Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2010 o ústavní stížnosti V. P., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010 čj. 2 Ans 1/2010-32 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 9. 6. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož stěžovatel brojil proti výše citovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem o Ústavním soudu.
Dle ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí být fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy. Stěžovatel však právně zastoupen advokátem není.
Stěžovatel se v minulosti již několikrát obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími vadou spočívající v absenci povinného zastoupení advokátem. Na tento nedostatek byl opakovaně upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem k odmítnutí podané ústavní stížnosti. K tomu srov. poučení stěžovatele ve věcech evidovaných u Ústavního soudu pod sp. zn. III ÚS 1117/09, II. ÚS 2877/08 ,
III. ÚS 2097/08 ,
IV. ÚS 815/08 ,
,
a řady dalších. Ústavní soud tak nemá pochybnost o tom, že by stěžovatel nebyl seznámen se svojí povinností nechat se v řízení před Ústavním soudem zastoupit advokátem.
Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Obdobně a z týchž důvodů rozhodl Ústavní soud v jiné stěžovatelově věci (usnesení IV. ÚS 2049/09). Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 16. června 2010
Miloslav Výborný, v. r. soudce zpravodaj