Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti BOCHEMIE a. s., sídlem Lidická 326, Bohumín, zastoupené JUDr. Filipem Chytrým, advokátem, sídlem Malátova 633/12, Praha 5 – Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. dubna 2023 č. j. 6 Afs 314/2021-29, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu se podává, že stěžovatelka požádala Specializovaný finanční úřad (správce daně) o vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty a na dani z příjmů právnických osob. Správce daně žádosti nevyhověl. Rozhodnutí odůvodnil tak, že proti dodatečným platebním výměrům, jimiž byly daně doměřeny, nebyla podána odvolání a daně byly v plné výši právním předchůdcem stěžovatelky uhrazeny. Vedlejší účastník zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí správce daně o neexistenci přeplatku.
3. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství žalobu. Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 28. 7. 2021 č. j. 22 Af 16/2020-67 žalobu zamítl. Za zásadní považoval krajský soud skutečnost, že právní předchůdce stěžovatelky obě daně na základě jemu doručených dodatečných platebních výměrů zaplatil. Potvrdil tak, že se dodatečné platební výměry dostaly do jeho právní sféry, byly mu tedy materiálně doručeny a nic mu nebránilo v uplatnění obrany proti nim. Právní předchůdce stěžovatelky tak však neučinil. Vydané dodatečné platební výměry představují správní rozhodnutí, která jsou nadána presumpcí správnosti, dokud není prokázán opak. K prekluzi práva vyměřit daně nedošlo. Daně byly doměřeny a uhrazeny včas. Řízení o vrácení přeplatku zahájené na základě žádosti stěžovatelky nemůže být právním nástrojem, který by vedl ke zpochybnění legitimity vydaných dodatečných platebních výměrů.
4. Nejvyšší správní soud kasační stížnost napadeným rozsudkem zamítl. V jeho odůvodnění uvedl, že pro posuzovanou věc je podstatné, zda v době rozhodování správce daně o vratitelném přeplatku existovala pravomocná rozhodnutí, na jejichž základě byly daně uhrazeny. Otázkou tedy bylo, zda byly dodatečné platební výměry účinně doručeny. Nejvyšší správní soud došel k závěru, že tomu tak bylo. Není rozhodné, zda má být za okamžik doručení považováno doručení platebních výměrů do datové schránky právního předchůdce stěžovatelky, či až faktické seznámení se s platebními výměry zástupcem stěžovatelky při nahlédnutí do spisu. Od doručení začala plynout lhůta pro podání odvolání proti nim. Stěžovatelka však odvolání nepodala. V době rozhodování správce daně o vratitelném přeplatku byly platební výměry bez jakékoli pochybnosti v právní moci.
5. K prekluzi práva stanovit daň v důsledku neúčinného doručení Nejvyšší správní soud uvedl, že rozhodnutí, kterým je stanovena prekludovaná daň, je nezákonné, ovšem je-li v právní moci, vyvolává právní účinky, dokud není předpokládanými prostředky zrušeno. V řízení o vrácení přeplatku daňovým orgánům ani soudu nepřísluší zjišťovat, zda byl právní titul, z něhož daňový subjekt dovozuje existenci přeplatku, vydán v souladu se zákonem. Proti dodatečnému platebnímu výměru vydanému na základě daňové kontroly je možné podat odvolání a v něm namítat jakékoli jeho vady, včetně prekluze.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti a jejím doplnění namítá pochybení v doručování dodatečných platebních výměrů. Uvádí, že správce daně nedoručil dodatečné platební výměry zmocněnci právního předchůdce stěžovatelky, ale pouze právnímu předchůdci. Stěžovatelka zpochybňuje extenzivní výklad o materiálním doručení dodatečných platebních výměrů. Nejvyšší správní soud se nezabýval okamžikem doručení dodatečných platebních výměrů. Stejně tak nemůže obstát úvaha Nejvyššího správního soudu o materiálním doručení zmocněnci stěžovatelky při nahlížení do spisu. Upozorňuje v této souvislosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2022 č. j. 27 Cdo 348/2021-246. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 2. 5. 2018 č. j. 6 Afs 351/2017-64, rozsudek ze dne 30. 11. 2016 č. j. 3 As 26/2016-47) týkající se doručování správcem daně.
7. Stěžovatelka rozporuje i závěr Nejvyššího správního soudu o nepřiléhavém nástroji obrany. Podání označené jako žádost o vrácení přeplatku splňovalo zákonné náležitosti odvolání. Žádost tedy měl správce daně posoudit jako odvolání. Nejvyšší správní soud se s tím, proč nebylo podání stěžovatelky posouzeno jako odvolání, měl vypořádat ve svém rozhodnutí.
8. Stěžovatelka dále uvádí, že opakovaně poukazovala na prekluzi práva vyměřit daň. Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že neakceptoval její výhradu a uzavřel, že námitka prekluze nemá místo v daném řízení. Nejvyšší správní soud nerespektuje názor Ústavního soudu obsažený v nálezu ze dne 2. 3. 2009 sp. zn. IV. ÚS 816/07 (N 39/52 SbNU 399). K prekluzi má soud přihlížet z úřední povinnosti.
16. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Soudce zpravodaj si pro účely řízení o ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u Nejvyššího správního soudu a vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti a jejímu doplnění a stěžovatelku k následné replice.
10. Nejvyšší správní soud v podrobnostech odkázal na své rozhodnutí a prejudikaturu v něm citovanou. Předmětem přezkoumávání správními soudy v dané věci bylo rozhodnutí daňových orgánů o vratitelném přeplatku. Ohledně vztahu rozhodnutí o vratitelném přeplatku a platebních výměrů odkázal zejména na bod 17 a násl. rozsudku, k materiálnímu doručení v daňovém řízení na bod 20 a násl. rozsudku. Argumentace stěžovatelky týkající se neúčinného doručení platebních výměrů se v podstatné části míjí s rozhodovacími důvody Nejvyššího správního soudu.
Ten neposuzoval řádné formální doručování platebních výměrů, ale splnění podmínek materiálního doručení. K materiálnímu doručení stěžovatelka argumentuje pouze odkazem na usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 348/2021-246. Nejvyšší soud však v dané věci posuzoval situaci, že se soud ani nepokusil o jakékoli doručení, nikoli o doručení řádné, jak uvádí stěžovatelka. I Nejvyšší soud výslovně připustil samu podstatu materiálního doručení. Totiž, že k doručení může dojít i v případě nikoli (formálně) řádného doručení (bod 24 usnesení).
11. Stěžovatelka podle Nejvyššího správního soudu nevyužila zákonnou možnost podání odvolání proti platebním výměrům. Jde-li o její námitku možného posouzení žádosti o vrácení přeplatku jako odvolání, Nejvyšší správní soud uvádí, že ta nemohla být předmětem posuzování v napadeném rozsudku, neboť nebyla stěžovatelkou vznesena v kasační stížnosti.
12. Vedlejší účastník k námitce stěžovatelky týkající se pochybení při doručování platebních výměrů uvedl, že argumentace stěžovatelky nemůže správnost závěrů Nejvyššího správního soudu zpochybnit, protože se míjí s nosnými důvody napadeného rozsudku. To, zda byly platební výměry účinně doručeny, je podstatné pro posouzení, zda v době rozhodování správce daně, resp. vedlejšího účastníka o vratitelném přeplatku existovala pravomocná rozhodnutí, na jejichž základě byly předepsané daně i uhrazeny. Nejvyšší správní soud došel ke správnému závěru, že k účinnému doručení platebních výměrů došlo, bez ohledu na to, zda za doručení bude považováno jejich doručení právnímu předchůdci stěžovatelky, či až faktické seznámení se s nimi zástupcem stěžovatelky při nahlížení do spisu. Z uvedeného rozhodnutí však vyplývá, že se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěry krajského soudu o materiálním doručení právnímu předchůdci stěžovatelky.
13. K námitce týkající se nesprávného posouzení podání stěžovatelky zdůrazňuje, že stěžovatelka tento argument v kasační stížnosti (ani v žalobě) nevznesla. Řízení o kasační stížnosti je však založeno na vázanosti kasačními body a Nejvyšší správní soud se může zabývat jen takovými důvody, které stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil. Nejde o žádnou z výjimek z vázanosti kasační stížností stanovenou zákonem či dovozenou judikaturou.
14. Není podstatné, že stěžovatelka v žádosti o vrácení přeplatku poukázala na uplynutí lhůty pro stanovení daně. Nejvyšší správní soud správně upozornil na to, že judikatura, na kterou stěžovatelka poukazovala, sice dovodila povinnost přihlížet k prekluzi ex offo, ale jen při přezkumu rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o samotné daňové povinnosti. Věcný přezkum platebního výměru v řízení o vratitelném přeplatku již není možný. Rozsudek Nejvyššího správního soudu není v rozporu s rozhodnutími, na která stěžovatelka odkazuje (6 Afs 35/2017-64), resp. na posuzovanou věc nedopadají (3 As 26/2016-47).
15. Stěžovatelka ve své replice zpochybňuje tvrzení Nejvyššího správního soudu i vedlejšího účastníka a opakuje argumenty vznesené v ústavní stížnosti. Nad rámec toho uvádí, že v kasační stížnosti nemohla uplatnit svoji námitku týkající se toho, že její žádost o vrácení přeplatku měla být posouzena jako odvolání. Až Nejvyšší správní soud totiž uzavřel, že stěžovatelka ke své újmě nevyužila zákonnou možnost obrany.
17. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
18. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku správně zdůraznil, že pro posouzení věci je podstatné, zda v době rozhodování správce daně, resp. vedlejšího účastníka o vratitelném přeplatku, existovala pravomocná rozhodnutí, na jejichž základě byly předepsané daně uhrazeny. K tomu je nutné posoudit, zda byly dodatečné platební výměry účinně doručeny. Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu implicitně vyplývá, že se plně ztotožňuje se závěry krajského soudu (a vedlejšího účastníka), že k materiálnímu doručení platebních výměrů došlo doručením do datové schránky právního předchůdce stěžovatelky.
19. Soudy jsou sice povinny doručovat řádně, neboť v opačném případě by účastníci řízení mohli být výrazně dotčeni na svých právech, nelze však ani přijmout formalistický přístup k doručování, je-li v konkrétním případě naplněna jeho materiální funkce, tj. seznámení se s obsahem doručované písemnosti. To ostatně vyplývá i z dosavadní judikatury Ústavního soudu [srov. např. nálezy ze dne 13. 12. 2001 sp. zn. III. ÚS 473/01
(N 198/24 SbNU 491), ze dne 16. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 1548/11
(N 55/69 SbNU 93), ze dne 9. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 3851/18
(N 57/93 SbNU 257), ze dne 26. 4. 2022 č. j. IV. ÚS 3026/20-4 ].
20. Ústavní soud nijak nezpochybňuje, že v posuzovaném případě nedošlo k formálně správnému doručení, adresátem měl být zmocněnec právního předchůdce stěžovatelky. Zásadní však v tomto případě je, že se účastník řízení s doručovanými listinami prokazatelně seznámil a mohl tak účinně hájit svá práva (srov. i např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2009 č. j. 1 Afs 148/2008-73, na který odkázal v napadeném rozhodnutí i Nejvyšší správní soud, shodně i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2017 č. j. 1 Afs 356/2017-29). Uvedené pochybení při doručování písemnosti jiné osobě tak nezasáhlo do subjektivních práv stěžovatelky, resp. jejího právní předchůdce.
21. Ostatně i z rozsudku krajského soudu je zřejmé, že za zásadní pro svůj závěr o materiálním doručení považoval skutečnost, že právní předchůdce stěžovatelky na základě jemu doručených dodatečných platebních výměrů obě daně ve lhůtě uhradil. Dodatečné platební výměry se tak dostaly do jeho sféry a nic mu nebránilo v uplatnění případné obrany proti nim.
22. Závěr soudů, že v posuzovaném případě došlo k materiálnímu doručení dodatečných platebních výměrů právnímu předchůdci stěžovatelky, tedy nijak nevybočuje z ústavněprávního rámce interpretace podústavních předpisů a je v souladu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu.
23. Již jen nad rámec toho Nejvyšší správní soud uvedl, že i pokud by přistoupil na stěžovatelčinu argumentaci, že správce daně měl platební výměry doručovat zástupci jejího právního předchůdce, je zjevné, že se právní zástupce stěžovatelky podle jejího tvrzení seznámil s dodatečnými platebními výměry nejpozději dne 7. 11. 2017 při nahlížení do spisu a tento den mu také byly nejpozději doručeny.
24. Byť se Ústavní soud neztotožňuje s tím, že by v případě, že je účastník zastoupen, mělo snad být na roveň doručování zástupci postaveno i doručování samotnému účastníkovi (jak by snad mohlo z rozsudku Nejvyššího soudu vyplývat), lze i v tomto případě považovat závěr Nejvyššího správního soudu za ústavně souladný. Důležité je zde především to, že z navazujícího postupu zmocněnce stěžovatelky, který podal žádost o vrácení přeplatku, je zřejmé, že se při nahlížení do spisu s dodatečnými platebními výměry obeznámil a byly mu tak materiálně doručeny. Stěžovatelka ostatně sama v kasační stížnosti uvádí, že k účinnému doručení platebních výměrů v materiálním smyslu mohlo dojít nejdříve dne 7. 11. 2017, kdy se zmocněnec s dodatečnými platebními výměry seznámil.
25. Argumentuje-li stěžovatelka ve vztahu k účinnému doručení v ústavní stížnosti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 348/2021-246, není s ním, jak ostatně uvedl i Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti, napadený rozsudek v rozporu. V bodě 24 tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud uvádí, že materiální funkce doručení, tj. seznámení se s obsahem písemnosti i přes její vadné (v rozporu se zákonem učiněné) doručení, může být z povahy věci naplněna pouze v případě, že soud k doručení písemnosti vůbec přistoupí, tj. o doručení písemnosti (některým ze způsobů uvedených v § 45 o. s. ř.) se alespoň pokusí. To ve stěžovatelčině věci učinil.
26. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu uváděná stěžovatelkou (č. j. 6 Afs 351/2017-64 a 3 As 26/2016-47, správně 3 As 26/2016-45) se na řešenou věc nevztahují. V těchto případech bylo předmětem přezkumu mj. to, zda se adresát s doručovanou písemností skutečně seznámil.
27. Stěžovatelka dále namítá, že pokud správce daně, resp. krajský soud došel k závěru, že v řízení o vrácení přeplatku nelze přihlédnout k nezákonnosti dodatečných platebních výměrů, měl podání označené jako žádost o vrácení přeplatku posoudit jako odvolání. Rozsudku Nejvyššího správního soudu vytýká, se se s tímto nesprávným postupem v rozhodnutí nijak nevypořádal. Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil, že stěžovatelka v kasační stížnosti tuto námitku neuplatnila. Nejvyšší správní soud je podle § 109 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, vázán důvody uvedenými v kasační stížnosti a Ústavní soud důvod pro uplatnění některé ze zákonných výjimek z vázanosti neshledal.
Stěžovatelce nelze přisvědčit, že se tato argumentace nemohla v kasační stížnosti objevit, neboť závěr, že stěžovatelka nevyužila ke své újmě zákonnou možnost obrany, učinil až Nejvyšší správní soud. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí jasně uvádí, že řízení o navrácení přeplatku nemůže být právním nástrojem, který by vedl ke zpochybnění legitimity vydaných dodatečných platebních výměrů. Řízením, jež teoreticky mohlo vést k takovému cíli, mohlo být například řízení odvolací, případně řízení exekuční (bod 22 rozsudku krajského soudu).
Pokud se tedy stěžovatelka domnívala, že měl správce daně, resp. vedlejší účastník její žádost posoudit podle jejího obsahu jako odvolání a soud k tomu měl přihlédnout, měla možnost tuto námitku učinit již v kasační stížnosti.
28. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neučinila tento závěr součástí přezkumu Nejvyšším správním soudem, nemůže se takto vznesenou námitkou, s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, dále zabývat ani Ústavní soud. Ústavní soud totiž ve své konstantní judikatuře interpretuje podmínku subsidiarity pro podání ústavní stížnosti v materiálním smyslu, tj. pro její naplnění nepostačuje pouhé uplatnění procesního prostředku k ochraně práva ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytnost namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti.
To buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení podústavního práva, v němž se dané základní právo nebo svoboda promítá (srov. např. usnesení ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08 , usnesení jsou veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz). Tato námitka je proto ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná (srov. např. nález ze dne 2. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 377/20 ).
29. K tvrzení stěžovatelky, že Nejvyšší správní soud neakceptoval její námitku prekluze práva vyměřit daň, Ústavní soud uvádí, že se Nejvyšší správní soud i touto věcí v rozhodnutí dostatečně zabýval. Stěžovatelce vysvětlil, proč správce daně a krajský soud nemohl k prekluzi přihlédnout. Nejvyšší správní soud se vypořádal i s judikaturou uváděnou stěžovatelkou. Závěr soudu není ani v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu uvedeným v ústavní stížnosti (nález sp. zn. IV. ÚS 816/07 ), v němž soud řešil přihlédnutí k prekluzi ex offo. Nejvyšší správní soud stěžovatelce objasnil, proč k námitce nepřihlédl. S ohledem na závěr o účinném doručení platebních výměrů by navíc tato námitka byla stejně irelevantní.
30. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. listopadu 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu