Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Šimonem Machem, advokátem, sídlem Na dědinách 756/14, proti rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 5. dubna 2024 č. j. 4 KZN 3053/2024-27, Okresního státního zastupitelství v Opavě ze dne 8. března 2024 č. j. ZN 4352/2022-274 a postupu Policie České republiky, spočívajícím v nekonání účinného vyšetřování ve věci vedené pod sp. zn. KRPT-278995/TČ-2021-070681, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě, Okresního státního zastupitelství v Opavě a Policie České republiky, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se domnívá, že orgány činné v trestním řízení neprovedly účinné vyšetřování jeho věci a odepřely mu tím ochranu jeho práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin plyne následující. Stěžovatel je vlastníkem rodinného domu nacházejícím se na O. Tento dům pronajal původní vlastnici, od níž tento dům koupil a s níž v současnosti vede občanskoprávní spor o určení vlastnictví. Rodinný dům taktéž užívá druh původní vlastnice, ovšem bez souhlasu stěžovatele. Za jeho užívání neplatí nic, neuzavřel žádnou nájemní či jinou smlouvu, nereaguje ani na výzvy, aby tak učinil. Tím stěžovatel finančně tratí. A v tom tkví nynější spor.
3. Stěžovatel se snažil různými cestami domoci ušlé majetkové hodnoty za užívání rodinného domu (tu si vyčíslil na 23,5 tis. Kč). Nejprve přihlásil pohledávku do insolvenčního řízení, insolvenční správkyně popřela přihlášku co do pravosti a výše. Ač stěžovatel mohl vyvolat incidenční řízení, neučinil tak. Podle něho by to bylo zbytečné, neboť insolvenční soud zrušil oddlužení a zastavil insolvenční řízení. Stěžovatel se tedy obrátil na orgány činné v trestním řízení. Chtěl, aby zahájily trestní řízení pro podezření ze spáchání trestného činu poškozování věřitele (§ 222 odst. 1 trestního zákoníku).
Policejní orgán ovšem trestní věc odložil. Stěžovatel žádal o přezkum odložení, Okresní státní zastupitelství v Opavě však neshledalo na postupu policejního orgánu nic závadného. To potvrdilo též Krajské státní zastupitelství v Ostravě. Mezi stěžovatelem a druhem původní vlastnice neexistuje žádný závazek (závazkový vztah), přitom jeho existence je znakem skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele. Jinými slovy, je podmínkou trestní odpovědnosti za trestný čin. Obě státní zastupitelství poukázala na liknavost stěžovatele, neboť nepodal žalobu na insolvenční správkyni, i když mohl.
4. S tímto postupem stěžovatel nesouhlasí. V ústavní stížnosti nejprve uvádí, že incidenční spor by byl zbytečný, pokud insolvenční soud zastavil insolvenční řízení a zrušil oddlužení. V takové procesní situaci nedává dobrý smysl, aby se dále domáhal uspokojení své pohledávky civilní cestou. Jen trestní řízení představuje účinný nástroj, jak se domoci uspokojení soukromoprávního nároku. Tím, že orgány činné v trestním řízení odmítají se stěžovatelem jednat jako s poškozeným, porušují jeho procesní práva, která mu trestní řád přiznává. Stěžovatel upozorňuje, že je mnoho právních důvodů vzniku závazku (smlouva, delikt či jiné právní skutečnosti, jako například bezdůvodné obohacení). Existenci závazku nelze podmiňovat soudním rozhodnutím, které vzešlo z incidenčního řízení.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnosti je tedy přípustná.
6. Již ústřední teze stěžovatele je však chybná. Stěžovatel totiž argumentuje, že trestní právo je jakýmsi alternativním nástrojem pro uspokojení soukromoprávních nároků. To je samozřejmě omyl. Stěžovatel zcela opomíjí, že trestní právo nemůže sloužit k řešení soukromoprávních sporů. Není přípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy [takto důrazně např. nález ze dne 29. 3. 2023 sp. zn. IV. ÚS 3470/22 , body 47 a 48 včetně tam uváděné judikatury, nebo stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012, č. 26/2013 Sb. rozh. tr., část III.].
7. V nynější věci jde o soukromoprávní spor. Stěžovatel chce, aby druh původní vlastnice rodinného domu poskytl úplatu za užívání nemovité věci, případně aby mu poskytl nějakou majetkovou hodnotu. K tomu mu právní řád poskytuje celou paletu (civilních) nástrojů, jak se úspěšně domoci svého nároku. Jestliže stěžovatel svou liknavostí nepodal incidenční žalobu, jde to na jeho vrub. Lichá je argumentace, že by takový postup byl nadbytečný (Ústavní soud si ověřil, že insolvenční správkyně popřela jeho přihlášku pohledávky již v lednu 2023 a samotné insolvenční řízení bylo zastaveno až na konci září 2023).
8. Ústavní soud nemíní zlehčovat stěžovatelovu situaci, také jeho vlastnické právo si zasluhuje ochranu. Nicméně povinnost účinného vyšetřování a míra ochrany základních práv se liší v závislosti na dotčené hodnotě, zájmu či statku [takto poprvé nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12
(N 152/74 SbNU 301), bod 19]. Evropský soud pro lidská práva připustil, že zájem na účinném vyšetřování u méně závažných trestných činů, jako například u trestných činů proti majetku, je méně naléhavý, než je tomu u trestných činů proti životu nebo zdraví. U majetkových trestných činů by muselo dojít ke skutečně výjimečnému selhání státu, aby zapříčinilo porušení práva na účinné vyšetřování. Dokud dotčené osoby mají jiné, méně invazivnější nástroje ochrany vlastních práv, musí je přednostně využít (takto stěžovatelem citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 10. 2008 Blumberga proti Lotyšsku, č. 70930/01, § 67 a na něj navazující judikatura, naposledy rozsudek ze dne 19. 1. 2023 Korotyuk proti Ukrajině, č. 74663/17, § 36 násl.).
9. Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu