Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Hamady, zastoupeného Mgr. Petrem Beránkem, advokátem, sídlem Ostrovní 126/30, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2022 č. j. 4 Co 424/2021-297, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2020 č. j. 15 Co 381/2019-196 a ze dne 10. října 2019 č. j. 15 Co 381/2019-112 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. června 2019 č. j. 15 EXE 4581/2015-85, za účasti Vrchního soudu v Praze, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Tessile ditta, a. s., sídlem Rytířská 411/4, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností (po jejím doplnění na základě výzvy Ústavního soudu k odstranění vad) podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení [pozn. usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") opakovaně označovaného nesprávnou spisovou značkou, byť se správným datem a číslem listu soudního spisu] s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále namítá porušení zákazu libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel požaduje odložení vykonatelnosti usnesení vrchního soudu.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") napadeným usnesením zamítl návrh povinného (v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele) na zastavení exekuce s odůvodněním, že exekuční titul (rozsudek obvodního soudu ze dne 19. 9. 2013 č. j. 36 EC 13/2011-47, kterým bylo rozhodnuto o neuhrazené pohledávce z přepravy a o nákladech řízení) byl v době zahájení exekučního řízení vykonatelný a není zde ani žádný jiný důvod pro zastavení exekuce.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením ze dne 10. 10. 2019 č. j. 15 Co 381/2019-112 změnil usnesení obvodního soudu tak, že se řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce ze dne 14. 3. 2019 zastavuje (I. výrok) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok), neboť dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky řízení, za nichž může rozhodnout ve věci samé, neboť existence nařízeného a trvajícího výkonu rozhodnutí je zvláštní podmínkou řízení o návrhu na zastavení exekuce a v posuzovaném případě již exekuce zanikla jejím provedením ke dni 30. 1. 2019.
4. Stěžovatel podal proti oběma výše uvedeným usnesením žalobu pro zmatečnost, kterou městský soud napadeným usnesením ze dne 18. 12. 2010 č. j. 15 Co 381/2019-196 zamítl (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (II. výrok). V jeho odůvodnění uvedl, že stěžovatel uplatnil zmatečnostní důvod podle § 229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), avšak tvrzením, že mu bylo zabráněno v přístupu k soudu, ve skutečnosti uplatnil zmatečnostní důvod podle § 229 odst. 3 o. s. ř., který však s ohledem na znění § 254 odst. 2 o. s. ř. k dispozici neměl. Dále nepřipustil úvahu o tom, že usnesením městského soudu (v exekučním řízení) bylo fakticky odvolací řízení zastaveno (ve smyslu § 229 odst. 4 o. s. ř.) a považoval ji za ryze spekulativní. Jelikož nebyla splněna hypotéza § 229 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 254 odst. 2 o. s. ř., žalobu pro zmatečnost zamítl.
5. Usnesení městského soudu potvrdil vrchní soud napadeným usnesením v I. výroku a ve II. výroku ho změnil jen ve výši nákladů řízení (I. výrok) a současně rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit oprávněnému náklady odvolacího řízení ve výši 2 178 Kč (II. výrok), neboť stejně jako městský soud dospěl k závěru, že stěžovatel neměl k dispozici zmatečnostní důvod podle § 229 odst. 4 o. s. ř., a že se městský soud se všemi jeho námitkami řádně vypořádal, tudíž žaloba pro zmatečnost byla podána bezdůvodně.
6. Stěžovatel brojí proti postupu soudů v řízení o žalobě pro zmatečnost a proti procesním vadám exekučního řízení, jehož výsledek chtěl zvrátit, avšak velkou část své argumentace směřuje proti původnímu řízení, ve kterém byl vydán exekuční titul (rozsudek obvodního soudu ze dne 19. 9. 2013 č. j. 36 EC 13/2011-47), který považuje z důvodu četných procesních pochybení za nevykonatelný.
7. Stěžovatel vůči řízení o žalobě pro zmatečnost namítá, že vrchní soud, jako soud odvolací, mu odepřel přístup k soudu, když nenapravil pochybení městského soudu, který se nevypořádal s argumenty stěžovatele o projednatelnosti žaloby pro zmatečnost. Podle stěžovatele navíc vrchní soud zatížil řízení vadami, když rozhodoval ve stejném obsazení jako v řízení o odvolání stěžovatele proti nepřiznání osvobození od soudních poplatků a také tím, že jednal s vedlejší účastnicí, která nebyla v řízení o žalobě pro zmatečnost řádně zastoupena. Měl rovněž pochybit, přiznal-li náhradu nákladů řízení vedlejší účastnici, aniž o takovém záměru účastníky předem poučil.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti usnesení městského soudu ze dne 10. 10. 2019 č. j. 15 Co 381/2019-112 a usnesení obvodního soudu je opožděná.
9. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Uvedené usnesení městského soudu ze dne 10. 10. 2019 č. j. 15 Co 381/2019-112 je rozhodnutím odvolacího soudu, proti kterému nebylo dovolání ex lege přípustné, proto je pro běh lhůty pro podání ústavní stížnosti rozhodné jeho doručení účastníkům řízení. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani procesní úkon stěžovatele, kterým bylo podání jiného mimořádného opravného prostředku, a to žaloby pro zmatečnost, v níž ovšem uplatnil zmatečnostní důvod, který neměl. Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovateli bylo usnesení městského soudu ze dne 10. 10. 2019 č. j. 15 Co 381/2019-112 doručeno dne 30. 10. 2019, lhůta pro podání ústavní stížnosti proto uplynula dne 30. 12. 2019. K podání ústavní stížnosti proti usnesení městského soudu ze dne 10. 10. 2019 č. j. 15 Co 381/2019-112 a usnesení obvodního soudu došlo až po jejím uplynutí.
10. Zbývající část ústavní stížnosti proti usnesení vrchního soudu a usnesení městského soudu ze dne 18. 12. 2020 č. j. 15 Co 381/2019-196, byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla uvedená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je v této části přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad rozhodovací činností soudů. Nepředstavuje další instanci v systému obecného soudnictví, proto do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout jen tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele.
12. Stěžovatel se žalobou pro zmatečnost domáhal zrušení usnesení vydaných v řízení o jeho návrhu na zastavení exekuce. Tento mimořádný opravný prostředek procesní obrany lze podat pouze z důvodů taxativně uvedených v občanském soudním řádu. Podle § 254 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) platí, že žalobu pro zmatečnost lze podat pouze z důvodu uvedeného v § 229 odst. 4 o. s. ř., který však stěžovatel k dispozici neměl.
13. Ústavní soud považuje napadená usnesení vrchního soudu a městského soudu v řízení o žalobě pro zmatečnost za patřičně odůvodněná a ústavně souladná. Způsob, jakým soudy posoudily přípustnost žaloby pro zmatečnost, je v souladu se zněním relevantních ustanovení občanského soudního řádu a lze uzavřít, že zde nebylo pravomocné usnesení odvolacího soudu, které by bylo možno napadnout žalobou pro zmatečnost v souladu s § 229 odst. 4 o. s. ř. Na základě těchto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost proti usnesení vrchního soudu a usnesení městského soudu ze dne 18. 12. 2020 č. j. 15 Co 381/2019-196 je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti (proti usnesení vrchního soudu ze dne 24. 3. 2022 č. j. 4 Co 424/2021-297 a usnesení městského soudu ze dne 18. 12. 2020 č. j. 15 Co 381/2019-196) podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti (proti usnesení městského soudu ze dne 10. 10. 2019 č. j. 15 Co 381/2019-112 a usnesení obvodního soudu ze dne 13. 6. 2019 č. j. 15 EXE 4581/2015-85 jako opožděnou podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
15. Vzhledem k tomu, že o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto v co nejkratší možné době, a vzhledem k závěrům učiněným Ústavním soudem, nebylo nutné samostatně rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení vrchního soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. listopadu 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu