Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 22. února 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ladislava Kosána, zastoupeného Mgr. Ladou Kosánovou, advokátkou se sídlem v Praze 1 - Nové Město, Karlovo nám. 671/24, proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2016 č. j. 12 Ksz 8/2015-134, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 8. 3. 2016 rozhodnutím č. j. 12 Ksz 8/2015-134 kárný soud podle § 19 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů, kárně obviněného uznal - pro skutky v rozhodnutí blíže specifikované - vinným kárným proviněním podle § 28 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), za což mu uložil podle § 30 odst. 1 písm. b) zákona o státním zastupitelství kárné opatření snížení platu o 10 % na dobu 9 (devíti) měsíců.
Závěrem stěžovatel opakoval své přesvědčení, že kárný soud svým rozhodnutím porušil čl. 39 Listiny tím, že mu uložil kárné opatření za jednání, které nemohlo být posouzeno jako kárné provinění ve smyslu ustanovení § 28 zákona o státním zastupitelství. Byl též toho názoru, že kárný soud "svévolně aplikoval na kárné řízení normy trestního řízení, zasáhl do soudcovské nezávislosti v rozhodování a v kárném řízení učinil rozhodnutí, které se odklonilo od jeho vlastní ustálené judikatury a které stěžovatel považuje za porušení jeho práva na spravedlivý proces."
Kárný soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 7. 7. 2016 uvedl, že napadeným rozhodnutím nemohlo dojít k porušení základních práv stěžovatele dle čl. 36 a čl. 39 Listiny a připojil podrobné zdůvodnění. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, případně zamítl.
Stěžovatel v replice ze dne 19. 7. 2016 na vyjádření kárného soudu k ústavní stížnosti dále polemizoval se závěry kárného soudu, a závěrem uvedl, že postup kárného soudu zasáhl do jeho ústavou garantovaných práv, v důsledku čehož pociťuje i výraznou újmu na svých osobnostních právech, projevující se i v jeho soukromém a rodinném životě, důstojnosti, vážnosti, cti, dobré pověsti a neposlední řadě i zdraví.
Stěžovatel tvrdil především porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, k němuž mělo dojít dle jeho názoru nesprávným hodnocením jeho postupu při veřejném zasedání kárným soudem, který v něm shledal porušení zákonných povinností státního zástupce. Další relevantní ústavněprávní argumentaci v daném směru ústavní stížnost neobsahuje. K tvrzení o porušení čl. 39 Listiny stěžovatel neuvedl jakoukoliv ústavněprávní argumentaci.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje především v tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces zaručeného v hlavě páté Listiny nesprávným právním posouzením jeho věci kárným soudem, a v polemice stěžovatele s jednotlivými důvody napadeného rozhodnutí kárného soudu.
K tvrzením stěžovatele v ústavní stížnosti nezbývá než opakovat, že výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavní soud není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97
(N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04
(N 154/42 SbNU 257)].
Ústavní soud v projednávaném případě konstatuje, že ve věci stěžovatele bylo rozhodnuto náležitě a velmi podrobně odůvodněným soudním rozhodnutím. Kárný soud se náležitým způsobem vypořádal s obhajobou kárně obviněného, který argumentoval nezávislostí státního zástupce při posuzování jednotlivých případů. Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny měl proces vedený před kárným soudem kontradiktorní charakter a zajišťoval rovnost zbraní mezi stranami, což zahrnovalo možnost každé strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě stranám sporu byly v řádně vedeném a spravedlivém řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Závěry kárného soudu nevykazují vad, pročež Ústavní soud na obsah jeho rozhodnutí může odkázat. Obsahem práva na spravedlivý proces samozřejmě není právo na přijetí takového rozhodnutí, s nímž by byl stěžovatel spokojen.
Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry kárného soudu vedoucími k uložení kárného opatření za kárné provinění, takže stěžovatelovy vývody důvod ke kasaci stěžovaného rozhodnutí založit nemohly.
Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry kárného soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivého řízení. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. února 2017
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu