Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Antonie Ungerové, 2) Ing. Ladislava Ungera a 3) Ing. Mgr. Andrey Ungerové, všech zastoupených JUDr. Vladimírem Bulinským, advokátem, sídlem Jana Nečase 1343/29, Brno, proti výroku II a III rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. dubna 2023 č. j. 44 Co 229/2019-681, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Richarda Banata, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení výroků v záhlaví označeného rozsudku. Tvrdí, že tyto výroky porušily jejich ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Okolnosti projednávané věci jsou následující. V devadesátých letech minulého století vedlejší účastník řízení uzavřel smlouvu o sdružení s právním předchůdcem stěžovatelů. Oba chtěli společně podnikat s vyhrazenými elektrickými zařízeními a rozvaděči nízkého napětí, uzavřeli tedy smlouvu o sdružení podle § 829 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Dohodli se, že název sdružení bude AUTOGAS WORK a že veškerý majetek nabytý během společného podnikání bude v jejich spoluvlastnictví. V roce 2006 právní předchůdce stěžovatelů sdělil vedlejšímu účastníkovi, že chce vystoupit ze sdružení.
Uvedl, že sdružení již dlouho neplní svůj účel a že těžiště jeho podnikatelské činnosti je jinde. Hodnota majetku v podílovém spoluvlastnictví byla podle vedlejšího účastníka řízení cca 5,6 mil. Kč. Původní obchodní partneři se neúspěšně pokusili o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví mimosoudní cestou. Vedlejší účastník řízení následně podal proti právnímu předchůdci stěžovatelů jako žalovanému žalobu. Žalovaný v průběhu soudního řízení zemřel, proto se stěžovatelé stali jeho procesními nástupci podle § 107 odst. 2 občanského soudního řádu
3. Městský soud v Brně žalobu vedlejšího účastníka zamítl. Vedlejší účastník neprokázal, že jím tvrzený majetek byl skutečně ve spoluvlastnictví, tj. že jej nabyl během společného podnikání. Protože neuspěl, musel nahradit každému ze stěžovatelů náklady řízení ve výši 111 tis. Kč, tedy celkem 333 tis. Kč. Vedlejší účastník se odvolal, Krajský soud v Brně však jeho odvolání nevyhověl. Oproti městskému soudu se ale domníval, že stěžovatelům nenáleží žádná náhrada nákladů řízení, proto změnil nákladový výrok a nepřiznal jim nic. Svůj postup krajský odůvodnil odkazem na § 150 občanského soudního řádu: právní předchůdce stěžovatelů svým chováním (nepředložením nezbytných dokumentů, nulovou spoluprací při vypořádání) znemožnil zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Nebýt jeho liknavosti, nemusel se vedlejší účastník vůbec obracet na obecné soudy.
4. Ve stručné ústavní stížnosti stěžovatelé kritizují krajský soud, že jim nepřiznal žádnou náhradu nákladů řízení. Stěžovatelé nesouhlasí s odůvodněním napadeného rozsudku: je nepřezkoumatelné a vykazuje prvky libovůle. Pokud se podnikatelská činnost nikdy neuskutečnila, logicky nemohl právní předchůdce stěžovatelů vést žádné účetnictví a neměl vedlejšímu účastníkovi co předkládat. Proto neexistoval žádný důvod pro výjimečnou aplikaci § 150 občanského soudního řádu. Stěžovatelé navíc poukazují na obstrukční chování vedlejšího účastníka: jeho neschopnost odstranit vady podání (označení příslušného soudu a vymezení petitu žaloby) či snahu dosáhnout záměny účastníků řízení.
5. Ústavní stížnost byla podána oprávněnými stěžovateli. Její včasnost se odvíjí od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání stěžovatelů pro objektivní nepřípustnost. Předchozí ústavní stížnost v této věci totiž Ústavní soud odmítl pro nepřípustnost, neboť stěžovatelé podali (v souladu s nepřesným poučením krajského soudu) dovolání (usnesení ze dne 7. 12. 2023 sp. zn. III. ÚS 1998/23 ). Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Též vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je přípustná.
6. Ústavní soud předesílá, že nesjednocuje judikaturu k nákladům řízení. To je úkol obecných soudů; ony jsou povolány k tomu, aby srozumitelně vysvětlily, proč ten či onen výklad odpovídá textu, systematice a smyslu a účelu zákona či jiného právního předpisu. Při přezkumu rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud zaměřuje jen na to, zda obecné soudy interpretují a aplikují právo ústavně souladným způsobem [např. nález ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18
(N 65/93 SbNU 301), bod 19]
7. Kritika stěžovatelů směřuje především proti užití moderačního práva. Zákonné podmínky pro soudcovskou moderaci nákladů řízení jsou obsaženy v § 150 občanského soudního řádu: musí tu existovat důvody zvláštního zřetele hodné a musí jít o výjimečný případ. Zda jsou podmínky pro moderaci dány, si obecné soudy musí samy posoudit [srov. např. nález ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 697/18 , body 16 a 17 včetně tam uvedené judikatury]. Ač obecné soudy mají v této otázce poměrně široký prostor, neznamená to, že smí svévolně nepřiznat náhradu nákladů řízení. Své rozhodnutí musí řádně a přesvědčivě odůvodnit [srov. nálezy ze dne 26. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 401/06
(N 196/43 SbNU 207), část V, a ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 1317/19
(N 185/97 SbNU 26), bod 14 včetně tam uvedené judikatury].
8. Důvodem, proč krajský soud nepřiznal stěžovatelům náhradu nákladů řízení, bylo chování právního předchůdce stěžovatelů. Krajský soud to podepřel řadou skutečností: právní předchůdce porušil své prohlášení o plné spolupráci při rozpuštění sdružení, učiněné při vystoupení ze sdružení; nepředložil žádné doklady pro vypořádání, ač měl jako jediný přehled o všech závazcích (podle smlouvy měl na starosti veškeré administrativní záležitosti spojené s podnikáním ve sdružení); neposkytl žádnou součinnost (bod 17 napadeného rozsudku). Tyto okolnosti krajský soud nemohl jednoduše přejít [k povinnosti zohlednit a posoudit všechny okolnosti věci srov. např. nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06
(N 162/42 SbNU 339)].
9. Podle stěžovatelů tyto okolnosti nepředstavují důvody hodné zvláštního zřetele. Ústavní soud však není přezkumným soudem, nemůže hodnotit, zda ty či ony okolnosti zakládají použitelnost hypotézy § 150 občanského soudního řádu [již nález I. ÚS 1317/19 , bod 13]. Hodnotí pouze to, zda obecné soudy nepostupovaly svévolně. V nynějším případě o žádnou svévoli nejde. Byť stěžovatelé kritizují, že odůvodnění soudní moderace je příliš stručné (podle nich odůvodnění v rozsahu 14 řádků porušuje právo na řádné odůvodnění rozhodnutí), Ústavní soud nesouhlasí. Krajský soud se neuchýlil k nicneříkající citaci zákona, nýbrž své rozhodnutí podložil výčtem konkrétních skutečností.
10. Ústavní soud tak žádné porušení základních práv nezjistil. Ústavní stížnost je proto návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. května 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu