Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele E. S., zastoupeného Mgr. Janem Aulickým, advokátem, sídlem Za Tiskárnou 327, Český Krumlov, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. března 2024 č. j. 7 Co 109/2024-263 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. října 2023 č. j. 0 P 82/2021-231, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a M. M. a nezletilé S. E. S., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále jen "otec") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že shledává v postupech soudů a v napadených rozhodnutích porušení zejména ustanovení týkající se práva na spravedlivý proces a soudní ochranu definované v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v č. 6 Evropské úmluvy o lidských právech (správně má být "Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod"), jakož i porušení čl. 90 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1, 3 a 4, čl. 10 bod 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že první vedlejší účastnice (dále jen "matka") se návrhem u Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") domáhala zvýšení výživného pro nezletilou vedlejší účastnici (dále jen "dcera"), který odůvodnila tím, že otec neplní dobrovolně vyživovací povinnost, o dceru neprojevuje zájem a rostoucími potřebami dcery. Po provedeném dokazování okresní soud napadeným rozsudkem změnil předchozí svůj rozsudek a otci uložil povinnost přispívat na výživu dcery částkou 3 900 Kč (doposud částka 2 000 Kč), rozhodl o nedoplatku na výživném a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. Novou výši výživného stanovil s ohledem na potencionální příjmy otce, zohlednil jeho další vyživovací povinnost a zvýšené potřeby dcery.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal otec odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") neshledal důvodným, a proto napadeným rozsudkem potvrdil I. výrok rozsudku okresního soudu (I. výrok), změnil jeho II. výrok o nedoplatku na výživném (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (III. výrok). V odůvodnění konstatoval, že vyšel ze zjištění okresního soudu, doplnil dokazování o volných pracovních místech a uzavřel, že s přihlédnutím k množství pracovních příležitostí v oboru, ve kterém je schopen otec pracovat, je zřejmé, že si mohl s dostatečným časovým předstihem zajistit příjem z pracovního poměru při vědomí toho, že předcházející pracovní poměr skončí, proto skutečnost, že následně nepracoval, musí jít k jeho tíži. K tíži dcery (ani matky) nemůže jít skutečnost, že otec nastoupil do zaměstnání s časovým odstupem a s nižší mzdou.
4. Stěžovatel si je vědom toho, že rozhodování o výživném je řízením, jehož přezkum před Ústavním soudem by měl být pouze za zcela mimořádných a specifických okolností, má však za to, že "jeho případ je tímto případem". Namítá, že bez řádného odůvodnění a bez přihlédnutí k jeho osobním a majetkovým poměrům a zejména potencionalitě jeho příjmů bylo rozhodnuto o navýšení výživného za současného konstatování závěru o jeho možnostech a o tom, že je notorietou, že obecně se zvýšily životní náklady.
5. Konkrétně stěžovatel namítá, že není přesvědčivé zdůvodnění, zda skutečně došlo od posledního rozhodnutí ve věci samé k nárůstu životních nákladů a potřeb, že u dcery vzrostly náklady a její potřeby tak, aby bylo možno uvažovat o navýšení výživného fakticky o cca 100%, dále polemizuje s posouzením významu jeho pracovní neschopnosti a zejména s hodnocením potencionality příjmů.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byly vydány napadené rozsudky. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25.
9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
8. Ústavní soud zastává obecně zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Setrvale upozorňuje, že v rodinněprávních věcech zasahuje pouze v případech extrémních. Je na obecných soudech, aby posoudily konkrétní a aktuální okolnosti každé věci a přijaly odpovídající rozhodnutí. Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o výši výživného, ani hodnotit dříve v řízení použité argumenty; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti.
Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek a vynášejí tak skutková zjištění z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z dostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní [viz např. usnesení ze dne 10.
12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19
(všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
9. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu a jež by mělo vést ke zrušení napadených rozsudků. Stěžovatelova námitka o nedostatečném odůvodnění není případná (srov. rekapitulaci odůvodnění rozsudku okresního soudu v bodě 5. odůvodnění rozsudku krajského soudu, jakož i doplněná skutková zjištění v bodě 10. odůvodnění tohoto rozsudku).
10. Za těžiště stěžovatelovy ústavní stížnosti lze považovat jeho polemiku se závěry obecných soudů o růstu životních nákladů dcery a potencionalitě jeho příjmů. Ani tyto námitky nejsou opodstatněné, neboť odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu obě okolnosti dostatečným způsobem objasňuje. K růstu životních nákladů srov. bod 15. odůvodnění a k potencionalitě stěžovatelových příjmů srov. výstižné doplnění dokazování a jeho shrnutí v bodě 10. a reakci na stěžovatelovy námitky v bodě 16. odůvodnění rozsudku krajského soudu.
11. Dovolává-li se stěžovatel porušení čl. 90 Ústavy, je třeba poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že toto ustanovení představuje institucionální pravidlo fungování soudní moci a nezakládá žádná ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97
(N66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 176/97
(N104/9 SbNU 9)].
12. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozsudky nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jeho ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu