Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Ing. Jiřího Fialy, zastoupeného JUDr. Martinem Krumichem, advokátem se sídlem Politických vězňů 427/19, 280 02 Kolín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2018 č. j. 70 Co 109/2018-31 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. března 2018 č. j. 29 C 266/2017-22, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 6. 3. 2018 č. j. 29 C 266/2017- 22 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") ve věci žalobce proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") o zaplacení 350 000,- Kč s příslušenstvím rozhodl tak, že žalobci nepřiznal osvobození od soudních poplatků za podanou žalobu ve výši 2 000,- Kč. Napadené rozhodnutí soud odůvodnil tím, že podle § 138 odst. 1 o. s. ř. je přiznáváno osvobození od soudních poplatků jen výjimečně a jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, přičemž bylo povinností žalobce tíživé poměry nejen tvrdit, ale i doložit, což se však v plném rozsahu nestalo.
Podle názoru soudu prvního stupně z podaného Prohlášení, vyplněného žalobcem, především nelze v žádném případě dovodit, že by se žalobce v dlouhodobě nepříznivé finanční situaci ocitl v důsledku objektivních okolností, které nezavinil (žalobce je v produktivním věku, má vysokoškolské vzdělání, žalobce netvrdil ani nepříznivý zdravotní stav - invaliditu, či jiné závažné důvody, které by mu bránily v době nízké nezaměstnanosti pracovat a mít tak příjem z výdělečné činnosti). V této souvislosti poukázal soud prvního stupně na skutečnost, že žalobce u tamního soudu vede více jak 100 sporů, v nichž v převážné většině byl neúspěšný, přičemž jimi nesleduje spravedlivou ochranu soukromých práv a oprávněných zájmů, ale jde o spory svým charakterem šikanózní.
Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesení soudu prvního stupně usnesením ze dne 3. 4. 2018 č. j. 70 Co 109/2018-31 potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na straně žalobce nebylo možné shledat podmínky pro osvobození od soudních poplatků mimo jiné z toho důvodu, že žalobce stav nouze či existenčního ohrožení přesvědčivým a věrohodným způsobem nedoložil. Odvolací soud konstatoval, že žalobce zjevně (delší dobu) nevyvíjí nějakou skutečnou aktivitu směřující k získání zaměstnání, přičemž v evidenci uchazečů o zaměstnání je veden až od 18.
12. 2017 (avšak nepobírá podporu v nezaměstnanosti). Z absence věrohodných údajů o jím vlastněné nemovitosti a o charakteru a původu jeho dluhů dospěl odvolací soud k závěru, že na žalobce nelze pohlížet jako na osobu nemajetnou, které by bylo nutné poskytnout ze strany státu dobrodiní osvobození od soudních poplatků, přičemž v předmětné věci činí poplatek částku 2 000,- Kč, jejíž úhrada by žalobce nemohla uvrhnout do stavu nouze či zásadního finančního strádání.
Použitím finančních prostředků, které jsou stěžovateli vypláceny státem, k úhradě soudního poplatku, by prý došlo k jejich zneužití a současně k prohloubení dalších existenčních problémů stěžovatele. Trvající hmotná nouze by neměla být stěžovateli na újmu k přístupu k soudu a k řádnému uplatňování, resp. bránění jeho práv. Oběma soudům stěžovatel dále vytýká, že pokud mu vytýkají nedoložení požadovaných údajů ohledně jeho nemovitého majetku, měly si prý jím pouze tvrzené skutečnosti soudy samy ověřit a dohledat z údajů z veřejně přístupného katastru nemovitostí. Stěžovatel je navíc přesvědčen, že nemá podle vyplněného Prohlášení žádné povinnosti ohledně prokázání jím označených údajů. Stěžovatel namítá, že jeho uplatnění na trhu práce je prý "handicapováno jeho dlouhodobým trestním stíháním". Úvahy soudů o jeho možném zaměstnaní jsou prý ryze hypotetické.
V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené(á) rozhodnutí není (nejsou) vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho (jejich) vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
Osvobození od soudních poplatků podle § 138 odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen "o. s. ř."), lze účastníku řízení přiznat za předpokladu, že takové opatření odůvodňují jeho poměry a zároveň nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Citované ustanovení, jehož cílem je zajistit přístup k soudu a s ním spjatou ochranu práv i v případě nepříznivé materiální a sociální situace účastníka řízení, však nezakládá nárok na předmětné osvobození, nýbrž toliko právo o něj požádat.
Zhodnocení oprávněnosti žádosti, a tedy naplnění uvedených kritérií, je na obecných soudech, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda a případně v jakém rozsahu osvobození v konkrétním případě přiznat (srov. např. usnesení ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 4876/12 ). S ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, k nimž obecný soud při zvažování oprávněnosti žádosti o osvobození od soudních poplatků dospěje [srov. např. usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000
(U 28/19 SbNU 275) nebo ze dne 4. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 201/02 ]. Výjimkou by bylo pouze extrémní pochybení obecného soudu znamenající zřetelný zásah do základních práv stěžovatele, zejména svévolná aplikace § 138 odst. 1 o. s. ř., spočívající například v absenci jakéhokoli odůvodnění anebo v odůvodnění vybočujícím v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [srov. nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11
(N 96/61 SbNU 489)]. Takové pochybení však Ústavní soud v předložené věci neshledal.
Soud prvního stupně nevyhověl žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků pro nedostatečné splnění jeho důkazní povinnosti a současně proto, že z důkazů, které předložil, nevyplývalo, že by osvobození odůvodňovaly jeho majetkové poměry. Nedbal-li stěžovatel své důkazní povinnosti, stěží se nyní může dovolávat toho, že měl soud zjistit jeho majetkové poměry jinak (resp. vlastní činností). K hodnocení zřejmé bezúspěšnosti podané žaloby stěžovatele obvodní soud vůbec nepřistoupil, neboť nebyla prokázána ani první podmínka osvobození od soudních poplatků, tj. takové majetkové poměry, které by osvobození odůvodňovaly. Bez splnění této podmínky soud nemohl rozhodnout ani o částečném osvobození stěžovatele.
Soud prvního stupně i soud odvolací svá rozhodnutí řádně odůvodnily a vyložily, z jakých důvodů stěžovateli nepřiznaly osvobození od soudních poplatků. Oba soudy připomněly nezbytnost ověřit majetkové poměry účastníka řízení a shodně konstatovaly nedostatečnost nejen relevantních tvrzení stěžovatele, ale zejména jím doložených údajů. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele o nedostatečném odůvodnění napadených rozhodnutí a naopak stěžovateli závěrem připomíná, že obecné soudy při rozhodování, zda osvobození od soudních poplatků stěžovateli přiznat či nikoli, zvažují všechny okolnosti, tedy i ty, které jsou jim známy z jejich úřední činnosti.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost. .
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. května 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu