Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Hany Karáskové, sídlem Jankovcova 94/41, Praha 7 - Holešovice, jako insolvenční správkyně dlužníka X, zastoupené JUDr. Petrou Gabrielovou, advokátkou, sídlem Jankovcova 94/41, Praha 7 - Holešovice, proti výroku I v části o náhradě škody a výroku II rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. října 2025 č. j. 8 To 72/2025-4607, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení jednotlivých výrokových částí v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Plzeň-město (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 2. 12. 2024 č. j. 2 T 120/2023-4441 uznal J. B. a D. H. jako jednatele společnosti X a společnosti Y vinnými přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Oba vytvářeli podmínky a dávali bez právního důvodu příkazy k převodu peněz ze společnosti X do společnosti Y, čímž jednali v rozporu se svou povinností jednat s péčí řádného hospodáře a způsobili společnosti X škodu v celkové výši 3 296 500 Kč. Okresní soud odsoudil oba obžalované k trestu odnětí svobody v trvání 33 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 3 a půl roku. Současně podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jim uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozené X celkem 3 296 500 Kč s příslušenstvím.
3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu a znovu obžalované uznal vinnými zločinem zpronevěry a odsoudil je shodně k trestu odnětí svobody na 2 roky a 9 měsíců s podmíněným odkladem na jím stanovenou zkušební dobu. Stěžovatelku jako insolvenční správkyni poškozené společnosti odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních (výrok I). Výrokem II krajský soud zamítl odvolání stěžovatelky jako nedůvodné. K nároku stěžovatelky krajský soud mj. uvedl, že měla a mohla nejpozději v roce 2017 zjistit, že platbami popsanými v trestním spise vznikla poškozené společnosti škoda, jakož i to, že za tuto škodu nesou odpovědnost obžalovaní. Jestliže tedy uplatnila nárok na náhradu škody až v roce 2021, učinila tak poté, co uplynula subjektivní promlčecí lhůta.
4. Krajský soud v prvé řadě nesprávně určil okamžik, od kterého měla začít běžet subjektivní promlčecí lhůta. O okolnostech rozhodných pro běh promlčecí lhůty se stěžovatelka dozvěděla teprve dne 18. 5. 2021, a to doručením přípisu Policie České republiky č. j. KRPP-25165-5/TČ-2021-030080. Právě z tohoto dokumentu vyplynulo, že bylo zahájeno trestní stíhání vůči konkrétním obviněným a mohla začít plynout promlčecí doba. Jakmile byla policejním orgánem poučena o právech poškozeného (dne 18. 5. 2021), uplatnila bez zbytečného odkladu nárok na náhradu škody dne 19. 5. 2021. Krajský soud opomněl posoudit relevantní judikaturu Nejvyššího soudu. Stěžovatelka odkazuje na usnesení ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 8 Tdo 573/2018. Dále zdůrazňuje, že neměla v roce 2017 dostatečnou vědomost o pachatelích a výši škody. Trestní oznámení totiž policejní orgán nejprve několikrát odložil, aniž by identifikoval pachatele. Teprve na základě opakovaných stížností stěžovatelky proti odložení věci a následně po výkonu dohledu nadřízeného státního zastupitelství bylo trestní stíhání konečně zahájeno (dne 13. 5. 2021, resp. 24. 1. 2023). Nejvyšší soud vyžaduje pro řádné uplatnění nároku v adhezním řízení a pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty existenci takového důkazního stavu, z něhož lze již s vysokou mírou pravděpodobnosti dovodit osobu škůdce i výši škody. Právě absence takovéhoto důkazního stavu v období 2016 až 2021 je rozhodujícím faktorem pro určení počátku běhu promlčecí lhůty. Stěžovatelka rovněž poukazuje na porušení zákonné povinnosti policejního orgánu poučit ji o právech poškozeného. Trestní oznámení podala již v roce 2016, ale formálně byla poučena o právech poškozeného až dne 18. 5. 2021. Právě poučení o právech poškozeného mělo být okamžikem, od kterého teprve měla začít běžet subjektivní promlčecí lhůta. Odkazuje-li krajský soud při hodnocení otázky promlčení na rok 2017, nespecifikuje, jaké konkrétní dokumenty či informace měla mít k dispozici a jaké právní prostředky jí byly k dispozici pro přístup do spisu. I kdyby připustila, že uplatnila nároky na náhradu škody opožděně, je uplatnění námitky promlčení obžalovanými v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje mimo jiné na nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005
sp. zn. I. ÚS 643/04
(N 171/38 SbNU 367), podle kterého může námitka promlčení představovat zneužití práva. Obžalovaní chtějí sami těžit z průtahů, které v trestním řízení způsobili. Stěžovatelka je navíc přesvědčena, že eventuální promlčení nezpůsobila, neboť ve věci byla aktivní a několikrát podala stížnost ve smyslu § 141 a násl. trestního řádu a návrh na vykonání dohledu.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995
sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Pochybení ústavněprávního rozměru Ústavní soud v dané věci neshledal.
6. K určení okamžiku, kdy má poškozený o jemu způsobené škodě nebo újmě takové vědomosti, které mu umožňují nárok na náhradu škody úspěšně uplatnit u soudu, se vztahuje četná judikatura Nejvyššího soudu. Poškozená osoba musí mít alespoň dostatečně pravděpodobné informace o tom, kdo jí škodu nebo újmu způsobil (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2024 sp. zn. 27 Cdo 31 67/2023) a musí mít také orientační (přibližnou) představu o výši takto způsobené škody (srov. k tomu například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021 sp. zn. 25 Cdo 12 33/2021). Krajský soud v napadeném rozsudku výslovně odkazuje na dokumenty a listiny obsažené v trestním spise, do něhož mohla stěžovatelka nahlížet a které obsahují nezbytné informace o škodě, kterou v trestním řízení posléze uplatňovala. To stěžovatelka dostatečně přesvědčivě nezpochybňuje. Pouze se brání tím, že byla dlouhou dobu utvrzována v tom, že policejní orgán prozatím neshromáždil dostatek spisového materiálu, a tedy neměla povědomí, že by spisový materiál v roce 2017 vůbec mohl obsahovat něco podstatného pro jí uplatňovaný nárok. Nic jí však nebránilo v nahlížení do spisu a od profesionálky, jejímž úkolem je hájit zájem věřitelů poškozené společnosti X, lze vynaložení takové snahy očekávat, resp. požadovat.
7. Nemůže obstát argument stěžovatelky, že promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody v její věci ani nezačala plynout do té doby, než ji policejní orgán poučil ve smyslu § 46 trestního řádu o jejích právech jako poškozené. Zákon ani relevantní judikatura totiž uplatnění nároku na náhradu škody nebo újmy v adhezním řízení nespojují přímo s poučením poškozeného ve smyslu § 46 trestního řádu. Naopak rozhodující je vědomost poškozeného o škodě a škůdci. Podání civilní žaloby na náhradu škody nelze podmiňovat možným rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení o zahájení nebo nezahájení trestního stíhání. Na posouzení otázky promlčení nemohla mít bez dalšího vliv tvrzení stěžovatelky, že v trestním řízení vedeném proti obžalovaným byla aktivní a podávala opravné prostředky. Ve včasném podání civilní žaloby na náhradu škody proti obžalovaným stěžovatelce nic nebránilo.
8. Závěry uvedené v nyní napadeném rozhodnutí krajského soudu konečně podle Ústavního soudu neodporují ani stěžovatelkou opakovaně odkazovanému usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 573/2018. V něm Nejvyšší soud v prvé řadě aplikoval přiměřeně princip tzv. dělené subjektivity státu, který - zjednodušeně řečeno - lze interpretovat tak, že okolnost, že má určitý orgán veřejné moci vědomost o výsledcích trestního řízení, automaticky neznamená, že takovými informacemi musí disponovat i jiná složka veřejnoprávní moci. Ze skutkových okolností popisovaných v uvedeném usnesení nadto jednoznačně vyplývá, že vědomost tehdy poškozeného města Český Krumlov o tom, kdo mu způsobil škodu a jaká byla její orientační výše, byla spojována právě s tím, že uvedené město mohlo za asistence policie nahlížet do trestního spisu.
9. Ke zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí (jeho jednotlivých výroků) konečně nemůže vést ani argumentace, že obžalovaní činili všechno pro to, aby se trestní řízení prodlužovalo, a proto jejich obrana prostřednictvím námitky promlčení má být podle stěžovatelky v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelka neměla spoléhat na výsledky a postup v trestním řízení. Jak bylo uvedeno, mohla a měla podat civilní žalobu.
10. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím (jednotlivými částmi jeho výroku) nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu