Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Ing. Jaroslava Krutého, zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Jugoslávská 12, 120 00 Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2017 č. j. 53 Co 390/2016-314, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení a za účasti Společenství pro dům N., se sídlem N., IČO: 28221419, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 8. 6. 2016 č. j. 9 C 307/2013-273 ve věci žalobce Společenství pro dům N. (dále jen "žalobce") rozhodl tak, že zamítl žalobu, aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 17 955,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení (výrok I).
V předmětném řízení se žalobce proti žalovanému domáhal zaplacení částky 17 955,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené na společných částech bytového domu č. p. X1, v kat. území Smíchov (dále jen "předmětný dům") s tím, že žalovaný jako vlastník bytové jednotky č. X2 v předmětném domě při rekonstrukci svého bytu poškodil komínové těleso a vedení plynu. Žalobce musel odstranit vzniklé poškození opravou poškozeného vedení plynu, zadat novou revizní zprávu o této opravě, zaplatit posudek o stavu poškozeného komínového tělesa a revizní zprávu o stavu opravené části komínového tělesa, přičemž celková výše takto vzniklých nákladů činila 17 955,- Kč.
Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že v projednávané věci nelze dovodit, že by se žalovaný při rekonstrukci svého bytu nechoval dostatečně pozorně a obezřetně tak, aby nedošlo ke škodám, a že není možné po něm vzhledem k časové a místní situaci spravedlivě požadovat, aby mohl vznik škody předvídat či jí zabránit. Navíc podle závěru soudu prvního stupně v projednávané věci nebyla zjištěna příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a způsobenou škodou. Z těchto důvodů byla žaloba zamítnuta.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 27. února 2017 č. j. 53 Co 390/2016-314 k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobě ohledně požadavku na zaplacení výše uvedené částky vyhověl co do částky 12 450,- Kč s příslušným úrokem z prodlení, ve zbytku ohledně zamítavého výroku odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že částečnou odpovědnost žalovaného nelze popřít, neboť ze znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce bylo spolehlivě zjištěno (a stranami nezpochybňováno), že k poškození komínových průduchů došlo v přímé souvislosti se stavební činností žalovaného, prováděnou jím v jeho bytové jednotce. Ke vzniklé škodě na komínovém tělese by nedošlo, kdyby žalovaný přizpůsobil svoji stavební činnost stavu komínového tělesa (který mu musel být znám) a počínal si s náležitou opatrností. Znalec postup a rozsah vynaložených nezbytných nákladů k odstranění vzniklého stavu označil za přiměřené. Oproti tomu soudní znalec nezjistil pravděpodobnou souvislost prací žalobce se závadami na rozvodu plynu.
Stěžovatel namítá, že "nemohl reálně předvídat", že společné prostory předmětného domu jsou v natolik dezolátním stavu, že dojde k jejich poničení v důsledku rekonstrukce jeho bytové jednotky. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o porušení prevenční povinnosti, která zapříčinila vzniklou škodu na komínovém tělese a nadále tvrdí, že "šetrnější" provedení stavebních prací jako požadavek podle ustanovení § 415 obč. zák. není možné vyložit tak, že ho lze obecně požadovat vždy. Stěžovatel v této souvislosti namítá, že žalobce sám zavinil vznik škody již tím, že nechal společné prostory v předmětném domě v tak nevyhovujícím stavu, že bylo prý jen otázkou času, kdy k nějaké havárii dojde. Odvolací soud prý tak nepřihlédl k závěrům vyloženým v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2233/99 a rozhodl v rozporu s právní úpravou (§ 415 obč. zák.).
Z tohoto důvodu považuje stěžovatel napadený rozsudek za překvapivý, bez "opory v zákoně" a porušující jeho právo na spravedlivý proces. Za překvapivý považuje stěžovatel i výrok ohledně náhrady nákladů řízení, neboť mu prý žalobce nikdy nezaslal kvalifikovanou "předžalobní výzvu" k plnění, ve smyslu ustanovení § 142a občanského soudního řádu.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžného zákona a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných soudních rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti, konkrétně jde-li o výklad a aplikaci zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručeného práva, jehož se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ. K takovému protiústavnímu pochybení však v tomto případě nedošlo.
Z námitek stěžovatele ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá jeho nesouhlas s právním názorem tohoto soudu, že jeho odpovědnost za vzniklou škodu vyplývá z toho, že si při provádění rekonstrukčních prací nepočínal s dostatečnou opatrností a prozíravostí tak, že by svoji činnost přizpůsobil stavu a provedení komínového tělesa. Stěžovatel namítá údajný rozpor vysloveného právního názoru odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s jeho rozsudkem ze dne 30. 3. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2233/99, aniž bere v úvahu, že skutkové okolnosti obou porovnávaných kauz se zásadně liší a nelze z tohoto důvodu oba případy ztotožňovat ani po právní stránce.
Jak je zřejmé z obsahu napadeného rozsudku, ve věci soudy obou instancí vycházely z ustanovení § 415 občanského zákoníku, v tehdy platném znění. Odvolací soud rozhodl o změně rozsudku soudu prvního stupně na základě stranami nijak nezpochybněného závěru soudního znalce, že stěžovatel při stavebním zásahu u komínového tělesa postupoval s nedostatečnou mírou nutné opatrnosti a předvídatelnosti. Stěžovatel těmto závěrům znaleckého zkoumání v průběhu sporu neoponoval, přesto se je (zpětně) snaží zpochybnit až cestou projednávané ústavní stížnosti.
V ústavní stížnosti stěžovatel rovněž namítá, že žalobci neměla být přiznána náhrada nákladů řízení, neboť prý žalobce ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním žaloby nezaslal na jeho adresu výzvu k plnění. Tomuto tvrzení však neodpovídá jak obsah napadeného rozsudku odvolacího soudu, tak i rozsudku soudu prvního stupně, z něhož je zřejmé, že stěžovatel na požadavky žalobce na zaplacení jím vyčíslené částky nejprve nereagoval a později dopisem ze dne 28. 12. 2012 žalobci tvrdil, že závady byly způsobeny únavou materiálu a naopak sám po žalobci požadoval úhradu nákladů ve výši 29 556,- Kč, mimo jiné za "neoprávněné napadání".
O účelovosti stěžovatelem uplatněné námitky absence "předžalobní výzvy" ostatně svědčí i skutečnost, že žalobce stěžovateli důvod zaplacení požadované částky opakovaně vysvětlil dopisem ze dne 10. 4. 2013, na což stěžovatel reagoval tím, že na úhradu vyčíslených nákladů žalobci nabídl pouze částku 5 000,- Kč. Stěžovatel byl tedy s obsahem žalobcem uplatněného nároku seznámen před podáním žaloby opakovaně, aniž však na něj přiměřeným způsobem reagoval. Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. května 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu