. 2017 však již byl nucen nastoupit výkon trestu, který byl předtím dvakrát odložen z důvodu operace druhého kyčelního kloubu a následné rehabilitace.
2. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl zamítnut návrh stěžovatele na přerušení výkonu trestu odnětí svobody. Návrh stěžovatel zdůvodňoval potřebou rehabilitace po operaci kyčelního kloubu.
3. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") došlo k zamítnutí stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí krajského soudu.
4. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na ochranu zdraví dle čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.
5. Porušení práva na ochranu zdraví dovozuje stěžovatel z toho, že věznice mu není schopna poskytnout dostatečnou rehabilitační péči, tudíž má za to, že jeho návrhu na přerušení výkonu trestu měly soudy vyhovět.
6. Porušení procesních práv pak stěžovatel dovozuje z toho, že soudy daly přednost závěrům zprávy Oblastní lékařské komise Vězeňské služby ČR před jinými důkazními prostředky (zejména posudku znalce-ortopeda vypracovaného na základě požadavků právního zástupce stěžovatele). Zároveň namítá, že v jeho věci již soud dvakrát výkon trestu odložil v souvislosti s operací a rehabilitací pravého kyčelního kloubu a existuje tak legitimní očekávání, že bude nyní, po operaci levého kyčelního kloubu rozhodnuto obdobně.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Jde-li o tvrzené porušení práva na ochranu zdraví dle čl. 31 Listiny, platí dle čl. 41 Listiny, že se lze uvedeného práva domáhat v mezích zákonů, které dané ustanovení provádějí. V kontextu podaného návrhu na přerušení výkonu trestu, jehož vyhověním má být zajištěn respekt k ústavnímu právu na ochranu zdraví, je tedy nutno vyjít z § 325 odst. 1 trestního řádu, podle něhož "je-li odsouzený, na němž se vykonává trest odnětí svobody, stižen těžkou nemocí, může předseda senátu výkon trestu na potřebnou dobu přerušit [...]".
10. Jak uvedl Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 311/14 ze dne 18. 3. 2014, na které odkazuje i stěžovatel, "rozhodnutí soudu o přerušení výkonu trestu ve smyslu ustanovení § 325 odst. 1 věty před středníkem tr. ř. má fakultativní charakter, přičemž posouzení podmínek tohoto institutu náleží plně do pravomoci obecných soudů, které musí vzít v úvahu závažnost nemoci, kterou odsouzený trpí, možnosti věznice zajistit odpovídající léčebnou péči, jakož i délku zbytku nevykonaného trestu".
11. Ústavní soud tedy vychází z toho, že posouzení podmínek pro přerušení výkonu trestu je v kompetenci obecných soudů, pokud zváží relevantní zákonná kritéria. V nyní posuzovaném případě tato kritéria obecné soudy zvážily, pouze na základě nich dospěly k jinému závěru, než který požaduje stěžovatel. Soudy vzaly v potaz jak závažnost nemoci (tj. potřebu rehabilitace po operaci kyčelního kloubu, možnost zajištění péče, i délku zbytku trestu, tj. 4 a půl roku). Krajský soud primárně vyšel ze zprávy Oblastní lékařské komise Vězeňské služby ČR, která sdělila, že "Vězeňská služba ČR je schopna, popř. ve spolupráci s mimovězeňskými poskytovateli zdravotnických služeb, zajistit odsouzenému potřebnou lékařskou péči".
12. Upozorňuje-li stěžovatel s odkazem na závěry znalce, že rehabilitace je z hlediska ochrany zdraví potřebná, je nutno dodat, že o tomto závěru není sporu. Sporné je pouze to, zda je možno tuto rehabilitaci poskytnout ve vězeňském zařízení, popř. při využití zařízení mimo vězeňskou službu. Pokud soud vyšel ze závěru Oblastní lékařské komise Vězeňské služby ČR, která se zdravotním stavem stěžovatele (konkrétně pak právě v souvislosti s onemocněním kloubů) zabývala již potřetí, měla k dispozici veškerou dokumentaci a zároveň dostatečné znalosti o možnostech provedení rehabilitační péče v rámci vězeňských zařízení, či mimo ně, nelze soudu vytknout pochybení, že z tohoto důkazu vycházel. V tomto ohledu je otázka hodnocení důkazů a preference některého z nich, věcí obecných soudů.
13. Samotný závěr, že vězeňské zařízení je schopno poskytnout rehabilitační péči, resp. umožnit cílenou rehabilitaci i mimo toto zařízení, se navíc nejeví ani jakkoli excesivní (nejde např. o komplikovanou a náročnou lékařskou péči vyžadující speciální technologie či složitý operativní zákrok apod.). Stěžovatel nastoupil do výkonu trestu dva měsíce po operaci, do té doby absolvoval rehabilitaci v rámci hospitalizace, posléze ambulantní rehabilitaci, tudíž závěr komise o možnosti pokračovat v rehabilitaci v rámci výkonu trestu se opět nejeví jakkoli excesivní.
14. Nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces, pokud soudy daly přednost závěrům lékařské komise, před doporučením znaleckého posudku hovořícím o nemožnosti poskytnout adekvátní péči právě v rámci vězeňského zařízení. Uvedený způsob vyhodnocení důkazů nelze považovat za ústavně problematický. Nelze ani přehlédnout, že závěr znalce o nedostatečných rehabilitačních možnostech vychází mj. ze sdělení samotného stěžovatele (srov. odpověď na otázku č. 7 znaleckého posudku MUDr. Šmída ze dne 7.
12. 2017). Stejně tak nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces skutečnost, že soud po opakovaném odkladu nástupu výkonu trestu (z důvodu operace druhého kyčelního kloubu a následné rehabilitace) v nyní posuzovaném případě výkon nastoupeného trestu nepřerušil. Soud vždy musí vycházet z aktuální důkazní situace, přičemž zdravotní stav stěžovatele, resp. možnosti rehabilitace v rámci výkonu trestu opětovně a aktuálně posoudila odborná komise a z jejích závěrů soud vycházel, tak jako z těchto závěrů vycházel v předchozích rozhodnutích.
15. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že znalecký posudek, který byl přiložen k doplnění ústavní stížnosti, a který byl zpracován ke dni 7. 3. 2018, není pro nyní posuzovanou ústavní stížnost relevantní, neboť napadené druhostupňové rozhodnutí vrchního soudu bylo vydáno dne 22. 2. 2018 a z povahy věci nemohlo jakkoli reflektovat další závěry znalce, učiněné po tomto datu. Tyto znalecké závěry ostatně nemůže nijak reflektovat ani Ústavní soud, neboť není nalézací, resp. skutkovou instancí, a nemůže posuzovat, resp. zohledňovat nové důkazy, které nebyly k dispozici obecným soudům při jejich rozhodování, jejichž kasace je navrhována.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. listopadu 2018
Jan Filip v. r. předseda senátu