Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Veronikou Robotkovou, advokátkou, sídlem Náměstí 13/15, Velké Meziříčí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2024 č. j. 24 Cdo 25/2024-174, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 18. července 2023 č. j. 36 Co 45/2023-108 a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 22. prosince 2022 č. j. 0 P 200/2022-69, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, a K. H. a nezl. L. Š., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že tato rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 7 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne, že stěžovatel žil s první vedlejší účastnicí (dále jen "matka") několik let ve společné domácnosti. V květnu 2019 se rozešli. Matka měla v té době krátký intimní poměr s jiným mužem a následně zjistila, že je těhotná. Stěžovatel o této známosti věděl, spolu s matkou však dospěl k závěru, že je biologickým otcem dítěte (druhé vedlejší účastnice). Proto stěžovatel a matka v říjnu 2019 učinili souhlasné prohlášení, kterým určili, že otcem dítěte je stěžovatel. Dcera se narodila v únoru 2020. Rodiče žili ve společné domácnosti a společně pečovali o dceru až do ledna 2021, kdy se opět rozešli. Stěžovatel se nadále s dcerou stýkal a platil stanovené výživné až do května 2022. Tehdy z testů DNA zjistil, že není biologickým otcem dítěte.
3. Stěžovatel podal v červnu 2022 žalobu na popření otcovství, se kterou spojil návrh na prominutí zmeškání popěrné lhůty, neboť žalobu podal opožděně, dva roky a čtyři měsíce od narození dcery. Okresní soud návrhu na prominutí zmeškání lhůty nevyhověl. Toto rozhodnutí potvrdil též krajský soud, Nejvyšší soud pak usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl pro nepřípustnost, neboť závěr krajského soudu, že ve věci nejsou dány předpoklady pro prominutí zmeškání popěrné lhůty podle § 792 občanského zákoníku, je v souladu s ustálenou judikaturou a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Podle všech tří soudů podal stěžovatel žalobu na popření otcovství až po uplynutí popěrné lhůty, byť pochybnosti o svém otcovství mohl mít již mnohem dříve. Stěžovatel ještě před souhlasným prohlášením o otcovství měl vědomost o tom, že matka měla v klíčové době intimní známost s jiným mužem. Stěžovatel tedy mohl o svém otcovství důvodně pochybovat, přesto otcovství uznal. V této věci k určení otcovství stěžovatele došlo na základě souhlasného prohlášení, tedy aktivním právním jednáním muže, který si přeje být zapsán jako otec dítěte.
Takové právní jednání je závazným aktem se závažnými společenskými důsledky, jichž si stěžovatel musel být vědom.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že neprominutí zmeškání popěrné lhůty je v tomto případě neústavní. Nemůže jít k jeho tíži, že učinil souhlasné prohlášení o určení otcovství, pokud se původně domníval, že otcem skutečně je. Dle stěžovatele soudy zcela jednoznačně upřednostnily zájem dítěte, aniž by specifikovaly, v čem takový zájem spatřují. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy pochybily, neboť neprovedly navrhované důkazy k prokázání toho, kdo je biologickým otcem.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
6. Řízení o popření otcovství se týká práva na soukromý život dle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Obecné soudy však tento ústavně právní význam nynější věci v žádném případě nepodcenily. Samotná ústavní stížnost pouze opakuje námitky, které stěžovatel uplatnil již v řízení před obecnými soudy. Soudy se s nimi ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily, vyšly přitom též z judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
7. Již obecné soudy uvedly, že prominutí zmeškání lhůty pro popření otcovství je možné, vyžaduje-li to zájem dítěte a veřejný pořádek. Dle § 790 občanského zákoníku je v období prvních šesti měsíců ode dne souhlasného prohlášení, respektive ode dne narození dítěte, výrazně upřednostněn zájem "právního" otce. Po uplynutí této lhůty zásadně převažuje zájem na zachování stabilních poměrů dítěte nad zájmem muže, který si přeje popřít otcovství. Občanský zákoník v § 792 připouští prominutí zmeškání lhůty, pokud to vyžadují zájem dítěte a veřejný pořádek. Prominutí zmeškání lhůty pro popření otcovství bude v každém případě výjimečné [k tomu obecně nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09
(N 139/58 SbNU 141; 244/2010 Sb.), body 23 násl. a bod 43, konkrétněji usnesení ze dne 28. 2. 2023 sp. zn. IV. ÚS 337/23
, bod 21, či usnesení ze dne 21. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 869/23
, bod 26].
8. Obecné soudy zdůraznily, že stěžovatel o svém otcovství mohl mít pochybnosti již v době, kdy učinil souhlasné prohlášení o otcovství. Věděl, že v době kolem početí dítěte se matka intimně stýkala též s jiným mužem. Stěžovatel tedy měl důvody se domnívat, že není otcem dítěte, ještě dříve, než se dítě narodilo, přesto však nepodnikl žádné kroky k popření otcovství v zákonné lhůtě. V takovém případě ústavní pořádek dává větší váhu zájmu dítěte, přesně jak stanoví § 792 občanského zákoníku. Rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva potvrzuje, že pokud otec již od narození dítěte ví, že není biologickým otcem, anebo o tom alespoň může mít důvodné pochybnosti, "je stanovení lhůt pro podání žaloby na popření otcovství ospravedlněno potřebou zaručit stabilitu rodinných vztahů a chránit zájmy dítěte, přičemž po uplynutí lhůt převažuje zájem dítěte nad zájmem muže, který si přeje popřít otcovství." (rozhodnutí ze dne 8.
1. 2007 Kňákal proti České republice, č. 39277/06, výslovně potvrzeno rozsudkem ze dne 7. 3. 2017 R. L. a další proti Dánsku, č. 52629/11, § 45; podobně též rozhodnutí ze dne 18. 4. 2019 Zenon Bąkowski proti Polsku, č. 48493/11, § 29 a 30, obecněji srov. rozsudek ze dne 7. 6. 2018 Novotný proti České republice, č. 16314/13, § 46 - zde k rozlišení tří domněnek otcovství v českém právním řádu a odlišném dopadu na právo otce napadat domněnku otcovství).
9. Již okresní soud ve svém usnesení dostatečně odůvodnil, na základě jakých okolností dospěl k závěru, že převažuje zájem dítěte nad zájmem právního otce (viz bod 11 usnesení okresního soudu). Touto otázkou se ve svých rozhodnutích zabývaly i soudy odvolací a dovolací (viz body 28 a 30 usnesení krajského soudu, jakož i body 9 a 10 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud proto považuje za nadbytečné již počtvrté uvádět, v čem se ve své argumentaci stěžovatel mýlí.
10. Za neústavní nelze považovat ani neprovedení některých navrhovaných důkazů. Neprovedení důkazů soudy odůvodnily (bod 21 usnesení krajského soudu, bod 13 usnesení Nejvyššího soudu). K navrhovanému znaleckému posudku lze dodat, že zmeškal-li stěžovatel lhůtu k popření otcovství a toto zmeškání nebylo prominuto, byl znalecký posudek zjevně nadbytečný.
11. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových základních práv. Ústavní stížnost je proto návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu